Astronaut Saša

 

I.Reptile

 

Byl to mladý muž, měl rodinu, spoustu přátel, čekal syna a byl dobře placený, jako astronaut NSSSR, byl vysoce postavený. Ale něco mu stále chybělo, vlastně nechybělo, bylo mu to odepřeno i když mu to bylo předem slíbeno, jako náhradu poletí na Měsíc, ale měl letět na Mars.

Dnes je tomu přesně měsíc, co jeho místo zabral Michail Reptile, plukovník vesmírného výzkumu a velitel ostrahy na Ruské části budovaného Zemského prstence.

Ne, takhle to nemůže zůstat, dnes je poslední den, kdy může s Reptilem být o samotě, říci mu co si o něm myslí, případně………..Ne to přeci nemůže, to nejde….

Ale myšlenku se nepodařilo zapudit. Když pil polední kávu prudce postavil poloplný hrnek před sebe, vstal a beze slova odešel do garáže. Jeho ženu Taniu to již nepřekvapilo, poté co jej vyřadili to dělal čím dál častěji.

V garáži stála dvě auta, jeho nové Kolgo ADIN a dědečkův veterán, nemohl si vzít ani jedno, Kolgo měli pouze astronauti a  Moskvič byl, až příliš starý. Vyšel tedy z garáže na zahradu a nasedl na svou čtyřkolku Sibirka 3000 a vyrazil do ulic Moskevského centra.

Bydlel na pokraji města, cesta byla dlouhá, ale nevadilo mu to, cíl byl jasný a nelze jej odložit…

Když dojel před krám s velkým neonovým nápisem MUSIC-PARK, sesedl a vstoupil do obchodu. Prošel kolem kasy až do zadní místnosti, dvakrát poklepal pult a zpoza záclony vykoukl muž středního věku: „Dobrý den co si přejete Sašo?“ „Chtěl bych nějakou pistolku, ale Igore nemám to na krysy!“

Igor věděl, že kdo se moc ptá, dozví se jen kulku do čela, tak vyndal z pod pultu  OT NA, malou ale účinnou zbraň. „Vím v dnešní době začínajících laserových trimlů, je to trochu divné, ale s tímto tlumičem, je to proti těm novotinkám, s hlukem v pohodě. Tady je tlumič a krabička s náboji. Jelikož jsem jen obchodník s hudbou, bude to stát jen 1 600,- Nových, nevím proč sice říkáme nové, když ty karty s Rubly jsou vlastně to samé, asi je to vzdání pocty Nové Komunistické vládě…“ Dále neříkal nic, nechtěl se zapovídat, aby nevzbudil pozornost zákazníků v hlavní místnosti.

Saša odhodlaně vyndal 2 000,- a řekl, ještě vrelan s hudbou pana Jolkina, to má moje žena nejraději. Prodavač se usmál, odešel za plentu a za moment se vrátil s nosičem. „Nashledanou,“ řekl Saša a již se měl k odchodu, když na něho Igor promluvil: „Pane, musím Vám vrátit ještě 200,- Nových.“ „To je pro Vás, nejsem přeci hlupák, aby jste mi prodal zbraň o tři stovky dráž, a polovinu přitom ještě odevzdal panu XX.“ „Ó děkuji a také nashledanou.“

Saša vyšel z krámu a nasedl na Sibirku, na palubním počítači zadal adresu a objevila se nejkratší a nejdelší trasa, vybral si tu delší, musí mít alibi a tato stezka je, jako dělaná pro terénní jízdu na čtyřkolce, může říci, že se jel uklidnit.

Když byl od Reptilova domu asi tři bloky pustil řidítka, kdyby si nebyl jistý, nikdy by to neudělal, ale nyní, když se čtyřkolka pevně uchytila do kolejí vyjetých kdysi dávno vojenskými vozidly, nemusel mít strach. Zapálil si cigaretu  prohlížel si domy v okolí Reptilova bydliště.

Zastavil až na nájezdu ke garáži Sesedl a došel ke dveřím, zaklepal…

„Pokud mi chcete něco prodat nesahejte na kliku, mám zbraň, pokud však jdete za mnou osobně pojďte klidně dovnitř,“ ozvalo se odkudsi z domu.

Saša se pousmál, moc dobře věděl, že Reptile žádnou zbraň nemá, ale na podomní prodejce to zřejmě působí jinak, vstoupil. Aniž si toho byl vědom opucoval si boty, pak zvolal: „Michail, to jsem já Saša?“

„Pojď dál, jsem v obýváku, nemusíš se zouvat,“ ozvalo se odkudsi z domu.

