Warning: Nedělejte si žádné spojitosti a nechystejte za ně  pomsty, neboť veškerá místa, děje a postavy jsou naprosto smyšlené.

Tato povídka je autorův egocentrický výplod mající za cíl  pouze ukojit jeho nepotlačitelnou vášeň naštvat všechny okolo a pokračováním ve čtení uživatel souhlasí s tím že nebude autora v reakci na tento spisek  nijak slovně ani fyzicky napadat.

Hlediště se zaplňovalo diváky. Spousta studentských nadšenců ve značně podnapilém stavu se přesunovala z místa na místo, hledající nejlepší zorný úhel (čímani tahali kalkulačky), učeně rozumovali a stejně sofistikovaně si nadávali. Někteří profesoři češtiny by se asi divili, jaké procesy deklinací, multiverbizací a komplexní slovotvorby jsou sprosté výrazy schopny. Ozval se nadšený výkřik a několik vyřvaných a kouřem deformovaných hlasů začalo zpívat  známou píseň o moravských  důchodcích, kterak si zpravují oblečení. Samozřejmě sprostou a ještě k tomu úplně falešně. Radost však byla na místě. V rohu místnosti právě jakýsi dobrodinec vrazil ze všech sil pípu do bečky jakési břečky s emblémem barbara Conana. Pěna stříkající v několika vlnách ale nemohla starému kulturáku uškodit, dnešní představení nebylo zdaleka první.

V zákulisí bylo, pravda sušší, ale o to horší peklo. Kapela měla zpoždění, což není nic zvláštního, zajímavé ale bylo, že ačkoliv členové divoké folkrockové skupiny byly přítomni, jejich instrumenty nikoliv.

„Petr stepuje venku, vyhlíží toho tranďáka!“ zařval někdo od vchodu, odkud se předtím ozývalo jen zoufalé bití hlavy o stěnu.

„Nejdřív zabije svého plyšového medvídka a pak sebe,“ ušklíbl se John. V ruce držel křečovitě telefon. Když mu řidič onoho očekávaného Fordu zvedl, začal nepříčetně řvát. Frekvence nadávek v sále a zákulisí se nebezpečně blížila rezonanci. To by mohlo starou budovou narušit a dnešní večer by pro mjůzikmejkry dopadl ještě dobře.

„Tři souložící páry a spadne to“- poznamenal kdysi jeden znalý prudič – statik by to nevyjádřil líp. Snažil jsem se přes oponu zahlédnout diváky. Ti se začínali pěkně rozehřívat, některým zdržení nevadilo, byli asi saturováni přítomností onoho barelu se zeleným proužkem. Jiní se ale chovali nepříčetně a když někdo z davu spatřil v mezeře mezi stěnou a látkou můj obličej, mrštil jakýmsi rohlíkem se sýrem. Hbitě jsem uskočil, další si ale vzali příklad a na oponu začaly dopadat všelijaké předměty. Asi nejkurióznější byl krígl na pivo, ovšem obřích rozměrů, dal bych duši na objem kolem litru. Proletěl oponou, dopadl na palec telefonujícímu Honzovi, díky tomu se nerozbil a zmizel někde pod topením. Náš kapelník zuřivě skákal po jedné noze a nadávky do telefonu se přiostřily.

„Už sou tu!!“ Peťa přiletěl z venku a  horlivě gestikuloval směrem ke dveřím. Vyběhli jsme do přítmí ulice a začali se dobývat do auta. Dost naštvaný John si něco vysvětloval s kapelníkem skupiny, které jsme včera na jejich představení půjčili aparaturu a nedodali ji zpět včas. Jak říkám, klasika. Nanosili jsme nejrůznější kabely, bedny, kousky bicích (To je puzzle, Peťo?) dovnitř. Teď začaly opravdové nervy. Všem něco chybělo nebo přebývalo, motalo se jim pod rukama, Ema zapletená do šňůr volala o pomoc. Jen já, hrající pouze na kytaru, jsem byl nachystaný během pár minut. A jak už to mám v povaze, začal jsem buzerovat všechny okolo: „Šlapák trochu blíž! Dobré. Ten kabel jde do mixu, nestrkej nic čemu nerozumíš!Ty činely si sprav, jsou úplně volné.(Petr se dost ošklivě zatvářil) Mikrofony dopředu! Houkněte na zvukaře, ať tam nechlastá a natáhne slučák! Sakra, Andrejko, kolikrát ti mám říkat, nestrkej tam ten kabel!“ Několik členů naší multistylové kapely se, ostatně jako vždy, nenaučili své party nazpaměť. Notové archy poletovali prostorem jako čistý, nevinný sníh o Vánocích a zdokonalovali zmatek, který v místnosti vládl.

„Ty výšky nahoru!, Nahoru, to je tam!“ volal jsem a ťukal si na čelo. „Středy dobré! Emo, neflákej se a laď si basu! Andri, mám tě strašně moc rád ale netrap tak tu techniku!“ Zlomyslné sklo na pivo se vykutálelo zpět a Dan na něm uklouzl, chráně v náručí klarinet.

„***** ***********“! zařval klarinetista. Vlastně to nebylo nic sprostého, protože Dan je skautský vedoucí, ale barvu jeho hlasu lépe neslyšet. Již přiopilý zvukař nám začal do odposlechů mumlat že „bysme jako mohli už začít“, za což jsme ho odměnili několika varovnými gesty, při nichž se vystřídaly snad všechny prsty. Ale bylo pravdou že jsme se začali pomalu blížit hraní schopnému stavu, což lze i za předpokladu že zpěvačka šaškuje na záchodě a bubeníkovy paličky jsou zapíchlé v poblíž stojícím fíkusu. Dohodli jsme se, že jako první hodíme naši hitovku Kluci z Moravy, která za krátkou dobu vyšvihla na přední místa hitparády Hudba která může způsobit poruchy nervové činnosti a žaludeční potíže vedené ministerstvem zdravotnictví. Všichni byli nachystaní a prstíky na hmatníku se mi nervózně třásly. Ozvaly se první úžasně nabústřenené zvuky mojí elektriky, pak nějaká rána a…

Tma.

A ticho. V sále se rozezněl údivný ševel doprovázený početnými výsměchy.

„Vypadlo to prý v celé čtvrti!“ ozval se někdo z diváků a my trnuli na jevišti hrůzou, co teď budeme dělat. Vyřešila to za nás však pověstná studentská vynalézavost a schopnost v té nejkrizovější situaci vymyslet úplné hovadiny. Místností plné zpocených, nenadálou nehodou překvapených a naštvaných diváků se rozlehl potěšený jásot a souhlas. Z potemnělého rohu se totiž ozval čísi vítězný hlas, zářící hrdostí, jakoby přišel na neuvěřitelnou věc odhalující všechny metafyzické otázky:

„Lidi, bečka na proud přece nejede!“