Svátky klidu a míru

     V naší navenek obyčejné rodině je otec uznávanou autoritou, protože jiného tatínka nemáme. Zákon rodiny, který otec vymyslel poctivě dodržujeme, i když se nám příčí. Všechny vzpoury bývají otcem potlačeny a s výhružkou postavení před vojenský soud slíbíme naprostou oddanost hlavě rodiny. Takto slibujeme někdy až desetkrát do roka. Štědrý den je ovšem o něčem jiném. Již od rána se vymyká všem pravidlům a otci, neboli plukovníku v záloze, dá vždy velmi zabrat, aby mladé povstalce, tedy nás, umravnil.

    Každoročně se se sourozenci, aniž by jsme se domluvili, snažíme z tohoto dne udělat chaotických čtyřiadvacet hodin. Letos však otec náš záměr prohlédl velmi brzy. Jěště ani nazačaly vánoční prázdniny a vše bylo prozrazeno vinou mého mladšího bratra Huberta, kterého přistihl při koupi bouchacích kuliček. Nemusel být Libuše, aby poznal za jakým účelem je bratr kupoval. Po tomto incidentu nás a naše kavalce podrobil přísné kontrole. Jeho lov se neobešel bez kořisti. Bratr Alexandr schovával pod kalhotami prak a já měla ne náhodou pod slamníkem pistoli na kapsle. Zbraně zabavil a vyhlásil bojové cvičení.

     Zátímco my jsme se plazili sněhem ve snaze ukrýt se před pomstou otce, nepřítel nás likvidoval vlastními zbraněmi. Jako pomstu jsme potom na otce nastražili past skládající se z několika před rokem čerstvých jablek připevněné nad dveřmi ve škopíku s vodou z místní žumpy. Schováni pod pytli s pískem, které jsme používali jako kryt při hodu odjištěným granátem a střelbě z kulometu, jsme čekali až otec otevře vstupní dveře a jablka se rozplesknou na jeho lysé hlavě. Naneštěstí šla před otcem maminka. I když jsme to sváděli na dílo amerických špionů a ruskou mafii, ještě téhož dne jsme byli zavřeni do sklepa.

     Sklep se ukázal jako útulné vězení, zvlášť po objevení slivovice a archivního vína. Těmito nápoji se otec vždy pyšnil. Po našem propuštění nebylo čím se pyšnit. Musím uznat, že i pro tři alkoholiky toho bylo dost. Vystřízlivěli jsem až při pololetním vysvědčení, kdy nás otec pro jistotu zavřel do prádelny a my omylem pozřeli prášek na praní.

     Otec nám však nemínil nic prominout. O Štědrém dnu nás probudil pronikavý zvuk trumpety již ve čtyři hodiny ráno. Ve starých vojenských khaki košilích, podvlíkačkách a kanadách jsme vyběhli. Otec byl v ten den v dobrém rozpoložení, takže nám pískal rytmus běhu. Po hodině běhu jsme převně v 5:00 začali krátkou rozcvičku spočívající v dvouhodinovém dělání kliků, sklapovaček a dřepů. Po rozcvičce jsme dostali za úkol přinést stromeček. Otec, jak se sám vyjádřil, šel chytit kapra. Podezírali jsme ho z úmyslu koupit budoucí večeři na tržnici. Důkaz se objevil záhy. Otec nevlastnil prut. Když jsem na něj udeřila, aby vyšel s pravdou ven pod tíhou důkazů, zapíral, prý chtěl chytat rukama. Důkazy se prokázaly jako pravdivé, ale obvinění muselo být staženo jako neoprávněné. Raději jsme se vydali do lesa.

    Vybaveni pilou a chutí do práce jsme pochodovali městem. Úkol, z počátku jevící se jako primitivní, se každým krokem ukazoval v jiné světle a již ve městě nabyl nesplnitelnosti. Občanům jsme vzhledově připomínali uprchlíky, pronásledované trestance a těm s největší fantazií dokonce bojovníky z 2. světové války, kteří zbloudili a dosud jim nebyl oznámen konec války. Musím uznat, že ani my si nedělali iluze o novotě našich oděvů. Je totiž možné, že je náš děd (dosáhl hodnosti majora) v té těžké době vzal na přilepšenou rodině.

     V lese, kde sice nebyli žádní civilisté nás pro změnu obtěžoval hajný. Nejdříve jsme se snažili vysvětlit, že jednáme v zájmu republiky a pokud nepřineseme stromek budeme pověšeni za vlastizradu, ale potom nám došla marnost našeho počínání. Hajný nás z lesa doslova vystřílel. My se ale nevzdali! Skvěle maskováni jsme se vrátili pro pilu a stromeček, který byl v té chvíli zapomenut. Statný myslivec nás bohužel opět objevil. Brunátný vzteky se na nás rozkřičel. Křičel dlouho. Pomohl nám až zásah ruky boží. Hajnému přimrzl jazyk. Jednala jsem okamžitě. Do jedné ruky stromek, do druhé pilu a už jsem sprintovala ke kasárnám. Před vraty jsem počkala na bratry. Hajný je změnil k nepoznání, ale ve tváři jim dřimal vítězný úsměv.

     Doma jsme ozdobili těžce vydobytý stromeček dobře hořícími slaměnými ozdobami. Obalili jsme ho zápalnou šňůrou a na málo viditelná místa dali trochu dynamitu.

     Večeře proběhla v klidu. Oblečeni do uniforem jsme v pozoru vyslechli státní hymnu a dali se do jídla. Po večeři jsme chtěli zapálit svíčky, ale otec byl rychlejší. Řekl totiž, že budeme po tmě. Rozdali jsme si dárky, z kterých jsme se nedokázali radovat. Jediný, kdo měl ten večer radost byl otec. Těšil se z toho, jak na nás vyzrál. Ale my se nevzdali, posíleni heslem: "Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp," jsme začali připravovat další vzporu. Věděli jsme, že jednou se skutečně budeme smát poslední, i když to letos nevyšlo.