Láska jak ji znám já...

Nechci, aby tohle byl jen jeden z dalších zamilovaných nářeků. Nechtěla bych tu lásku obdivovat ani nějak pokořovat. To ne! Chtěla bych jenom vyjádřit svůj názor a svou zkušenost s tímhle citem, který je ze všech stran tak opěvován. Každá báseň, písnička, kniha je o lásce. Bylo by naprosto zbytečné tu vyjmenovávat všechny filmy zabývající se láskou. Ze všech stran se na nás smějí zamilované páry a ze všech těch filmů se nám ukazují šťastné konce. Ona miluje jeho a on ať už ji miloval od začátku, se do ni stejně časem zamiluje a budou spolu šťastní až do smrti. A pokud by se třeba stalo, že on ji milovat nebude, tak se objeví někdo jiný, kdo jí nebo jemu pomůže zapomenout… Takže nakonec stejně všechno skončí dobře. Nemyslete si, já jim ty jejich šťastné konce přeji, ale už jim nevěřím. Chcete znát moji zkušenost s láskou. Vlastně žádná není. Tedy pokud budeme mluvit o té opětované lásce. Pokud počítáte mezi lásku i ten cit, kdy na něj myslíte kudy chodíte. Večer o něm sníte. Pořád o něm jen mluvíte. Všude ho vyhledáváte…  A ať už se snažíte jakkoliv nedokážete ho dostat z hlavy. Jeho stín je stále s vámi. Tenhle  cit já znám až moc dobře. Zrovna ho totiž prožívám…

Z téhle strany znám lásku já. Ze strany té druhé. Té která může jen snít. A i když dobře vím, že jeho city ke mně jsou naprosto neslučitelné s těmi mými, stejně uvnitř mě neumírá ta naděje. Říká se, že naděje umírá poslední. Ale v mém případě by měla zemřít, co nejdříve. Jelikož ta naděje mě stále nutí doufat. A dokud budu doufat nikdy se od něj neoprostím. A věřte mi, že to bych si tolik přála.

Ti z vás, co jsou právě šťastně zamilovaní a nikdy nepoznali jaké to je být nemilován, mě asi nikdy nepochopí. Ale věřím tomu, že alespoň někdo z vás taky zažil ten pocit naprosté prázdnoty a pokoření. Zvlášť když on ví, co k němu cítím. Ví, že je pro můj princ. A zneužívá toho. Hraje si s tou hloupou holkou od vedle a ani trochu mu nevadí, že mě zničil všechny ideály a spálil všechny mosty, které mě mohly zavést na druhý břeh. Na břeh, kde by bylo jen štěstí a láska a hlavně on…

Takže tohle je vlastně takový můj povzdech. Vyjádření mé bolesti a mého zklamání nad člověkem, v kterého jsem dávala takové naděje. A zároveň vzkaz jemu, který to stejně nebude nikdy číst, ale já si mohu alespoň zdánlivě připadat, že jsem mu řekla jak moc mi ublížil…