ales

Milý Aleši, “

Jsi snad jediný člověk, kterému důvěřuji, proto bych Ti rád řekl pár slov o sobě a vím, že se mohu také rozloučit.

Potkal jsme Tě u stromu, díval se do tváře a ucítil mír v duši. Tenkrát jsem nic netušil, ale teď vím, že naše setkání nebylo náhodné. Pláči, když poslouchám hudbu, nic kolem sebe nevidím a vzpomínkami  se zesměšňuji. Jsem legrační, když se zadívám do budoucnosti a rozpomenu se, co jsem udělal. Má minulost se rázem probudí a promění v jasně průzračnou vodní hladinu. Za ty chvíle děkuji Bohu, že mě také obdaroval darem. Černovlasý chlapec s bosýma nohama se usmívá, jediné co si přeje v životě  poznat, je již zapomenuto, neobjeveno. Stojím naproti němu a rozpomínám se na náš společný výlet do neznáma, kde jsem se stali opravdovými přáteli. Jak se říká na život a na smrt. Ve chvíli kdy dopisuji tento příměr, snad zapomínám na naše přátelství. Raduji se, že pouze v mých budoucích představách rozpoznávám křehké pouto sounáležitosti a spříznění k živé bytosti. „Kdepak se to vzalo, maminko a tatínku,“ slyším ve svém náručí a otáčím pomalým pohybem hlavy své tělo k černému svícnu. Na zadech Ti visí zavěšený kožený vak a zřejmě očekáváš příjezd 217 do Strahovských katakomb, kde se máme seznámit. Miluji a nenávidím, směji se a pláči, dívám se do nebe, dívám se do země. Mezi jednotlivými stavy vnímání se pohybuji dezorientací, která nám pomáhá  přenášet se na různá místa  nesmazatelných okamžiků. Teď, právě teď jsem se opět znovu narodil, Nezadržitelným volným pádem se řítím z modré oblohy a letím střemhlav jako pták do údolí červených skřítků. Poskakuji po mechovém koberci bukového lesu, kde jsem v podvečer předcházejícího dne zazpíval ukolébavku. Hlas se vznášel po korunách stromů a odrážel nebeskou barvu v listoví. Viděl jsem modré stromy!. Teď se musím dívat na mrtvého havrana, je ode mě pár kroků. Bez známky života ležel na mechovém polštáři. Někdo mu  už odcizil oko, jím by se ještě díval na zelené nebe. Rád bych se s Tebou rozloučil, abys věděl, že na Tebe vzpomínám.