Entropie snění

Zavřel oči a sněhová figurka ženy se zachvěla v roztančeném snu. Už se schylovalo k ránu, brzy by vyšlo slunce. Menší trn se rozhoupal a spadl s nebe na skleněnou slzu, kterou nikdo neuviděl přes patnáct tisíc let. Zítra se nestane nic. Růže suchá rostoucí nad vlasy sněhové holčičky, na kterých lpěla nehybná slza, obětí své krásy vdechla trochu tepla do toho skla.

Uviděl se v té kapce. Zamrzlé touhy a příběhy nekonečných duší byly v stříbřitě skleněných barvách zastaveny v slze dokonalého tvaru.

Mělo vyjít slunce, a skřivan seděl téměř nehnutě a celý svět pomalu stál.

Nestalo se ale nic mimořádného - odlišného od ostatních jiter a svítání. Jen ho bolel každý dotyk.

Byl duchem pohádek a sedával na vrbách u postelí a na střechách hrával dětem i starým pro radost. Nejraději však míval milence a rád sloužil lásce. Teď seděl smutný... a jak byl smutný on, byla smuná i jeho povídání. Uměl čarovat, jenom už nebylo komu pro radost.

Schylovalo se k ránu -už věky- a on věděl, že zítra se už nic nestane, protože dnes o tom povídal dětem a starcům a také dnes zabil všechny milence. Jeho vlasy dnes stály a omotány vlákny pavouků zabíjejících zlaté vzletné myšlenky. Ta vlákna na sebe lákají a svazují všechny touhy, všechny sny: řasy se k nim prodlouží a ona vlákna do nich vrostou a naplní je svými jedy. Dnes byl krutým a zabil mnoho milenců, neboť ti mají velké sny. Pak umučil k smrti spoustu dětí, protože ty mají snů nejvíce. A nakonec zabil i starce, ti hledají ve snech útěchu do budoucna a štěstí bývalé.

Všem povídal stejný příběh. Všichni, kteří poslouchali najednou dostávali příšernou křeč, páteř se jim tak kroutila, že se téměř přelomila stažením vlastních svalů. A svět pomalu stál. Křeč byla nekonečná... těsně před koncem a pustošila mysl všech dosud schopných pohybu.

Zítra se nic nestane.

Všichni lidé, kteří měli nějaký sen, všichni, jež měli řasy slepené a spojující se nad nejsmutnějším a nejdojemnějším příběhem , který tak rozesmutněl ducha. Ten příběh byl o jeho víle o víle snů, jež mu dovolovala létal a těšit se ze smíchu. Všichni snílci měli dnes ráno ale slepené řasy a všichni v jediném okamžiku vytryskli jedinou slzu. Všichni ti v nekonečné křeči.

Ta slza skanula na ten příběh. Bylo v ní vše, všechny krása světa, kterou každý musel obětovat. Všichni snílci se dnes obětovali pro sny. Duše panenky se prohřála.

Jen největší snílci přežili tu oběť, jen praví rytířové.

Zítra se nic nestane, protože, všem se splní dnes ráno sny. Jejich je království nebeské.

Dnes ráno duch pohádek všechny spasí a svět definitivně dnes zastaví své dění.