Zelené Slunce

„Vidim ohromně zelený slunce,“ řeklo dítko a zatahalo svou matku za ruku. Matčina ruka zasténala a začala se nebezpečně kývat. Dítko zmlklo, tohle varování mu vždycky stačilo. Nebude přeci vytáčet matčinu ruku pitomým zeleným sluncem. Matka se na dítko přívětivě usmála, její ruka se však požád kývala a nebezpečně a zlobně se mračila. Odjakživa to dítko neměla ráda. Jenže, co ona jako ruka zmůže? Co si o sobě ten malý modrý stvořeníčko myslí. Pořád jen otravuje se sluncem! Navíc se zeleným. Všichni přece ví, že slunce není zelený, ale modrý. Jako všechno tady na světě. Pchá, prej zelený slunce! Ruka se nespokojeně zavrtěla. Pitomý dítko! Má nějaký divný sklony! To zdědilo po svém otci. Kdoví, kdo to jen byl! Ruka se pohnula a pohlédla na dítko. Stále ještě znepokojeně ukazovalo k nebi. Dítko vytřeštilo oči. Slunce se k nim začalo přibližovat. Bylo čím dál tím zelenější. Matčina ruka se roztřásla hrůzou. Jají prsty zděšeně vřískaly a mrskaly sebou. Dítko se s rozpřaženou náručí rozběhlo za oním hrozným, děsivým, noční můry přivozujícím sluncem. Matka se rozesmála. Její ruce však zasténaly. To snad nemyslí vážně! To vydá své dítko jen tak tomu nechutnému slunci?! Takhle bez boje?! Ruce sebou odhodlaně švihly a zadržely nezbedné dítko. To sebou trhlo a zahučelo do díry, která se rozevřela přímo pod jeho nohama. Máti vykřikla a vrhla se díře do chřtánu. Ten se jí přímo před poďobaným nosem zavřel. Matka padla na kolena a dala se do spirálovitého pláče.  

„Proč zrovna moje dítko?“ zalykala se růžovýma slzama, „proč to nepotkalo nějaké cizí dítko?!“ Zahrabala rukama v modré trávě, kde před chvílí zel chřtán té hnusné díry. Najednou přímo před ní dopadlo to slunce! Vykřikla zděšeným výkřikem a padla na hrbolatá záda. Slunce kolem ní dál poskakovalo a nezbedně se šklebilo velkým zeleným úsměvem. Matka se zkroutila do preclíku a děsně vřískala. Kdyby tam někde bylo něco skleněného, okamžitě by to prasklo. Jenže tady nic takového nebylo. Jen to ohavné poskakující slunce.

„Ach, ty ohavné, obludné, poskakující slunce, pomoz mi. Mé dítko pohltila velká díra a nechce ho vydat zpět!“ Jedna ruka se natáhla po zeleném slunci.

„Pomůžu ti,“ řeklo slunce odhodlaně. Splasklo a díra se otevřela. Okamžitě z ní vyběhlo dítko. Už však nebylo modré, ale zelené. Matčiny ruce zasténaly. To si mohly myslet. Z dítka vyrostl pravý zelený ufounek s dlouhýma tykadýlkama. Taky zelenýma.

Dítko objalo matku i její ruce a jeho tykadýlka šťastně zeleně ve spirálách zablikala. Slunce se znovu nafouklo, až prasklo. Tak a to byl konec. Z matčiných rukou vyrostly další ručičky a vedly ufounka domů. Jeho zelená záda byla celá jedna velká spirála. Od tý doby je na té louce místo díry spirála. Obrovská spirála, taková, jakou ještě nikdo neviděl. Je spirálovitá růžovo-zelená! Kolem ní rostou ručičky a krásně kvetou. Občas se tu otevřou další díry se zubatým chřtánem a vyplivnou dalšího ufonka s tykadýlkama. Vždycky u toho asistuje zelené nafouklé a velmi obludné slunce.