Čekání

 Neblaze se ten den zapisoval a rozhořčený sem utíkal schovat svůj tolik promrzlý zevnějšek před útoky sněhových vloček gigantů. Z té prázdné a poklidné mrazivosti, která drhla kosti o sebe se vyklubala pořádná sněhová smršť. Ulice byla jako dno mohutného sněhopádu nebo čehosi podobného. Už jsem se ani nezdržoval oklepáváním sněhu ze zad a ramen a vlasů. Ubíralo to jistě mnoho energie, kterou jsem chtěl ještě tak pět minut věnovat na vytápění své ulity dokud nepřijede spása. Uši jsem již tou dobou samozřejmě necítil a docela realisticky jsem si je teď vybavoval očima mých spolumrznoucích jako dvě červené plachty, na trošku předimenzovaném korábu mé hlavy. Jen jsem se docela hrozil chvíle až začnou tát. Nechápajíc jsem pozoroval postaršího kuřáka, sundavajícího si koženou rukavici a zapalujícího si cigaretu. Z toho pohledu mi praskaly prsty v kloubech rozpínajícími se krystalky ledu. Blázen! Co bych dal za tu jeho čepici! V podchodu se nás tísnilo hned několik sněhových kusů ledu a tak když přijel autobus, vzpomněl jsem si na vysokohorské štíty s plujícími ledovci, tlačícími před sebou cokoli jim ležící v cestě. Díky vidině tepla tedy tento lidský ledovec tvořil morénu těch co zrovna neměli dost sil a upadli.

 Jízda

 Rozmrzávání promrzlých výčnělků mého těla nebylo tak drastické jak jsem si představoval tam venku (kde se to pořád víc a víc zaplňovalo vrstvou té vražedné podoby vody). Pnutí nebo něco podobného v konečcích prstů, boltcích a špičce nosu způsobované přechodem ze zimy do tepla, dokonce mírně uspávající svou příjemnou vibrační povahou na které jsem se vážně dost těšil nenastalo. Místo toho jsem měl co dělat abych zahřál mým sedacím svalem koženkové polstrování sedadla a vzdálil se pěkný kus od okna, ze kterého sálal pichlavý mráz. Ten řidič je psychopat! Jezdit s takovýmhle strojem v takovémhle nečase! Zavírám oči a v tom přítmí mých víček se snažím nalézt cestu pryč. Chvilka nesoustředění a zamyšlením se nad čímsi neurčitým mě zavádí do míst, kde má autobus motor a podobná hejblátka. Jsem zaseklý mezi dvěma rozžhavenými trubkami, které škvaří kůži a maso v okolí břicha, to samé tropí nějaká pára z nějakého pístu s mými chodidly. Jen hlava trčí ven prorezlou dírou v krytu těchto zařízení. Do krku mě řežou ostré prorezlé hrany té díry, ale není to to nejhorší. Hlava je na čerstvém vzduchu. Musím podotknout, že výjimečně prochladlém až zabijácky mrazivém. Jakýmsi záhadným způsobem mi odmrzly vlasy z hlavy a stejný osud teď asi čeká mé pravé oko. Autobus zastavil na zastávce, kde čeká spousta malých sněžných mužů. Ne, to jsou děti jedoucí do školy. Mnu si oči (s potěšením zjišťuji, že jak pravé tak levé je neodmraženo od těla) a s nelibostí se sunu k oknu a nechám do sebe zabodávat jehličky zimy abych uvolnil místo pro spolusedícího. Cesta se řidiči (psychopatovi) začíná mocnou vrstvou sněhu, který se v mžiku proměnil v kluziště dost komplikovat a co je nejhorší, začíná se tím pádem komplikovat i všem  které veze. Dojíždím se značným zpožděním. Naštěstí mám omluvu-sněhová kalamita.

Blokáda

 Snažím se procházet po chodníku tak abych našlapoval do již vytvořených stop a nepřicházel jako první na překvapení mocnosti sněhu. Občas to nevyjde a tak skončím zabořen hluboko v temnotě a cítím jak mi mezerami ve svršku proudí ke kůží nepříjemný řezavý odkaz ledu. Jindy už dost nepříjemní protichodci a spoluchodci jsou dnešního rána nepříjemní alespoň milionkrát tolik. Snažím se do nich nevrážet, protože není nic horšího než konflikt s takovým nasupěným ledovým mužem či ženou.  Vozidla odstraňující sníh a led mají v ulicích přednost před těmi, které na ledu klouží a dělají piruety. Oranžové blikání mě přivádí k jiným myšlenkám. Ten sníh je tak nepříjemný! Zima je to nejodpornější roční období! Zima! Nenávidím ten název a hlavně ten pocit! Kéž by bylo teplo! Alespoň trochu. Ne, moc velký teplo! Vedro! Kéž by to už bylo zas zpět! Na věčnost. Nemůžu se dostat na druhý chodník kam potřebuju kvůli nasycení svého ve snu proškvařeného břicha a taky ke chvilce ohřátí. Musel bych být atlet se sněžnicemi abych překonal ty hřbety sněhu na hranici chodníku pro chodce a chodníku pro auta. Takže k přechodu pro chodce. Dobíhám když mizí vodník. Zelené oko svítí automobilům podezřele dlouho. Dává mi najevo svou nadřazenost a mou maličkost před kolosem automobilové dopravy a temné barvy asfaltu (která je dnes poražena jako cokoli dalšího sněhovou nadílkou). Čekám snad ještě delší dobu než na autobus kdysi v minulosti. Schytávám časté spršky rozbředlého sněhu s bahnem a olejem a toxiny přímo do očí a do úst. Velice příjemné. Fajn. Přišla má chvíle. Vybíhám z jednoho břehu a v půlce cesty selhávají mé nohy a ležím na rozježděné sněhosmogové kaši a cítím se opravdu tak maličký jak to snad jen jde. Vcházím do ohřevny jídla a zmrzlých očí, trousíce kapky tajících nechutností, které se na mě přilepily tam na asfaltu. Zraky cpoucích se spolurozmrzajících se na chvilinku zastaví na té loužičce pode mnou, pak na mém mokrém svršku, menšina mi na mžik blikne svýma očima do mých (cítím se nesvůj) a pak se vrací k párku s hořčicí  a ke gyrosu.

