Prázdno...

Ticho a prázdno chodí

stále kolem bloku domů,

s rozvahou jemně našlapují

a jakoby váhaly,

kam vlastně jdou.

Kráčejí prašnou cestou,

trávou i tmou,

doplazí se ke Tvým dveřím

a jemně zaklepou.

Nechceš je pozvat dál

a před nosem jim zavíráš,

i když je vyženeš,

oni tu zůstanou

a radost více neuhlídáš.

Zůstanou jako těžké závaží,

i když je nechceš,

k Tobě se přiváží.

Nemá smysl pryč je posílat,

zůstanou navždy,

chtějí vidět Tě umírat.

Umírat prázdnotou,

samotou i steskem,

když Ti ukázaly život

s falešným leskem.

Podobný lesk,

co v očích nosíš,

když u dveří stojíš,

sama a prosíš.

Jen lehce zaklepeš

a čekáš, co se stane,

celá se chvěješ

 a máš ledové dlaně.

Ty dlaně prosí o zahřátí

a srdce o to,

co se už nevrátí…