TIP top
Automaticky veąel do něho. Proąel rychle zcela tmavou přízemní chodbou, zcela jistým krokem, ani sirku nerozľehnuv; jako by byl kráčel svým vlastním domem. Vystoupil do prvního poschodí, rovněľ úplně tmavého. Sáhl - a drľel kliku. Octl se v pokoji, zařízeném v opaku k rozedranému zevnějąku baráku nápadně elegantně, podle vąeho v loľnici. Úplněk hleděl naň oknem skoro oslnivě; ale nebylo to jeho světlo, co linulo se z něho v duąi jeho, slova to byla: "Znáą mne? vľdy» mne znáą přece dobře ! jen se rozpomeň !" Rozhlédl se lépe. Hle - po kobercích roztrouąeny byly kameny, cihly, kusy dřeva - a manľelská postel v rohu byla úplně rozbita; velký balvan trčel mezi jejími troskami, zabodnut v podlaze. Přistoupil blíľe, zvědavě a naprosto klidně, a spatřil mezi troskami mladou ľenu v koąili. Tvář - samá krev, nos rozmáčknut, úplně krví oděny obě nohy. "Co se to asi stalo?" řekl si ; "zdá se mně, ľe bych to měl vědět . . ., jak jsem to dnes hloupý!" Luątil si záhadu tak chladně jako obyčejný rebus. A dívka se zatím slabě hýbala, stenala, ale oči neotvírala. Náhle si uvědomil, ľe mu to shora studeně čiąí na hlavu. Popatřil vzhůru : strop byl proraľen ; několik hvězd a silueta skály hleděly otvorem. "Aj, aj ! i podívejme se . . . ; ale pořád nic nevím; předevąím vąak je nutno odnésti zraněnou k lékaři." Chopil se jí, a tu cítil, ľe se mu ruce boří nějak hnusně do jejího masa. Pohlédl na své prsty, byly obaleny hnědě červeným prachem silně páchnoucím. "Aj, aj !" řekl si pokojně a bujně stiskl jí stehno. Rozdrolilo se v hrudky odporné masy. A tu temná hrůza náhle v něm vzplápolala, - měsíční záře změnila se rázem ve světlý vichr naň se řítící, ten přeąel v jakýsi černý nejstraąnějąí uragan - tiąe nehnutý uragan Věčnosti, a v tu chvíli ľena otevřela oči. - Ona! . . . A myąlenka vyhřměla v něm, tak nestvůrná, tak straąlivá, myąlenka ze samého srdce ąíleného Vąetajemství - myąlenka, jejíľ jen slabý vánek dovede roztrhnout bídnou duąičku člověka lépe neľ dělová koule pavučinu -
Ale nebylo dosud Siderovi souzeno opustit sekundu věčného Svého ľivota, které mikrob, říkající si ,,člověk", říká ľivot. Cizí, providenční síla vyhodila duąi jeho v posledním okamľiku z dosahu Nejděsnějąího do sféry povrchnosti a zaslepení, které říká se bdění. A spatřil světélko lampičky vedle loľe svého, spatřil v nástěnném zrcadle sebe, z poduąek vztyčeného, se zjeľenými vlasy, bílého jako ty poduąky.
Následujícího dopoledne tam veąel. Kdyľ za sebou zavřel domovní vrata, stál v úplné tmě. Rozľehl zápalku; opodál byly dveře, stanul před nimi, naslouchal.
Hluboké ticho. A náhle cítil, jako by se něco v něm bylo otočilo . . . Stál dále v letargii, dlouho-li, krátko-li, nevěděl. Tu slyąel z vnitřku slabý, slabounký ąelest, jakoby velmi vzdálených ąoupavých kroků. ©elest rostl, kroky se blíľily, dlouho, jakoby za dveřmi tajila se ohromná řada pokojů. Zděsil se, chtěl prchnout, tu zazněl z vnitřku děsný, chrastivý smích, který jej přimrazil k zemi. A pomalinku, jako rafie na hodinách, otevíraly se dveře, a stejně pomalu sunula se z nich ľena, s hořící svíčkou v ruce. Byl ohromen spatřiv její tvář. Zdála se být dvoustoletá, mrtvole zdála se náleľet, ale nebylo to jen to, co jej ohromilo - .
Písmák