Deimos (sabotáž) --- čtvrtá část

1.      9. 2007 – 20:30 Východoamerického času

Daytona Beach – vlakové nádraží – USA

Seděl na lavičce a úzkostlivě svíral kufřík, který byl právě teď životem jeho ženy. Tiše čekal. Čekal a nevěděl na co. Hodiny ukazovaly dvacet, třicet jedna. Už tu měli být, pomyslel si Fred.

Otevřel kufřík a znovu překontroloval dokumenty. Ostatně teď by mu zjištění nějaké chyby moc nepomohlo. Na případnou nápravu bylo už pozdě. Netrpělivě poklepával na víko kufříku.

Skoro si ani nevšiml, že před něj předstoupily dvě osoby. Surově ho popadly každá z jedné strany a vláčely ho pryč z nádraží. Fred se tomu nebránil. Trochu nestačil, takže co chvíli nemotorně klopýtal. Ohlédl se po kufříku. Nikde ho neviděl. Chtěl něco říct, ale nějak se mu nedostávalo odvahy.

Gorily ho natlačily do tmavého auta. Okýnkem ještě stačil zahlédnout kufřík, který se na okamžik mihl kolem a zmizel v jiném autě. To bylo všechno. Všechno co si pamatoval. Pak už jen tvrdá bolest na hlavě a tma.

K vědomí přicházel postupně. Nejdřív se mu vrátil sluch. Pak mu do hlavy začaly proudit myšlenky. Nakonec se vrátil i zrak. Ležel na matraci. Něco mu úzkostlivě připomínala. Vězení! Starou plesnivou celu z orientálních rozvojových zemí. Jeho pohled spočinul na těžkých železných dveřích bez kliky.

Začínal chápat, co se vlastně děje. Nebo spíše v čem se mýlil. Žádná vláda, ale teroristi! Popošel k malému zamřížovanému oknu. Venku se řadily vojáci do dvojstupu. Rozhlédl se důkladněji  po své cele. Dvakrát tři metry ohraničené plesnivým betonem, rozervaná matrace a díra v zemi, o jejímž účelu stopy kolem svědčily více, než by si přál.

Jeho pozornost upoutal hluk venku. Vyhlédl přeš mříže. Spatřil přijíždějící jeep. Vystoupili z něho čtyři šejkové. Přivítala je delegace skládající se převážně z asijatů, ale zahlédl mezi nimi i jednoho Evropana, nebo možná Američana. Tohle určit nedokázal. Všichni vstoupili do velké budovy přímo naproti Fredovi cely.

Klesl na zem pod okno a snažil se přemáhat smutek. Podle ostrosti slunce a žluté barvy písku všude kolem usoudil, že se nachází v Iráku, Egyptě nebo někde poblíž. Znamenalo to, že útěk, i kdyby se mu podařil, by nikam nevedl. Zpátky do Ameriky se bez peněz a bez pasu nedostane.

Během hodiny přijely ještě další tři  jeepy a jeden náklaďák plný černochů. Je to opravdu tady! To, čeho se svět obával je tady. Nikdo netušil, že hrozba je tak vážná a blíží se tak rychle. Spekulace tu byly už dávno, ale nikdy nic určitého.

Fred se smutně díval do stropu a naslouchal jak přijíždí konvoje tanků, nákladních a průzkumných aut, jak se venku řadí tucty těžkých transportních vznášedel a jak celou oblast ze vzduchu kontrolují vrtulníky.

1. 9. 2007 – 20:56 východoamerického času

Tabríz – Írán

            Tseng byl zrovna ve své limuzíně, když mu na notebook přišla zpráva. Okamžitě řidičovi pokynul, aby změnil směr a místo do jeho luxusního apartmánu zamířil na základnu Afro-asijské liberální armády.

            A-ALA vznikla už před šesti lety po krizi mezi USA a islámským světem. Začínala jako malá organizace, snažící se dát dohromady rozpadlé zbytky teroristických buněk a nezávislých ozbrojených jednotek. Teprve před dvěmi lety, kdy do organizace vstoupily celé dva státy a to KLDR a Irák, začala získávat organizace stále větší vliv. Zvláště když i Američanům věrné Japonsko před rokem vyslalo své delegáty na utajenou konferenci na základně u Urmijského jezera, padesát kilometrů odtud.

