Mykologická zahrádka

 Bylo to už pár měsíců co jsem žil na koleji a docela mi to stačilo k tomu, abych si zvykl. Zvykl jsem si i na svého spolubydlícího Petra, který byl sice dost pořádkumilovný, což se plně neslučovalo s mojí touhou rozprostřít se v pohodlné změti věcí nejrůznějšího charakteru, ale zatím to nevedlo ke komplikacím (jak z jeho, tak i z mé strany). Chodili jsme spolu do školy, na pivo, za holkama, za zábavou…. Stali se z nás prostě přátelé.

 Jednou jsem nechal poměrně dlouhou dobu za oknem housku se salámem a když jsme se pak pídili po původu neuvěřitelného puchu, dopátrali jsme se k modrofialové chlupaté věci, se kterou jsme si dlouho nevěděli rady. Byl to  vskutku otřesný pohled, ze kterého mi naskočila husí kůže a udělalo se mi decentně nevolno. Petr našel kdesi na chodbě velkou sklenici (patrně od okurek) a že objekt naložíme pomocí improvizovaného naběrátka (týden starý výtisk bulvárního plátku). Za použití namočených kapesníků před otvory dýchacího ústrojí jsme tedy fialovou zrůdu přendali do sklenice a tu hermeticky uzavřeli. V tom zazvonil telefon a že máme být za dvacet minut v blízkém pohostinství (chystala se jakási oslava narozenin). Sklenici tedy vezmeme s sebou dolů a někde ji vkusně umístíme.

 Věci vzaly rychlý spád a ráno, když jsem se probudil s bolavou hlavou a matnými vzpomínkami na poslední rundu rumu, kterou snad financoval někdo jiný než má osoba, mi vůbec nepřišlo na mysl, že jsme ve spěchu sklenici nechali na skříňce u Petrovy postele. Oba jsme zaspali, tak následovalo rychlé navrstvení oblečení, zamžourat před zrcadlem na tváře plné kocoviny a honem za vzděláním.

 Když jsem se k večeru vracel zpět, byl už Petr v posteli a něco studoval.

„Co, že už tak brzo v posteli?“ zeptal jsem se, ale spíš to bylo míněno jako výplňové slovo do prostoru. Odpovědi jsem se však nedočkal, tak jsem se šel ujistit zda nespí. Nespal. Tak jsem se zeptal znovu a Petr s cuknutím prohlásil něco v tom smyslu, že se lekl.

„Ty už jsi tady? Jsem tě vůbec neslyšel.“

„No, sem tady už asi dvacet minut, ale to nic. Sem taky po včerejšku dost mimo.“

Ani nehnul brvou, jen otočil stránku čehosi co četl a upřeně do toho hleděl.

Šel jsem spáchat večerní očistu a při té příležitosti jsem si vzpomněl na včerejší fialovou stvůru.

„My sme včera zapomněli vyhodit tu nechutnost, co?“zeptal jsem se, překřikujíc hluk působící proud vody ze sprchy. Otázka to byla zřejmě jen do vzduchu.

Osprchoval jsem se a vyšel z koupelny. Petr stále ležel a četl si.

„Slyšel jsi to?“. Ticho.

„My včera nevyhodili tu nechutnost.“ Ticho, ale teď už dost znervózňující.

„Hej! Petře, ty se mnou nehodláš komunikovat? Kde je ta sklenice s tou fialovostí? Včera sme jí nebrali a nikde jí nevidím. Doufám, že se to prokousalo ven a teď to číhá někde za skříní“ pronesl jsem s trochou úsměvu na rtech.

„Á, ty jsi už tu. Neslyšel jsem tě přicházet. Co jsi to říkal?“

To si ze mě dělá dobrej den? No, může být opravdu přetažen. Vypil toho mám takový dojem o dost víc než já. Zeptal jsem se ho tedy ještě jednou.

