Ivan Diviš - Žalm 92

            Ivan Diviš - Žalm 92

       Vladimír Kafka je mrtev; raketou Palach

        dopadl sžehnut na hnůj Čech.

        Filozof vypil nepenthes.

        Za srdce bodré, za srdce pivní,

        za srdce zavekované v žluklý lůj,

        naposled popad se národ.

        Ó kdybych vyznával rovnou víru

        a kdybych vyznávat vůbec byl schopen

        popad bych meč a pozutínal

        jim lebky od západu na východ všem:

        doma visí jen šňůra od županu,

        nad prázdnem strop a v hrudi kra ledu

        hranou o hranu skřípe.

        Ještě mám slovo od stěny něma,

        hlídaná krysa svůj rup i chrup:

        ještě mám náturu ze železa,

        okutou třikrát ztuhlým sklem:

        abych se dočkal, abych se dočkal!

        jepic, spálených lustry!

        Dobře bych uslyšel stony a škuby,

        mé noci budou nasyceny.

        Aby mně u nohou pochcípali

        a moje noha, trnož stola,

        a moje noha, dobrá k políbení,

        aby se nepohnula.

           -------------------------------------------------------------

           Psalm 92

           Vladimír Kafka ist tot, mit der Rakete Palach

            fiel verbrannt auf den Mist von Böhmen hin.

            Der Philosoph trank Nepenthes aus.

            Für das gute Herz, für das Bierherz,

            für das Herz verwecktes im ranzigen Talg,

            das letzte Mal verfiel das Volk.

            Oh wenn ich neuen Glauben bekannte

            und wenn ich überhaupt zu bekennen imstande wäre

            fasste ich das Schwert und haute ihnen

            die Schädel weg vom Westen bis nach Osten allen:

            zu Hause hängt nur die Schnur vom Morgenrock,

            über der Leere die Decke und in der Brust

            ein Eisblock

            die Kante um die Kante knnnart.

             Noch habe ich von der Wand der Stummheit,

             gehütete Ratte ihre rach und krach:

             noch habe ich Natur aus Eisen

             gehämmerte dreimal mit starrem Glas:

             abzuwarten, abzuwarten!

              Eintagsfliegen, mit den Lüstern verbrannt!

              Gut würde ich Stöhnen und Zucken hören,

              meine Nächte werden gesättigt sein.

              So dass sie mir an meinen Füßen verreckten,

              und mein Bein, Tisches Steg,

              und mein Bein, gut zum Küssen,

              sich nicht bewegte.