Poprava

Už dnes snad nastane ten den, den poslední, snad někdo zásluhy mé, přeci ocení. Slova o ničem bude říkat kněží, neb můj život pozemský byl peklem, v ráj mohu věřit stěží. Že jsem okradl kohosi? Já kradl jenom z hladu, a potom v chýši chatrné snil jsem o pokladu. Vyhlížel jsem zlatou rybu, bez prutu a návnady. Chtěl jsem stavět nové domy, ne však hloubit základy. Možná i dar slova měl jsem, však chyběl mi dar řeči, a k čemu hlava básníka je, když tělo trpí v křeči? Pravda přeci dlouhá léta už se nenosí, A když někdo pravdu slyší, čelo strachy se mu orosí. Tak tu stojím pod oprátkou, než kat mi ji nasadí. Potom tenhle lidský život nějaký jiný nahradí. Narodím se jako člověk, nebo jako zvíře? Závisí to na mých skutcích, nebo na mé víře? Pojď už kate, přes oči mi nasaď černou pásku, za vteřinku umrtvíš mou touhu i lásku. Díky Bože za ten život, byť krátký byl a hloupý, Nikdo jiný než já sám, mé hříchy nevykoupí.

---