Saša tedy popošel do haly, ale které dveře? Všechny jsou stejné a všechny zavřené, zkusil první napravo. ,,Tak ty ne, jak já nesnáším tyhle rádoby americké domy,“ zašeptal když otevřel šatník. Na druhý pokus měl více štěstí, otevřel dveře do obývacího pokoje. Reptile zde seděl v houpacím křesle a kouřil dýmku, jeho žena nikde nebyla, asi jela nakoupit nebo tak něco.

„Ahoj Sašo, jak se máš, co potřebuješ a tak dále, znáš to takový ty keci…“ „Ahoj Michale, víš vlastně jsem jel jen kolem, ale již dlouho ti chci potřást rukou, budeš mezi prvníma na Marsu.“ „ Jo, to budu, ale nezapomeň že si tam měl být ty, měl bych se ti asi omluvit…“ „To není třeba, poletím příště.“ „No dobrá, jak chceš, nedáš si skleničku dobré vodky?“ „Ale, víš že ano, cestou sem jsem neviděl žádné policisty a i kdyby tak se to dá dneska všechno zaplatit, ha ha,“ odpověděl Saša s trochou sarkasmu.

„Pojď tedy zamnou, je to v zahradním domku, tady pít nesmím. Kateřině vadí vůně vodky,

 respektuju ji.“

No potěš hlavu, on mi to docela usnadní. „Tak mě veď,“ zvolal Saša a Michail otevřel dveře na terasu, počkal až Saša vyjde a pak je zase zavřel. Šli k domku a Reptile začal Sašovi vykládat o jeho vášni, o vodce. „Vlastně s tím začal můj děda, když ještě ve starých časech jezdil Ladou služebně do Česko - Slovenska, odtud vždy přivezl nějakou vodku, mají ji tam levnou a pálí i dnes o sto šest, ale nikdy se nevyrovnali Rusku, tedy až do minulého roku, kdy byla krize, však víš.“ Saša pokýval znalecky hlavou a počkal až Reptile odemkne visací zámek a otevře dveře, pak vstoupil do šera, kolem se cosi lesklo v matném světle, ale nedokázal to identifikovat. Reptile zavřel dveře, po tmě dovedl Sašu asi do jiné místnosti a pak cosi stiskl. Místnost náhle ozářili zářivky a Saša viděl největší sbírku vodky ve svém životě. Všude kolem samé lahve s vodkou, rozdělené do sloupců a řad dle letopočtů, značek a zemí původu. Když se vzpamatoval otočil se k Reptilovi: „Původně jsem si myslel, že pálíš, ale tohle je mnohem lepší,“ a dál zkoumal několik lahví hned u vchodu.

„Jo to pálení není zase až tak výnosné, jednou jsem to zkoušel, zdědil jsem po otci přístroje a baňky, ale nikdy jsem nedosáhl chutí a vůní, které mají tyhle všechny, mám tady i tři lahve čistě komunistické: jednu z Kuby, druhou ze Severní Koreje a třetí z původního SSSR. Ale mi si otevřeme tuhle Finskou,“ než stihl Saša, jakkoliv naznačit, že by to byla škoda měl ji Reptile otevřenou a doléval druhou skleničku, jinými slovy nezbývalo než se napít.

                Saša seděl naproti Reptilovi, zatímco sám cucal druhou sklínku, Reptile si doléval zbytek z lahve do skleničky.

On my to usnadňuje víc než kdokoliv jiný, doufám že si otevře ještě jednu, to by mohl pak, kdyby se to vyšetřovalo policajtům řeknu, že jsem s ním vypil jen jednu láhev a pak jsem šel, je to vlastně pravda.

                Reptile se postavil, zapotácel se podíval se na etiketu lahve, které se chtěl zachytit, znovu se zapotácel, sedl si a zamumlal: Česko-slvnmh vodka byla pfrr vždc pfůů nejlepší…“ otevřel ji a otočil ji do úst, již nebylo třeba sklenice. Pak pokračoval s vyprávěním: „Já sem chod pfrr, jan když sme se předtím s Katarynou pomilovali, chceme děťáthm, lea juá neméžu, nechťm bys to vžít zu mn?“ Saša již jen čekal na vhodný okamžik, ten nastal právě nyní, řekl: „Počkej já se na něco kouknu,“ vstal a obešel Reptila dozadu do místnosti , pak se potichu vrátil za něho, v ruce držel zbraň - vyšla rána. Čistý průstřel mozku. Kulka vyšla druhým spánkem  ven, nyní již jen vložit zbraň do pravé ruky a domů. Říkal jsem, že poletím,za jakoukoliv cenu…“

