Moc žít

Jen pouho pouhé šílenství,

po tvářích mi stéká.

Bolest marně na měsíc,

se snaží výt ač štěká.

Kousky srdce rozhozené,

do všech koutů světa.

Chci to právo vyvolené,

chci mít právo veta.

Vzít zpět všechna krutá slova,

navrátit si sněný sen.

Uvadla mi růže snová

a zjišťuji že blázen jsem.

Do úsměvu chybí moc,

od pláče však nestačí.

Marně volám o pomoc,

Ďábla ať si zatančí.

V omamném to víru tance,

smlouvu ať mi nabídne.

Krásnou smlouvu pro šílence

a dýkou krev mou pobídne.

Vezmu v ruku černý brk

a papír od uhlíků.

Tak jako kdysi malý kluk,

mám oči plné díků.

Krev se vpíjí jako inkoust,

pomalinku zasychá.

V prokletí se skýtá milost,

bez ohlasu publika.

Jak krásné to pomyšlení

na to všechno může být.

Tak proč to ksakru možné není?

Vždyť celý rok bych mohl žít.