            Za ty poslední dva roky se organizace opravdu mohutně rozrostla. Turecko, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Libye, Maroko, Irák, Írán, Saúdská Arábie, Jemen, Omán, Sůdán, Zair, Etiopie, Somálsko, Keňa, Barma, Thajsko, Indonésie a Filipíny. To všechno byly státy A-ALA. A pokud vše půjde podle plánů, rozroste se ještě o Peru, Kolumbii, Chile, Japonsko, Mexiko a Čínu. Dohromady skoro polovina světové populace bude vtažena do A-ALA, kterou založil sám Tseng.

            Nikdy neměli takové šance jako nyní a pokud jim ten Američan skutečně pomůže sestrojit nový Deimos, vzroste jejich šance do nebeských výšek! A právě teď toho Amíka mají. Přečetl si zprávu na svém notebooku. Mají ho a je na cestě sem, na základnu.

2. 9. 2007 – 22:17 Středoevropského času

Základna A-ALA – Urmijské jezero – Írán

            Konečně se dveře otevřely. Do Fredovy cely pronikl proužek umělého světla ze zářivky. Za světlem dovnitř vešel svalnatý muž, který přívětivým dojmem rozhodně nepůsobil. Rukou mu ukázal na otevřené dveře.

            Fred se zvedl z matrace a za neustálého postrkování doklopýtal až do útulně zařízené místnosti. Na první pohled mu bylo jasné, že musí sloužit buď jako reprezentační sál, nebo jako kancelář nějaké hodně vysoko postavené osoby. Pak si všiml drobnější postavy u okna. Stála čelem k němu a ze skleničky usrkávala skotskou.

            Skoro minutu se nic nedělo. Dívali se na sebe a  snažili se proniknout tomu druhému do myšlenek. Po nějaké chvíli dala postava pokyn svalovci stojícímu těsně za Fredem, aby odešel.

            „Chci abyste pro mě něco udělal,“ spustil muž poté, co se dveře od místnosti zavřely.

            „Kde je má žena?“ zeptal se Fred bez intonace.

            „Nemějte o ni strach. Nic jí nehrozí.“

            „Kde je má žena?“

            Muž zesmutněl. Podíval se na dno své skleničky a usrkl si zbytku skotské.

            „Podívejte se pane Marwicku. Chci abyste pro mě pracoval, ale jestli to nepůjde po dobrém, budu svůj nátlak orientovat právě přes vaši ženu.

            „Co chcete? Plány už máte,“ rozhodil Fred rukama.

            „To je sice pravda, ale někdo musí vyškolit naše techniky a nakalibrovat polarizátor. Jistě,“ usmál se. „zvládli bychom to i bez vás, ale to by trvalo léta. Takhle to můžeme zkrátit na pár měsíců.“

            „Proč bych pro vás měl pracovat dobrovolně? Unesli jste mi ženu, pak jste unesli mě a nechali den hnít v plesnivém pajzlu!“

            „Možná by vám názor změnila sedmimístná suma dolarů,“ pokrčil rameny muž. Fred vykulil oči.

            „Sedmimístná? V dolarech?“

            „Je to málo? Tak dobře, osmimístná. To už by ale stačit mělo!“

            „Kdo sakra jste?“

            Muž odložil skleničku na stůl.

            „Jmenuji se Pamal Tseng.“

            „Fred Marwick,“ řekl Fred nejistě.

            „Tak plácneme si pane Marwick?“

            Opravdu tomu nerozuměl. První ho ten chlap nechá unést a teď mu nabízí stovky miliónů dolarů? Ale proč ne?

            „Pokud budeme se ženou volní,“ pokrčil rameny Fred.

            „Jak je libo, ale prozatím nesmíte opustit základnu. Až se projekt zdaří, dostanete pasy a přístup ke kontu, na které vám peníze pošleme.“ Tseng se podíval na hodinky. „Ale teď mám bohužel důležitou schůzi. Ostatně když se převléknete, můžete tam se mnou. Určitě vás naše plány budou zajímat a než přivezou vaši ženu, máte spoustu času.“