Písničkář

každá jaro,když v sadě zavoněl jabloní květ
z dálky k nám přicházel Písničkář.
Ten,co znal svět.

Vždy pod starou jabloní zůstal stát,
pak začal  o zemi vyprávět,
na omšelou loutnu hrát.

a když začal zpívat,
přestali psi štěkat,  lidi si navzájem lát
a ani ten vítr nechtěl nahlas vát

on zpíval o naději, o lidské dobrotě
lásce a ochotě.
jak květy v lukách voní a kolik lákají včel.

o tom, jak slavík lásku růži pěl.
vyznal krásu vrbám, jenž se k vodě kloní,
chrpy pochválil, že pěkně voní

v studánkách našel čistotu
a u lip prostoru
zpíval a zpíval, už je to dávno

dávno už skáceli stařičký sad
na jeho místě ční temena hald
uběhla spousta zim. A spousta jar.
Písničkář nebyl tu,asi šel dál.
Snad někdy přišel

ale před nosem zavřeli mu vrátka
neb lidská paměť je ukrutně krátká.

Asi je dobře, že odešel v dál.
Vždyď o čem by dnes zpíval ?
O čem by tu hrál ?

O tom, jak se těžko dýchá zrána ?
že místo slavíka tu jen  kráká vrána
A v údolí romatnticky hučí - ocelárna ?

Zpíval by, jak  je divnej svět
když v řekách teče skoro jed,
a v zahradách nám vadne kvítí.
A studánky ? Dávno nejsou k pití.

Asi by zaspíval o lidské malosti
zlobě a podlosti.

Jak lidi závidí,hrabou a nevidí
že jim zrovna na hlavy padá smog

...Ten písničkář se už nikdy nevrátí....