Zahrada

Náš pán je laskavý člověk. Sdílíme s ním všechna tajemství a nikdo z nás by si nedovolil udělat něco, s čím by on nesouhlasil. Náš pán je laskavý a milý, je to osobnost. Vím přesně, kdy se usmívá a kdy se mračí, vím přesně na co myslí a vím dokonce koho miluje a koho nenávidí. Minulý týden poznal novou slečnu. Říká jí “Broučku”. Já i ostatní mu to přejeme. Ta poslední mu poslala tak protivný dopis, že mi běhal mráz po zádech ještě celý další týden. Původně jsem mu ten dopis nechtěl dát vůbec přečíst, ale tak dlouho naléhal, až jsem svolil. Je to konec konců náš pán. Na Josefa nevidím, ale určitě se tváří odporně.

Maruška mi něco signalizuje a já vím, že za chviličku to zase přijde. Už je to tady. Nádherné chvění mi prolétlo celým tělem. Cítím napětí v konečcích prstů, cítím, jak mě to celého ovládá. Ten pocit bych přál i Vám. Jeník s Petrem v nerozlučné dvojici taky splnili svůj úkol a už se jen chladí. Ten vánek je životodárná míza, bez něj bychom se tu všichni určitě usmažili. Jen Josef asi ne. Ten je tak odpornej.

Vedle Veroniky cosi zajiskřilo. Spouštím poplach a už je to tady. Brnění v konečcích mých prstů mě naplňuje novou energií, ale poprvé v mé kariéře mám divný pocit, že to nezvládnu. Veronika už to chytla. Teplota jí vystoupala vysoko přes dvě stě stupňů a po tváři jí přeběhl stín smrti. Jeník s Petrem stojí jen kousíček od ní. Proč nic nedělají? Proč tam jen tak stojí a koukají? Proboha dělejte něco! Maruško, Maruško! Kde je ten spásný vánek? Kde je náš pán, když ho potřebujeme, kde jsou všichni? Josef taky stojí jak solnej sloup a navíc je odpornej.

Požár zachvátil další kamarády. Ta bezmocnost mě zabije. Hoří tráva, hoří naše zlaté odlesky, hoří všechno kolem. Štiplavý kouř pálí do očí a šíří se tak neuvěřitelně rychle. To je konec. Když vidím tu spoušť, je mi do breku. Zklamali jsme. Náš pán nás určitě všechny vymění. Ale co naše vzpomínky? Co všechna data v mé hlavě? Vyhodí je? Asi mu na nich zase tak moc nezáleží. Střežím je ve svém umělém mozečku takovou dobu a on nás prostě vyhodí. Těch jedenáct triliónů jedníček a osm a půl triliónů nul bude navždy zatraceno. Cítil jsem se tak důležitě mezi svými přáteli. Cítil jsem, že toho mohu ještě dokázat mnohem víc. Nikdy jsem nezjistil, proč o mě mluvili jako o pavoukovi. Josef čumí jak debil a navíc je odpornej.

Co teď s námi bude? Lidé, co s námi bude?