Vae mihi qui cogitare asus sum. Běda mě, který jsem se opovážil přemýšlet.

Jaké to bývalo krásné. Sedět, nohama kývat, pískat si a poletovat z květu na květ. Nemusel(a) jsem přemýšlet, který je ten správný. Z každého jsem se s chutí napil(a). Dnes umírám žízní. V novinách jsem se dočetl(a), že kopretiny navždycky uzavřou cestu k nevědomosti. Při otrhávání lístků se dozvíte, jestli vás má nebo nemá rád(a). Pampeliška zase zažlutí váš zvědavý čumáček a vy už se pak jen tak nenecháte strhnout k pokušení všude ho strkat. Pomněnka, potvůrka modravá, vás nenechá zapomenout... Sedmikráska zase připomíná jarní louky plné zelené nádhery po zimním strádání. Růže voní tak opojně, že si připadáte jako po dávce láskyplného dotýkání. Karafiát vám vydrží dlouho. Chrpa má nenapodobitelnou modř, ledažeby... leda že byste se podívali v mlhavém ránu na právě se probudivší tmavookatý hořec. Tak která že je ta pravá? Růžová, blankytná, okrová? Jde mi z toho hlava kolem. Čím víc o tom přemítám, tím větší jsem z toho osel. Nenapil(a) jsem se už tak dlouho, že se sotva držím na nohou. Tatínek mi vždycky říkával: "Vezmi si, co život přinese. Nenaříkej, nepřebírej. Ber život, jaký je. Nemaluj si ale, že je to nějaký grand..." Kdybych ho poslouchal(a), nebyl(a) bych dnes na pokraji svých sil. Naštěstí přiletěla maminka. "Broučku, Broučku, kdepak se zase touláš? A co to zase vymýšlíš?" Tak jsem slétl(a) ze stromu, tam mě maminka zdvihla do náručí a já jsem cestou spokojeně usnul(a)... Dobrou noc.

---