Údolí přeludů

Jak paprsek slunce proniká pod kůži
v hlubokém lese sílu nám vrací
praménky řek se klikatí údolím
tajemné poselství s dechem se ztrácí.

Prostřené louky před očima nebe
kráčeje údolím přeludů a představ
nechci vědět proč měsíc tmou schází
vím jen, že daleko vede má cesta.

Možná někdy uvidím i plaménky z věků
kráčeje údolím přeludů pozoruji hvězdy
pozoruji sametové tváře, možná jednou
probudí nás nekonečná záře, snad někdy...

Zrnka zlatého prachu prosívám v prstech
v dusotu kopyt okřídlených koní přešel den
v lesích jelínci se zlatými kopýtky se pasou
bojím se, že jednou budu tebou objeven.

Popíjím z pohárů posázených démanty
jsou tu chladné, uzavřené komnaty z mramoru
stáda jednorožců, hejna vlaštovek v tvých očích
v mém údolí přeludů zavlály tisíce praporů.