Je zimní podvečer, i když na zimu to vůbec nevypadá. Po sněhu ani památka. Jdu totiž blátivou cestou, míjím poslední stavení ve vsi.  Pak už cesta mírně stoupá k nedalekému smrkovému lesu.

     Snažím se vnímat atmosféru tohoto místa. Už jsem u lesa. Teď, když jsem se otočil dozadu vidím daleko do krajiny. Vidím ty mírně zvlněné zalesněné kopce a kopečky. Chvilku se zastavím a nechám na sebe působit to, co mě obklopuje. Je to chvilka, kdy zapomínám na všechno. Teď jsem tu jen já a tahle trochu drsná krajina, ale moc hezká.

     Pak se dám pomalu vpřed. Stále jdu po okraji lesa do mírného kopečka. Občas můj pohled zabloudí do lesa. Paprsky zapadajícího slunce pronikají do jeho okraje. Nádherná červenooranžová barva pěkně vyniká na kůře stromů. Les má najednou zvláštní až mystickou atmosféru. Osvětlená malá část lesa je v harmonizujícím kontrastu s tou o kousek dále neosvětlenou částí, kde už je šero. Je to krásná podívaná. Jdu pořád dál. Pohled do krajiny mizí. Vidím jen zapadajícím sluncem ozářený kus lesa.

       Pak už jdu přímo do lesa. Je tu moc příjemné ticho. Nic, než ticho a slabounce šumící koruny stromů. Vidím jen malý výsek oblohy nad sebou. Slunce už je teď pomalu za obzorem a ozařuje svými dlouhými prsty paprsků mraky. Na obloze se rozehrává hra prapodivně úchvatných abstraktních obrazů.

     Prošel jsem jen kouskem lesa. Vycházím na louce obklopené ze tří stran lesem. Blížím se k vesnici. Teď už je krajina v šerosvitu. Nad zemí se vytváří měkký mlžný opar. Vidím v dáli ves ponořenou do mlhy a šera. Vypadá tak nějak klidně, tak nostalgicky.

     Vesnice teď má mírný modrý nádech. Je to jako obraz nekonečné nadpozemské duše v krajině. Tichá ves uprostřed zvláštní zimy beze sněhu. Přesto dýchající dechem romantiky a drsné něhy Vysočiny.