Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Královna budoucnosti

17. 01. 2005

941

Autor

Ireth_Míriel

„Failo, Failo..“
Zaslechl líbezný hlásek, tak dlouho ho již neslyšel.
„Nessië, tolik let jsem tě už neviděl. Kdepak jsi se schovávala?“
„Tamhle, za tím keříkem..“ ukázala do houštiny a rozesmála se.
„Ano, samozřejmě, kde jinde..“ řekl a obejmul ji kolem pasu.
„Tolik jsem se na tebe těšila.“ dala mu pusu a dlouze se zadívala do jeho jasných očí, „Chyť si mne!“ vytrhla se z jeho objetí a odběhla.
Failo na nic nečekal a běžel za ní jako vlk, kterému utíká jeho kořist. Dohonil ji až hluboko v lese.
„Zvláštní, tady jsem ještě nikdy nebyl.“ a tázavě se podíval na svou milou.
„To je můj les,“ usmála se „a smí do něj vstoupit jen dobré srdce v čase nadcházející temnoty..“
Vzala ho pevně za ruku a táhla ho hlouběji do té zelené krásy. Oči mu tančily po neznámých druzích květeny a stromů. Tu si prohlížel červený květ zvonivce, támhle vzrostlý strom hrdě vyhlížejíc jako javor, ale krásnější. Zvěř byla na každém kroku a nedávat pozor, mnohokrát by se o ni přerazil. Zastavili se až u malého jezírka, které s ochotou přijímalo vysoký vodopád čnící nad ním.
„To je ráj!“ vydechl s úžasem „Nessië, proč jsi mě sem nezavedla dřív?“
„Nesměla jsem, teď už to ale nedokážu dál tajit.“ odpověděla a uhnula pohledem.
„Tajit? Já myslel, že před sebou nemáme žádná tajemství?“
„Asi jsem tě sem neměla přivést. Nebudeš věřit tomu, co ti chci ukázat.“ hlas jí selhával, ale byla odhodlaná nedat na sobě vidět jedinou známku znepokojení.
„Víš, že jsem ti vždy věřil a budu i teď, ať po mě budeš chtít cokoli..“
„Dobře,“ oddychla si, „pojď za mnou.“ při jeho slovech se jí plamínek naděje znovu roztančil v hlubokých očích.
Obešli jezírko a vyšplhali se po skále až za tuny padající vody. Svět za ní byl ještě krásnější. Všechno tu kvetlo, vonělo a rozmnožovalo v harmonii tiché melodie, jež našeptával stříbrný vodopád. Došli na mýtinku kolem dokola lemovanou keříky smutečních růží. Stojí za zmínku, že tyto smuteční růže nemají trny a květy obsypané větvičky jim splývají z výšky až tří metrů. Ohlédl se na svou průvodkyni v tomto klidném světě bez hříchů, ale už neviděl tu malou a bezbrannou, která ho odvedla do říše mocných, ale hrdou elfku. Usmála se na něj a pravila mu tiše, ale rozhodně.
„Jsem strážkyně budoucnosti. Pohleď, Královna nocí i dní příštích.“
Lehce ukázala na obrovský modrý květ uprostřed.
„Je skvostná. Ale proč v jejím květu voda stojí?“
„Mluvíš jako básník,“ řekla s úsměvem, „přistup k ní a podívej se. Já sama se podívat nemohu.“

Failo se nenechal dlouho pobízet, pln očekávání se přiřítil ke květu a tupě zíral na svůj odraz. Jaké bylo jeho překvapení, když se voda zakalila.
Během chvilky se obraz vyjasnil a on se zatajeným dechem pozoroval až příliš reálné divadlo na to, aby to byl jen sen.

Viděl útržky minulosti ze svého života, svou rodinu a.. Oh, ano, také Nessië. Viděl, jak běží, ne, přímo letí lesem a za ní horda slizkých potvor. Každá z nich měla tři oči a pět párů prstů, nebo to aspoň vypadalo jako prsty, na každém se čtyř pahýlů vyrůstajících z hromady slizu. Teď klopýtla a..

Slzy se mu draly z očí, ale díval se dál. Chtěl vědět, co se stane a Královna mu byla po vůli..

