Láska se rodí spontánně, přátelství se buduje

Krásná noc, že? Kdo by to byl řekl, blíží se svátky a takové příjemné počasí, úplně zve k procházce pod hvězdami.

            Obloha klame, je to cítit ve vzduchu. Vítr se obrací, přinese těžká oblaka, země na severu už těžknou sněhem.

            Když to říkáš…vždy jsi míval pravdu. Vždyť co zim jsme spolu už zažili? Měl bych dost rukou sto spočítat? Ale ne, s úsměvem by stačily dvě. Je to přesto většina našeho krátkého života. A teď, po takové době, stojíme, mluvíme o počasí, přitom by bylo tolik co říct! Co nového na severu nebo na západě u moře? Jaké zprávy přinesou vlaštovky, až sníh roztaje? Žádná novota se nevyrovná té zde! Bohové, proč takové odcizení?

            Ona?

            Čarokrásná? Snad za to mohou ta dvě slunce tonoucí v moři, dvě smetánky rostoucí v blankytném poli? Jsme snad my ty dva dusící se ohnivé kotouče?

            Snad.

            Krátká odpověď dlouhého přátelství! Dlužíme si navzájem mnoho životů, vzpomínáš? Nikdy nás nenapadlo vzít je zpět, až teď…

            Nemáme v rukou štěstí nás dvou. Kdyby supi se slétali nad tvé tělo, byl bych je zahnal ránou z pušky, nemám však moc vytáhnout tě z té nekonečné planiny vln.

            Z moře lásky.

            Z rozbouřených vln!

            Topíme se společně, není cesty zpět ani dále. Ach, pohlédněme si do očí, když už nikdy, tak naposled.

            Má, k čertu, nad námi pýcha zvítězit?

            Ne, je to pýcha její, která bude nad přátelstvím a hrdostí slavit svůj triumf. Nás vyhledávali pro naši moudrost a rádi vysílali kruhy dýmu do ovzduší umění a vzdělanosti.Vždy jsme stáli v prvních řadách a nepřátelé se choulili pod našimi pohledy, společně jsme tasili své zbraně, spolu jsme bojovali, společně pili a radovali, smáli se i ronili slzy, zpívali. Vítězství střídaly prohry, spolu jsme je překonali…, tedy i padneme spolu…

Jen ta božská bytost ponořila naše ústa pod hladinu.

            Ztratili jsme hlas pro sebe sama?

            Tedy není cesty zpět…