„Myslíš tu zavařovací sklenici od nakládaných okurek, do které jsme včera vložili tu fialovomodrou věc? Pokud myslíš tu, tak ta je již v některém z kontejnerů na sklo, dole v ulici. Buď si jistý. Skutečně jsem jí tam odnesl.“

Když tohle pronesl, odvrátil se ode mě a znovu se pohroužil do četby. To bylo trochu moc, ale ráno moudřejší večera.

 Vprostřed snu o obřích kolibřících jsem otevřel oči a pozorně naslouchal. Hlasy. Alespoň dva či tři. Petr ještě svítí tak, že by návštěva? Ale teď v půl druhé ráno? Třeba se mi to jen zdálo. Než jsem se stačil dobrat k pravdě, nastoupil další sen.

 „Večer tady někdo byl?“

„Myslíš dnes večer? Nikoli.“

To už mě docela vytáčel styl jeho ústního projevu. Nikdy takhle nemluvil a navíc byl s to vymluvit člověku díru do hlavy. Nikdy se neuchyloval pouze ke strohým odpovědím, jak to dělá teď. Čekal jsem, že se mě zeptá proč se ho na to ptám, ale nic.

 Do školy jsme šli společně, mlčky, ale pak si Petr sedl úplně jinam a v půlce přednášky odešel. Asi v té hospodě něco chytl a není mu vážně moc dobře. Hned po škole jsem se vydal na kolej, ale zjistil jsem, že tam není. Sbaleno neměl, takže domů nejel. Zkusím mu zavolat. Vytočil jsem jeho číslo a po dlouhém vyzvánění se ozval jeho hlas.

„Prosím?“

„No nazdar! Kde vězíš? Si v pohodě? Si vystřelil jako kdyby hořelo…“

„Nevím o čem to mluvíš. Jedná se snad o tvoje záležitosti? Radím ti aby ses do mých věcí nepletl. Děkuji.“

Položil mi telefon a já se jen pousmál. Bylo to asi jediné na co jsem se zmohl. Že by se z něj stal během jednoho večera takový idiot? To se mi nechtělo věřit.

Pustil jsem větrák v koupelně a otevřel okno, protože to v pokoji celkem páchlo. Co by to mohlo být? Zápach byl ale v mžiku pryč, tak jsem se šel věnovat svým záležitostem, jak mi doporučil Petr, kterého jsem stále nemohl dostat z hlavy.

 Už jsem usínal, když se vrátil. Když zjistil, že ještě nespím, zavřel prosklené dveře, které dělili naše pokoje. Beze slov. Docela ve mně hrklo, ale zůstal jsem v klidu ležet. Přinesl něco objemného a bylo slyšet šoupání skříní, ale dost opatrné, aby nevzbudilo přílišnou pozornost. Pak dost dlouho svítil a já únavou  sešel do snů.

 Ráno už po něm nebyla ani stopa. To už opravdu hraničí! Musím zjistit, co to kuje za pikle.

Času mám dost, takže můžu zkusit prohledat jeho pokoj. Otevřel jsem dveře a vyvalil se na mě příšerný puch. Praštilo mě to jak do nosu tak i do hlavy, což mělo za následek to, že jsem si rozvzpomněl, odkud ten puch znám. Ta fialová věc! Jistě mi tvrdil, že ji vyhodil, ale přitom skutek utek! Tak kde to je zastrčené? Pod postelí nic. Na skříních nic. Co ve skříni? Otevřel jsem skříň a nával puchu zesílil! Opravdu! On jí nevyhodil! Vzal jsem sklenici opatrně do rukou, ale v tu chvíli jsem jí s vyjeknutím odhodil. Projela mnou siréna a had z žiletek a celý jsem byl na pár okamžiků ochromený šokem. Ta fialovost se asi ještě rozrostla!

