Byro - 2094

Byro - 2094

Kartička s identifikačním číslem se mi houpala na krku a já procházel dlouhou prosklenou chodbou vedoucí do haly. Do přístupové haly, kde se mělo odehrát něco, o čem jsem do této chvíle jenom slyšel.

Chodba byla dlouhá a tmavá. Na zemi polehávali lidé různých výrazů a etnik. Koncentrace takového množství lidí a čtyřiceti stupňová vedra zapříčiňovala specifický zápach, který se mi hnal do nosu. Přál jsem si ať už jsem na konci.

Blížil jsem se. Už jsem viděl jasné světlo, které se z místnosti na konci chodby linulo. Přidal jsem trochu do kroku,abych to měl brzo za sebou. Došel jsem  před ceduli "Přistupujte jednotlivě, identifikační karty předkládejte bez vyzvání" Zastavil jsem se u ní. U přepážky stál shrbený mladík držící v jedné ruce berli a v druhé tužku. Nervózně s ní kmital po papíře a čas od času zvednul oči a epilepticky gestikuloval směrem  k evidentně znuděné a laxní ženě za přepážkou.

Na chvíli jsem se zamyslel nad tím,co tady vlastně hledám. Proč zrovna já, proč tohle musim podstupovat. Proč.... Z přemýšlení mě vyrušilo afektované a ječivé:

"Dalšíí"

Dle pokynů na ceduli předložil jsem ID kartu a nesměle se usmál.

"Co chcete," zaječela na mě kreatura, která mi nutně připomínala člena národů Org, které jsem viděl na 3. konferenci intergalaktické rady.

"Já bych..."

"Tady máte formulář, vyplnit, pak oddělení B, první okénko. Budete se hlásit u paní Oplbekové. Jasný?"

Nevěřícně a už i trochu vystrašeně jsem přikývl. Dal jsem se do vyplňování. Byrokratickej aparát. To je zhouba lidstva. Vypisoval jsem jméno, příjmení, zaškrtával jsem jednu ze tří variant pohlaví, počet manželek, počet milenek, zájmy, nezájmy. Jednu výhodu to má, člověk si vlastně ujasní věci, kterejm přikládá na důležitosti. Ale ve výsledku je to otrava.

Dopsal jsem, odevzdal a byla mi přidělena další kartička s číslem. Tentokráte s číslem pořadovým.

Další chodbou jsem se dostal do jakési čekárny. Mraky lidí. Nedýchatelno a zase ten hroznej smrad potu a bůhví jakejch tělesnejch exkrementů. Lidi kolem byli lidé beze jmen, naprosto anonymní. Z jejich tváří by se dalo spoustu vyčíst. Dalo by se z nich luštit i věštit. Támhle člověk na smrt strhaný, tu člověk smířený s tím,co má, tu člověk naštvaný na to,co nemá.

Na obrazovce se objevilo moje pořadové číslo i s písmenem mě přiděleným. Znejistěl jsem. Až teď jsem si uvědomil, že všichni lidi,co vešli dovnitř, ven nevyšli.

Došel jsem ke dveřím, pořádně se nadýchnul a vstoupil.

Ztichlé hlasy v místnosti tvořili nelibozvučný souzvuk rezonující mi v hlavě. Rozvážně jsem šel přes celou místnost až k předposlední přepážce s písmenem B. Ano, přepážky byli číslovány zleva doprava. Za každou z nich seděla postava s helmicí s brýlemi na hlavě a obřími sluchátky. Jednu ruku tito pracovníci měli na hlavě žadatele a druhou psali něco na miniaturní klávesnici připojené k helmě. U každé přepážky byl jakýsi turniket a za ním vchod, do kterého "prověření" žadatelé vstupovali.

Došel jsem na své místo.

"Sedněte si," vyzval mě pracovník "ruku si omotejte tímto binárním převaděčem a uvolněte se"

Byl jsem napnutý jako struna. Ten člověk mi položil ruku na hlavu a já ucítil nepříjemné brnění, které přecházelo v palčivou bolest. Cítil jsem,že něco ztrácím. Cítil jsem, že mi někdo něco bere, ale nevěděl jsem přesně co. S vypnutím všech sil jsem se otočil doleva,kde právě přes turniket vcházel jeden z žadatelů do temných dveří. Jeho pohled byl vystrašený a zároveň prázdný.

'Co to, sakra, s těma lidma dělaj? Co to dělaj se mnou? Vždyť to bolí jak svině.'

V tu chvíli jsem se rozhodl jednat.

'Já nechci. Nechci do tý tmavý díry za přepážkou. Nechci, abyste mě, vy hajzlové, připravili o rozum a udělali ze mě ovci. Nechci!!!'

Úder jsem směřoval někam do oblasti brýlí. Tohle nečekal a tak nedokázal zareagovat. Rychle jsem vytrhl hadičky vedoucí do binárního převaděče, otočil se a utíkal. Adrenalin mi pulsoval v těle. Proběhl jsem celou místností, vběhl do haly,kde na mě nevěřícně valila oči ta příjemná paní, u které jsem vyplňoval vstupní papíry a dal jsem se směrech do chodby.

V tu chvíli už jsem slyšel běh za svými zády, otočil jsem se a viděl 5 dvoumetrových postav oděných do jakéhosi novodobého brnění. Každý v ruce držel přístroj na teleportaci do časoprázdna. Její nevýhoda je v tom, že funguje maximálně z dvoumetrové vzdálenosti. Hučelo mi v hlavě, běžel jsem,co mi jenom síly stačili. Posledních sto metrů. Venku na mě nemůžou.

Doháněli mě.

Ještě kousek.

Chytnul jsem za kliku a vyběhl ven. Adrenalin mě hnal dál. Nemohl jsem se zastavit, jen jsem se otočil a naposledy jsem viděl elektronický panel a na něm nápis