Pravda o Sisyfovi

Protivit se bohům není dobrá cesta, jak vést život. Jmenuji se Sisyfos. Kdysi dávno jsem se nebál ani bohů, ani smrti, patřilo mi skvělé království, hrad, lidé, patřilo mi vše, kromě vody. Rozhodl jsem se ji ukrást bohům, ale nelze vyhrát. Nelze přelstít boha. Smrt byla osvobozena, našla si mne a odvlekla sem. Do podsvětí. Ale je to dostatečný trest me zpupnosti? Nikoliv, to je jen začátek. Bůh ke mě sestoupil a vyřkl trest za moji troufalost.
Mramorový balvan na mne čekal pod horou, jejíž vrchol se ztrácel v mracích. Můj trest se zprvu nezdál tak strašný. Valit před sebou obrovsky kámen až na vrchol. Ale opak byl pradou! Z počátku to bylo pravé utrpení, několik dní jsem s kamenem ani nepohnul. Záhy jsem vytušil,  že toto je můj konec. Začal jsem trénovat a posilovat, obrnil se trpělivostí. Zanedlouho jsem balvanem pohnul, ba co víc, udělal jsem s nim první kroky. Radost z těchto dílčích úspěchů mne povzbuzovala, hnala dále. Mé tělo se zpevnilo, vůle zesílila. Valil jsem před sebou své břemeno a těšil se, že znovu dokážu bohu, ze jsem někdo, koho nezlomí.
Přestože jsem se svého trestu zhostil s největším nasazením, přes všechnu píli a pokroky mi kámen mnohokrát vyklouznul a s rachotem se sválel zpět do údolí. Nenechal jsem se udolat, nebyl jsem zklamaný, spíše rozlobený a zloba, vztek na trest, ktery mi byl vyměřen me poháněla dále a dále. Tvalo mi velmi dlouho, než jsem tisíckrát prokletý kus mramoru dotlačil až k vrcholu. Mnohaletá dřina mne zocelila tak, že obrovský balvan mi zezačátku první cesty, která skončila těsně před vrcholem, připadal jako nafouknutý balonek. Ovšem čím blíže jsem byl svému cíli, tím těžší byl každý krok. Zachvátily mne pochyby. Co dál? Převalím ten zpropadený kámen na druhou stranu. No a? Budu propuštěn? Dostane se mi milosti? A i kdyby, co dál? Ne, dnes ještě ne, toto se musí pořádně promyslet! Rozhodl jsem se! Těsně před cílem, v místě, kde stačil snad jen jeden krok jsem naschval klopýtnul, povolil a kámen se opět vydal na cestu dolu tak, jako tisíckrát předtim. S pocitem obrovského ulehčení jsem se vydal za ním. Bezmála mi bylo do zpěvu! Dokázal jsem to! Mám nato dokončit úkol! Druhého dne jsem se rozhodl, že tato cesta bude poslední, že odtud chci pryč. Nakonci několikadenního výstupu mi ale kámen opět ztežknul, nohy nechtěly kráčet. Připadal jsem si, že mám boty z olova. Ruce umdlévaly. Věděl jsem, co je toho příčinou. Znovu ty hloupé pochyby! Ale nemohl jsem si pomoci, veškerá únava byla znovu předstíraná. Příliš mnoho let jsem se upínal na myšlenku, že tento boží trest mne nezlomí  a ani jsem si ani nevšimnul, že jsem už dávno podlehnul.
Ještě mnohokrát jsem vytlačil mramor až na vrchol a pokaždé mi těsně před cílem nějak vyklouznul z rukou. To bylo tenkrát, kdy mé tělo bylo ještě silné.

I dnes valím svůj kámen nahoru. Už dávno se mi nedaří vytlačit jej až k vrcholu, tělo je slabé, každý pohyb mne bolí, přesto se snažím. Mít tak dost sil ještě jednou se dostat k vrcholu, tentokrát už bych nezaváhal! Ano, dnes to dokážu! Naposledy! Ale tělo je slabé, jsem příliš starý.
A bůh?