naděje

Dál kráčej k obzoru obtížen břemenem, jak kráčí správný muž.

Jde měsíc po nebi a hlad je křeč, jež svírá útroby, když padá smutný déšť.

Když hvězdy blednou a stín je neměnný, ty očekávej hrůzu proměny.

Až nebe zrudne stopou ohnivou a rozhoří se v pláč

znám koně okřídlené, ryby bez moře a ptactvo utopené v korunách stromů.

Snaží se poznat lidskou řeč a skrývá tajemství, jež člověk nerozluští.

V tom světě proměn vystupují z moře ztracené a znovu nalezené postavy

kam jdou,

kam míří,

kam se ztrácejí…

Když měsíc ztrácí podobu, pohlédni vzhůru, spatříš oblohu a tam jsem já, poslední naděje.

A žiju!

(neznámý autor,opsáno na veřejných toaletách v Olomouci 4.2.2001 ze dveří)