Sbohem

Tvá ruka mi hedvábnou tvář hladí. Po tváři se kutálí orosená slza jarního vánku, co neunesla tu bolest a jako rozbouřené slané moře se vydrala na povrch. Já bych se červenala, namísto toho ochutnávám tvé plné rty touhy, jejichž zkrocení je samo o sobě nereálné.

Z jemného dotyku tvých rtů na mých se tisknem a drtíme své rty při sbohem naposledy dárnoucím polibku. Při ranním přílivu vycházejícího sluníčka, se voda smísí s pískem a objímá mě jako dceru zálivu, kdy si uvědomuji, že to není příliv, ale tvá ruka, co mi sjíždí ramena.

Líbáš mé rty, mé vystouplé bradavky, co chvějí se pod váhou tvého těla. Mezi mými prsty se proplétají vlasy jak ta nejjemnější pavučina. Ty sjíždíš níž, až zasténám rozkoší, když jazykem mě učíš abecedu a drtíš si hlavu o mé stehna. Další pěnivá vlna přílivu tě vrací zpátky nahoru, polibek, vnikáš do mě.

Já celou rozkoší s vyvrcholeným orgasmem si ani neuvědomuje, že na zádech ti svýma nehtama činím znamení, jak škrábání kočky na dveře, když chce dovnitř, chce být s tebou. Tvůj dech mě jenom ujišťuje, že vše se zrychluje, čas ubíhá. Při posledním zasténání tvůj dech ještě chvíli rychle oddechuje, pak ustává a já se proti své vůli, kdy chci tě držet stále, se vracím do reality.