 Znovu jsem sáhl po lahvi roztřesenýma rukama a cítil jsem jak mám ledové nohy a jak mi kapičky potu stékají po obočí dolů. Vyndal jsem to na světlo. Můj pohled byl strnule přilepen na sklenici, ale chtělo se mi při tom utíkat pryč a ječet zhnusením jako malé děvčátko, které najde masitého křižáka ve vlasech nebo na sebe vysype škvoří hnízdo. V zamlžené sklenici od okurek se válela fialovorudá koule, z níž se vypínaly dlouhé nažloutlé  kožovité stvoly, které se směrem nahoru kónicky rozšiřovaly. To jsem jaktěživ neviděl a ani jsem o podobné vědci neslyšel. Je tohle možné? S hnusem a kapkami slz v očích jsem si tu věc prohlížel. V tom se jedno zakončení stvolu rozevřelo a pohlédlo na mě černé oko. Malinkaté zrůdné očíčko. Byla to jistě vteřina či dvě, co jsme na sebe hleděli, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Pak se otevřely další a začaly s sebou zmítat a po chvilce zpívat. Znělo to jako zpěv. Tiché pískoty a šverkání se stále zintenzivňovaly a já se nemohl hnout. Celé to vystoupení gradovalo až do naprosté kakofonické agonie a já se konečně odtrhl a celý bledý utekl z Petrova pokoje do mého.

 Zabouchl jsem dveře tak silně, že se vysypalo sklo. Naštěstí jsem byl v pohybu takže na mě nedopadl ani střípek. Zatím sem byl tak v šoku, že sem si nedokázal počínat jinak než zapálením cigarety a schoulením se do rohu. Brnělo mi celé tělo a hlava mi praskala ve švech kvůli zvýšenému tlaku.
Co to proboha bylo? To se mi muselo zdát. Halucinace. Prostě nemám rád pohled na plesnivé věci a tahle přeplesnivělá houska byla mojí fantazií vykreslena do nepozemského stvoření. Ještě, že mě nikdo neviděl. Byl bych za blbce. V klidu dokouřím, vydýchám se a pak uklidím střepy a půjdu na vrátnici aby mi zavolali údržbáře kvůli průvanem vyskleným dveřím. Upřeně sem se díval na bílou stěnu proti mě a pak vyhodil ještě hořící cigaretu z pootevřeného okna. Vstal jsem a podíval jsem se skrze prosklené dveře do Petrova pokoje. Sklenice s vybájenou zrůdností ležela ve stínu skříně. Pomalu jsem se přibližoval a zrak upíral směrem ke sklenici. Opatrně jsem prošel přes střepy, které praskaly na koberci a otevřel dveře. Udělal jsem ještě pár kroků a sehnul se k věci co mě tak vyděsila. A ze sklenice se ozvalo opět to pištění! Neviděl jsem dovnitř neboť byla silně zamlžená a dvířka skříně v níž před chvílí byla ji házely do tmy. Srdce se mi na chvilku zastavilo a pak rázem silně rozbušilo. Zavřel jsem dveře od skříně a sklonil se k lahvi abych jí blíže prostudoval. Začínalo mi být špatně, ale touha po rozřešení byla silnější. Sebral jsem knihu, která ležela na Petrově nočním stolku a postrčil jsem sklenici na světlo. Uvnitř byla fialovočervená koule, která se nadýmala a opět splaskávala. Po stvolech ani zmínka. Měl jsem sto chutí vypadnout z téhle proklaté místnosti, ale byl jsem zároveň fascinován zrůdností té věci. Pozoroval jsem ji celou věčnost a najednou jsem zjistil, že už je tma. Musel jsem na to civět několik hodin. Stále se to nadýmalo a pískalo a já byl zhypnotizován tím dokola opakujícím se jevem. Crrrrrrrrrr! V tu chvíli zazvonil budík v mém pokoji a já leknutím nadskočil. Celá má mysl se odtrhla od fialové zrůdnosti a uvědomila si, že je deset hodin. Stál jsem uprostřed Petrova pokoje, pod nohami sklenici, za sebou střepy a budík stále zvonil a zvonil a já nebyl s to udělat nějaký rozumný úsudek o situaci v které se nacházím. V hlavě mi pulzovala jediná myšlenka: měl bys něco udělat! Něco udělat….
Kde může vězet Petr? Touto dobou už je vždy tady, ale je jedině dobře, že tu není. V mozku se mi začal formovat postup následují operace-zahlazení stop po mém objevu. Petr se o tom nesmí dozvědět! Zašel jsem do mého pokoje a ze šuplíku vyndal zimní rukavice. Nandal jsem si je na zpocené a chvějící se ruce a uchopil do nich sklenici, kterou jsem se zavřenýma očima dal na přibližně stejné místo, kde jsem jí prve našel. Zavřel jsem skříň a uvědomil si, že to v pokoji ukrutně páchne tou hnilobou. Byla to směs puchu síry, zatuchlého sklepení a něčeho nepřirozeného, chemického, syntetického. Ředidla. Rukavice posloužili také jako ochranný prostředek proti ostrým střepům a když jsem i poslední vhodil do koše, bylo půl jedenácté. Otevřel jsem dokořán okno, zapálil si další cigaretu a dole pod stromy jsem zahlédl Petra  běžícího sem. Začal jsem hledat v mysli, na co jsem ještě asi zapomněl, ale když jsem se ujistil, že je vše (krom vysklených dveří) jak dřív, zhasnul jsem u Petra v pokoji, lehl jsem si do postele a otevřel jsem knihu, která ležela na zemi pod mou postelí. Jak budu teď postupovat? Může za Petrovo podivné chování ta věc v jeho skříni? Mám se ho na to zeptat? Do jeho příchodu zbývali jistě jen vteřiny a já si teprve teď povšiml, co to držím za knihu. Byla to ta, kterou jsem vzal u Petra na šťouchnutí do sklenice. Byla to tlustá kniha, psaná v němčině. Než jsem se stačil podívat na titul, vrzli dveře a u Petra se rozsvítilo. Stál tam v pokoji jako nějaký nevítaný host a jeho pohled, jak jsem s nepříjemným pocitem zjistil, zkoumal mojí postel a člověka, ležícího na ní-mě. Silně se mi točila hlava, měl jsem úplně vyschlé hrdlo, ale stále jsem si v duchu říkal, že jsem asi blázen a že se mi Petr vysměje. Beze slova zavřel dveře a zamkl. Přišel ke své skříni, vyndal sklenici a upřeně na ní civěl. V tu chvíli jsem asi nejspíše omdlel.

