Snová chiméra

         Stála jsem uprostřed všeho a vnímala jen vzduch.

         Kdesi za mnou se zdvihla vichřice a mě ovál jen lehký větřík. Načechral mi vlasy, vdechnul mi červeň do tváří, osvěžil mě životem a pak zase pominul. Zmocnila se mě naprostá beznaděj. Zděšení. Přišel, aby mě povzbudil? Aby mi dokázal, že je tu ještě nějaká naděje? Že to ještě nemám vzdávat? Přišel, aby mě spasil? Nebo mi přišel dát sbohem?

Tápala jsem v absolutnu.

           S pocitem trosečníka jsem dosedla na kámen, který jemně omývala voda, zabořila nohy do písku, položila bradu do dlaní. Někde v dálce létali rackové. Slyšela jsem je, ale neviděla. Smutný obrázek. Odcizená svoboda zasáhla mou duši jako otrávený šíp. Oddělena od okolního světa, v zajetí temných stínů, se zastaveným srdcem, otočena k hlubinám tajemných oceánů jsem se snažila polapit vzduch. Touha po životě byla silná. Save my soul!!!

          Tloukla jsem pěstmi do stěny. Nic. Žádný zvuk. Žádná ozvěna. Jen bezedné ticho pohltilo celou moji duši, celé mé tělo, mou mysl. Spoutaná v neviditelných poutech jsem se snažila vyprostit ze zajetí stínu. Nic. Žádný pohyb. Žádný vzruch. Vše tu existovalo v nehybné pozici, v mrtvolné ztuhlosti, která byla věčná.

Přesto jsem nebyla sama.

          Ale to náhlé vědomí součásti neznáma mě ubíjelo. S vytřeštěnýma očima jsem zaregistrovala cizí existenci. Neblížila se ke mně, nevnímala mě, šla za svým cílem, snad ji vedl instinkt, jen se v transu slepě pachtila po mizivém světélku v pozadí událostí.

Pak jsem ji uviděla na druhé straně zrcadla.

          Na opuštěném ostrově se sesypala pevnost z písku. Stěny se náhle rozlétly v bezvýznamnou hmotu a nezanechaly po sobě jedinou stopu. Opět jsem tu stála uprostřed všeho, a přece žalostně sama.

Tenkrát s výletní lodí ztroskotala také moje duše. Volala o pomoc a vysílala signály ohrožení. Tři tečky, tři čárky, tři tečky - ryla jsem fanaticky do kůry stromu, která byla mým jediným společníkem v tom chaoticky děsivém čase hlubokých samot. Podivná hra osudu? Zkouška bytí? Důkaz života? 


Tápala jsem za hranicemi možností.

           Nedokázala jsem se soustředit na nic. Vědomí, že stačí maličká chyba a můj život se rozletí na tisíce kousků jako ty stěny hradu z písku, mě děsilo natolik, že jsem se nedokázala koncentrovat na záchranu. Opatrnost mi brala sílu. Pohltila mne fatálnost. V absolutním vyčerpání jsem čekala na pomoc shůry. Spaste moji duši! Nenechávejte mě trpět! Moje drama spočívalo v promluvě ke všem. Nemohla jsem zachytit příjemce příslibu. Slibovala jsem vše. Doufala v cokoli. Nevěřila v nic.

Pak se nad moře snesla tma.

           Vlny tiše narážely na oblázky v písečném pobřeží, chvílemi soumrakem prosvištěl zvuk křídel. Velké gesto. Vyčerpávalo mě to k zoufalství. V trávě se hýbaly stíny, cizí oči sledovaly mou bezmoc. Ve tmě se myšlenky spirálovaly skrze čas. Cosi neuvěřitelně silného překrylo mou tvář, má ústa. Nemohla jsem dýchat. Zbyly jen oči. Putující a hledající světlo. Hrůza v nich zůstávala neměnná. Temný dech noci odnášel naději. Z lesů se vydral ohlušující výkřik, ozvěna ve spirálách ticha. Stíny odkryly svou tvář. Žádné hvězdy. Žádné světlo. Rty noci jsou studené. Sepjala jsem ruce k modlení. Spálil mě žár měsíce. Ztracené obrazy vířící noci. Spánek v temnotách ticha ovládl mé myšlenky. Únava mě ohrožovala. Upadla jsem do bezesného běsnění. Vzbudilo mě volání o pomoc, jež v okamžiku procitnutí pominulo. Slabý nářek prořízl ticho noci jako spásný ďábel. Anděl pomsty se chvěl ve skrytu mé duše. Teď ji vlastnil někdo jiný, někdo mi v temnotě ukradl vědomí. Na pustém ostrově nebylo možné oddat se spánku. Strážci snů pozbyli na síle, moc pekla se stala doménou. A stále to volání o pomoc. Tři tečky, tři čárky, tři tečky, kůru odnesl příliv.


            Probuzení mezi kapkami deště bylo nepředvídatelné. Hrad z písku se znovu zbortil v optickém klamu. Jeho stěny se zvedly ze země a obklíčily mne svými konstrukcemi. Nemohu se hýbat. Listy víří ve větru. Za stěnami se probudil život. Nemám sílu odporovat a pomoc nepřichází shůry. Save my soul! Poslední výkřik do tmy. Neutišitelná energie zatřásla mým vězením, země se vzedmula. Za mřížemi vypukla válka. Bojuji s neznámou silou a křičím. Pomoc se vzdaluje, konec je blízko. Ztrácím svou jedinou zbraň a naděje mizí v dálce prostoru. Vypadla jsem z klece. Pevnost mě vyhřezla jako odpad. I ostrov zmizel. Tonoucí se nezachrání. Má duše nebude vykoupena! Bytí rezignuje, smysly se bouří, duše se utápí. Z posledních sil kreslím polámaným ukazovákem do písku symbol volání o pomoc. Rty smrti jsou chladnější než konec sám.

Ležím na chladném kameni a sluneční žár spaluje mou hruď. V žilách se probouzí krev, při plném vědomí blouzním v horečkách.

Procházím peklem, abych se dostala do nebe???