Večerní procházka

Svět není takový jak se zdá. Cítím to z prázdnoty, která mě obklopuje. Jediné co ji vyplňuje je křupání zmrzlého sněhu pod podrážkami bot. Občas kolem projede auto. Na ulici není živé duše. Všichni jsou zalezlí ve svých doupatech a nechávají si vymývat mozek zaručeně skvělými americkými slátaninami, které celý den vysílá TV "vlez divákovi do zadku". Vůbec si neuvědomují jak je venku krásně.

Ztracen vy svých úvahách procházím kolem hřbitova. Přes zubem času narušené zdi je vidět náhrobky zarostlé břečťanem.

Některé stále stojí, jiné podlehly vandalismu a bezmocně se povalují po zemi. Při podrobném průzkumu lze zpozorovat propadené hroby. Je ironií, že celý hřbitov je takto zapomenutý, i když leží vedle hlavní tepny městečka a každý den kolem jeho zdí chodí školáci do školy. Místní toto místo nazývají "žiďák" nebo-li židovský hřbitov. Veškeří pozůstalí zahynuli během 2. světové války nebo krátce po té. Ale tento fakt neomlouvá lhostejnost místního obyvatelstva.

Mé skeptické vědomí posilněné touto myšlenkou o zkaženosti dnešní společnosti nechalo mojí fyzickou schránku dojít na okraj městečka k cestě, která vede k bráně do dolní části parku.

Cítím jak za sebou nechávám ostatní svět a vstupuji do svého vlastního světa, kde je jenom moje já a nikdo jiný. Jsem konečně sám sebou.

Po pár minutách pomalé chůze stojím na prahu brány do parku pozorujíce strom, který se přede mnou tyčí za tmy. Jeho holé větve působí hrůzostrašným dojmem chapadel vyčkávajícího monstra. Čeká na nebohou oběť, aby ji mohl svými větvemi-chapadly rozmačkat. Cítím hněv, který ten strom v sobě ukrývá. To samé pociťuji i z okolních stromů a keřů. Celé toto místo v sobě ukrývá spoustu hněvu, jen ho vypustit. Je to cit probuzený člověkem. Jeho bezohledným počínáním. Musím uznat, že existují i výjimky, ale jejich nepatrně.

Seberu v sobě odvahu a překročím práh. Najednou jako by moje přítomnost narušila klid, který tu panoval. Stovky očí na mě upřeně hledí. Slyším neviditelná ústa šeptat: Člověk, ničitel krásy vytvořené přírodou. Nepřítel přírody. Obezřetně našlapuji, abych co nejméně narušil zdejší klid. S úctou procházím kolem stromu, který jsem před chvílí pozoroval.

Když v tom se přede mnou ze tmy vynoří postavy. Zachvátila mě panika, cítím jak mi srdce stoupá do krku. Kdo to může být? Co tady pohledávají? Udělal jsem ještě jeden krok do předu, abych na ně lépe viděl.

Stojím tam přimražen k zemi s otevřenou pusou. Z tajemných cizinců se vyklubali sněhuláci. No pojem "sněhuláci" je trochu nadsazený. Měl bych spíše říci hromady sněhu, kterým se někdo pokoušel vtisknout podobu sněhuláka.

Staří Řekové říkali, že když dá člověk hmotě tvar, tak ji dá duši. V těchto pokřivených sněhových duších vidím duše lidí, které každý den potkávám. Jsou jenom chodící kreatury. Nemyslí na nic jiného než na kariéru, aby byli IN, jak vzhledově tak chováním. Bojí se býti sami sebou. Svým způsobem života se odcizují od krás přírody. Toto mi připomíná, že lidstvo svým konzumním způsobem života žene svět do záhuby. Brzo se projeví důsledky globálního oteplování atd. Vím , že každé ráno kdy se probudím,tento svět zase trochu ztratil na kráse. A brzo jí tu moc nezbude, proto mě mrzí, že se o tu zbývající krásu nemohu s nikým podělit, neboť neznám nikoho kdo by mi za to stál. Jak praví Byron: Štěstí se narodilo jako dvojče, musí se sdílet.

Najednou se mi přitížilo na duši, proto jsem se honem posadil na lavičku. Pokusil jsem se potlačit bolest co svírala moji mysl, ale neúspěšně. Až za chvíli jsem pocítil mírnou úlevu. Konečně místní fauna ode mě odvrátila svojí pozornost. Zjistila, že nejdu ničit, nýbrž zapomenout na svojí minulost. Vrátila se zpět do své zimní dřímoty.

Po této úlevě se mi podařilo rozpoznat pocity, které zaplavovali mojí mysl. Cítil jsem radost a zároveň smutek. Radost z tohoto místa. Smutek ze své prázdnoty. Bylo to něco jako led versus oheň. Jeden léčil, druhý zraňoval.

Můj pohled zabloudil k obloze. Tu noc byla nádherná. Při pohledu na hvězdy jsem si uvědomil svojí nicotnost.

Mojí mysl zaplavil další pocit. Hněv na svět ve kterém jsem nucen žít. Další olej do ohně pálící moji duši.

Radši jsem vstal, oprášil kalhoty od sněhu z lavičky. Pro dnešek mi stačilo. Nasměroval jsem se směrem domů a nechal své tělo pomalu plynout po cestě. Dál jsem se věnoval ohni mé duše. Cestou jsem párkrát pocítil prázdnotu kdesi ve hrudníku.