 Když jsem otevřel oči, byl už den. Ležel jsem ve své posteli a upíral zraky do stropu. Zřejmě šlo o noční můru. Fantasmagorický výplod mé nezralé mysli. Promítal jsem si v hlavě obrázky z onoho snu a když jsem jich měl dost, chtěl jsem vstát a opláchnout se. Ale to bylo nemožné. Nemohl jsem se zvednout z postele. Necítil jsem se ochromen, ale spíše připevněn. V tom se rozlétli vysklené dveře a vešel Petr s dalšíma dvěma muži. Byli dost nenápadní, s velice nudnou vizáží a o trochu menší než Petr, který taky nebyl zrovna nějaká hora.

 „Přeji dobré ráno. Doufám, že se ti spalo pohodlně a spánek sám ti dodal spoustu energie.“

„Budete ji potřebovat“ ozval se jeden z mužů, stojící po Petrově pravici.

Druhý ke mně přistoupil a sundal ze mě peřinu. Důvod mých pohybových indispozic byl fialovočervený materiál pokrývající celé mé nebohé tělo od klíčních kostí až k prstům u nohou.

„Co to má proboha znamenat? Vysvětlíš mi to Petře?“ začal jsem vřeštět jako smyslů zbavený (ve skutečnosti již opravdu skoro smyslů zbavený).

Pokračování příště