Dialog

Přišel z kraje mlžných cárů

Nalil mi jed do poháru

Řekl:"Vstaň!"

Měsíce bílá, dutá leb -

- chtěl jsem bdít v její záři

a pochopit ten smrti škleb

ve svojí vlastní tváři

V zahradě hnily vzpomínky

už bez krásy a bez lesku

a jako drobné plamínky

jsem sbíral střípky rozbřesku

Teď! Kdo to je? Či kým se zdá?

On nekrák:"Nevermore!"

Snad neví sám, co chce, co dá

a z jakých přišel hor

Vrací se tisíckrát vždycky sám, nepoznán

ze země staletí tichý a neznámý

A možná vytušil, že právě usínám

Leč jaké tajemství je mezi hvězdami?

"Sním o setkání tajemných pod nových sluncí pocely..."

Ale on zůstal stejně tich s očima jako z oceli

Pak řekl: "Skály vychladly

tak jen si piš, co chceš, co znáš

růže ti ve tmách uvadly

a život? Ten ty nepoznáš!"

Řekl jsem:"Do dáli chci jít

Kde modré hory modře ční

kde v bílých zámcích mohu mít

tisíce nevěst svátečních

Mám touhu po těch obzorech

zelenou plání dát se v let

a líbat krásu v bílých zdech

Paláců křehkých jako led

A vidím klidná jezera

šumivé břízy na březích

kde za letního večera

jsou květy jako čerstvý sníh

V zádech mám tisíc přízraků..."

"Tak jen si piš co znáš, co chceš"

"Chci věřit v Zemi zázraků!"

A řekl:"Tam ty nedojdeš!"

"Co tedy mám? Je listopad

má zahrada je hřbitov jen

květ není, jenž by neuvad

a na všem leží těžký sen

Kolem mně zrůdy obchází..."

Pohlédl mlčky na Měsíc

(byl náhle jako od sazí)

"Nevíte nic, nevíte nic!

Proč bdíte, když je černá noc

a ďábli křepčí po trůnech?

Proč démonům jste dali moc

proč chcete zmizet v prázdných snech?

Proč chcete umřít..." mizel čas

"Proč toužíte být..." procital

neslyšel jsem ho zas a zas

a pak se náhle zazmítal

Kolem mne zase pustá noc

a ticho, prázdno, ticho jen

ač neřekl mi víc, než moc

a byl to sen, a byl to sen.