Radost

 Rozloupnul jsem své zraky a vymetl ospalky ze zaprášených koutů mého malého optického zázraku a tupě se zadíval skrze zamlžené okno. Černé pařáty mrtvých stromů (pouze opadaných, ne mrtvých – pozn.aut.) se šklebili nad červenými střechami maloměstských domů s nevkusnými obchody a hejna černého ptactva (vrány, havrani, kdo se v tom má vyznat?) se houfovali ať už pod nimi, na nich, nad nimi a nebo ještě výš a opravdu nepěkně kokrhali jako kohouti probouzející mrtvé z hrobů. Tedy vstal jsem. Žádný sníh! Zázrak! Takové množství sněhu a kde mu je konec? Samozřejmě je všude spousta potůčků končících v kanálech a v kalužích. Půjdu ven a do každé kaluže kterou potkám skočím a rozstříknu ty mrtvoly sněhu po krajině a kolemjdoucích! Budu válet kotrmelce a sudy tou plsťovitou trávou, kterou vytvořil sníh.

 Čím výš bylo slunce, tím větší projevovalo touhu pohrávat si se svou intenzitou, takže k poledni již na obloze nebyl ani mráček a člověk mohl rozepnout zimník, sundat rukavice a sednout si na mokrou lavičku (kdyby pár hodin počkal byla by jistě suchá) a v euforii usnout na sluníčku! Kdo by to byl včera řek? V těch hnusných návalech sněhu, že dnes se bude takhle krásně protahovat na lavičce! Taková nádhera. Měl jsem radost!

Rozčarování

 Další ze série probuzení v mé internátní posteli. Za okny ani zmínka po sněhu a dokonce by se dalo říci, že ani po zimě. Toužil jsem pohlédnout na červenou barvu teploměru a zjistit kolik je tepla. Po cestě jsem ze sebe musel shodit bundu i svetr a začal jsem produkovat pot ne díky pohybu do kopce, ale pro nepřiměřeně vysokou teplotu. Černí kohouti již nebyli k sehnání a ani jiný druh vzdušných obyvatel. Zjišťuji zda se nejedna o jakýsi lokální výkyv teploty a shledávám, že nikoli. Spolubydlící se znepokojeně baví o tom samém na co myslím. Není se proč znepokojovat. Máme přece doklady z minulosti, že paní příroda vyvede vždy za nějaký čas maličkou úchylnou vylomeninu. Je tedy krásná příležitost pro obědy v nově se líhnoucí trávě, rozvalování se po lukách a vytáhnutí slunečních brýlí. Kolemseválející jsou o poznání přívětivější než před několika dny v těch závějích a dokonce se ve vzduchu pokouší ucítit vlny empatie.

Zděšení

 Proplétám se davem upocených tváří s upocenou tváří a dýchám upocený vzduch, který se tetelí a vytváří fatamorganistickou iluzi vody u obzoru skoro všude. Nikdo se neusmívá, nikdo se neraduje z letního počasí. Tedy letního. Spíše tropického. Nově pučící travička je již téměř vyschlá a totéž se děje i se mnou a spolucestujícími v autobuse. Takové vedro. Celý autobus se chvěje a koženkové polstrování mi vypaluje do lýtek cejchy. Mám chuť vysklít všechna okna a nechat na sebe proudit sice již dost teplý, ale za to méně vařící vzduch kolem autobusu. Mám takový pocit, že voda v řece poměrně klesla, protože jdou vidět břehy jindy neviditelné. Vše je suché jako nikdy pře tím. Hlavně pohledy spolusevařících. Ve vzduchu lze cítit napjatou atmosféru, blížící se paniku, agonii… ale zatím jsou pohledy spíše strnulé a mozky těch co pohledy vypouští v tepelném šoku. Těla bez duší chodí bezcílně po ulicích a shání vodu. Někteří se brutálně o vodu perou. Vyškubávají si vlasy, které jsou dehydratací dosti nepevné. Automobilová doprava v centru města houstne. Nechtějí trávit tento rozmar přírody v městské rakvi. Ale únik je spíš bláhovou představou. Za městem dochází k požárům a teď už je nikdo ani nehasí. Čím?

Konec