Z jedné hordy slizáků byly rázem dvě a skoro by přísahal, že se rozmnožují jako bakterie. Tak rychle jich přibývalo. Celá ta masa nechutných potvor vtrhla do elfích lesů a snažila se dobýt vesničku vybudovanou v korunách stromů. Co slizák, to sekera. Bylo slyšet štípání dřeva a sténání stromů. Nikomu se nepodařilo utéct.. Vesnice po vesnici podléhali. Pokaždé když..

„Už se na to nemohu dívat!“ vykřikl a odmrštil se od květu.
Najednou se mu začalo všechno rozpíjet. Nechápal. Vrhl se k nohám Nessië..
„Neopouštěj mě!“ zaznělo ale už do prázdna.

„Co to.. ?“ Řekl, když se probral a s údivem si prohlížel mladý stromek, který ještě před chvílí objímal.
„To všechno byl jen sen?“ nečekal na odpověď a úlevou mu ze srdce spadl kámen, který by dokázal zabít větší zvířátko.
Zjistil, že je jen kousek od jezera, které tak miloval pro svou průzračnou vodu. I vydal se k němu a než se stačil posadit, vprostřed jezera se vztyčila postava. Nevěděl, co se děje a chtěl utéct, ale nějaká vyšší moc mu to nedovolila.
„Failo! Slyšíš? Failo!!“
Zalapal po dechu. Teď už poznal, kdo mu zakázal se otočit a zběhnout. „Nessië?“
„Nevím, co jsi viděl, ale jen ty víš, co se stane. Jen ty nás můžeš zachránit. Běž, Failo, nechť tě má moc ochrání.“

Stromy okolo něj se míhaly. Běžel jako vítr a on si to plně uvědomoval. Cítil se tak důležitý. Zapomněl však, že i když je rychlý jako vítr, musí se vyhýbat překážkám v cestě. Klopýtl o kořen a na zem se rozplácl jak široký, tak dlouhý. Trvalo dlouho než nabral zpět vědomí, které si někam odskočilo. Doufal, že nepřijde pozdě a znovu se dal do běhu.
„.. jen ty nás můžeš zachránit..“ znělo mu v hlavě a ta myšlenka ho nutila zrychlit.

Už už se blížil ke své rodné vesničce, když zůstal stát jako přibitý na pokraji zkázy, kterou jeho oči zhlédly. Chvíli se díval na spoušť, kterou způsobili slizáci. Tisíce stromů neodolaly náporu mnoha sekyr a zřítily se k zemi jako sirky. Elfové v korunách stromů neměli nejmenší ponětí, co se děje. Viděl sličné tváře s úžasem v kdysi planoucích očích a ty spousty nyní již vyhaslých očí mu sžírali duši zármutkem. Pomsta, slovo, jež mu tančilo v myšlenkách. Netrvalo dlouho a pustil se do pronásledování těch slizských ničemů.
O mnoho vypleněných a mrtvých míst dál poznal, že přišel pozdě. Zůstal sám. Sám na celém tom šírošírém světě plném slizu. Vydal se zpět. Do míst, kde to všechno začalo, a kde doufal, že vše skončí.

Po mnoha dnech se vrátil k jezeru. Zahleděl se do hlubiny a z očí mu tekly slzy.
„Nessië, promiň, já..“ slova mu vázla hluboko v hrdle „ já přišel jsem pozdě. Jsem sám uprostřed zkázy. Odpusť mi..“
„Už dávno jsem ti odpustila.“ řekla Nessië a voda v jezeře se začala rozestupovat až vytvořila suchou uličku na svém písčitém dně.
A stála tam ona, přesně tak, jak mu to před pětisty lety vyprávěl jeho otec.
„A já jsem mu nevěřil..“ zašeptal a nervózně si začal kousat spodní ret.
„Pojď, musíme začít žít znovu..“ řekla a pomalu vystoupila na břeh..

Angína

20. 04. 2005

Dát tip

Do 7. odstavce je to slušné, akorát mu to mohla říci drobet dramatičněji, když už s tím dělala takové tajnosti, ale budiž. Zbytek se mi zdá nudnej, bez šťávy, prostě nuda. Aspoň ten konec ještě jde.

johanne

18. 01. 2005