 

 

II. Doma

 

                „Ano, je doma, malý moment prosím,“ řekla Sašova manželka do telefonu a přidržela mikrofon sluchátka, „Sašóó?“ „Ano?“ ozvalo se odkudsi z domu. „Volá velitelství, máš jít k telefonu…“

                „Tak je to tu,“ pomyslel si Saša a rychlými kroky byl u telefonu hned, převzal sluchátko… „Ano? Pane bože, to snad není možné, ano provedu, ano, moment prosím…“ přerušil hovor a podržel mikrofon sluchátka: „Lásko prosím sbal mi věci, Reptilovi se stalo něco hrozného, musím na základnu na místo něho, Bože můj.“ Ještě trochu zakrvit oči, nucený pláč to uměl již na škole. „Haló?“ ozval se ze sluchátka netrpělivý hlas.  „Ano, omlouvám se… Ano, samozřejmě, zítra v osm nula nula se budu hlásit na základně, nashledanou.“

                „Miláčku, Reptila našli dnes ráno v zahradním domku, však víš, říkal jsem ti že jsem tam s ním seděl a připíjel na jeho zdraví… Ó Bože můj, miláčku on se zastřelil, Ježiši Kriste….Do prdele…“

                „Tak já ti půjdu zabalit,“ řekla Sašova žena a se slzami na krajíčku odešla kamsi do domu.

                Saša ještě chvíli seděl a koukal do zdi, vlastně přemýšlel, co řekne policii, určitě se budou vyptávat. Vojenská policie umí být tvrdá, ale vojáci ze základny mu pomohou, nikoho jiného nemají. Ne, řeknu, že se asi zastřelil sám, že mi říkal to o těch krysách a tom dítěti a jeho ženě, zřejmě se zastřelil smutkem. Pak přidám trochu zkroušeného pohledu a nahrnu si do očí trochu slz… To zabere, pak vstal a šel se kouknout, jak je na tom žena s balením.

 

III. Jízda

 

                Sašovo vozidlo jelo po silnici číslo sedm, když byl asi tři sta kilometrů od posledních domků Moskvy a kolem nebylo nic než tajga, vytočil číslo na velitelství a zastrčil telefonní kartu do palubního počítače. Základna byla kdesi, vlastně ani nikdy nevěděl, kde? Okénka se automaticky zavřela a Saša byl najednou velice unavený, musí spát.

                Probudil se na polní cestě, nikde ani náznak civilizace, nastartoval a vyrazil kupředu. Po tří stech metrech, krátce co přejel menší kopec uviděl bránu, ale za ní nebylo vůbec nic, jen tajga.

                Když k ní dojel, z domku vyšel muž, v levé ruce lehký kulomet, Saša si všiml, že ze sklepního okénka domu vyčuhuje minomet. Nic se nezměnilo, pomyslel si.

                Voják zasalutoval: „Dobrý den, mohu vidět Vaše doklady?“

                Saša věděl, že jakékoliv zaváhání, nebo špatný pohyb je znakem smrti, proto bez okolků otevřel palubní kapsu a vyndal směsici kartiček a listů: „Tady je občanský průkaz, pas, TZK, DkL, Vojenský průkaz, průkaz poručíků Nového Ruska, několik průvodek a tady karta na oběd….“ Udělal malou pauzu, aby si voják mohl vše prohlédnout a zkontrolovat, pak se zeptal: „Je to doufám vše?!“

                „Pane, ano pane,“ zasalutoval voják a brána se otevřela. Saša viděl v zadním zrcátku, že voják stále stojí u otevřené brány a dívá se jeho směrem.

                Ujel asi čtyři nebo pět kilometrů, když zaslechl výstřel… Zastavil, odnikud se před ním postavil maskovaný muž, v ruce třímal ruční triml, díval se poněkud divně. Zasalutoval a zeptal se: „Jaká byla cesta, pane?“ „V naprostém pořádku,“ odpověděl Saša, v momentě, kdy odpovídal ucítil, jak kdosi otevřel kufr jeho vozu, ale ani v jednom zadním zrcátku nikoho neviděl. Ještě chvíli si povídal s vojákem o rodině a přátelích a pak ucítil, jak se dveře kufru zabouchly, když se koukl do zpětného zrcátka, nikoho neviděl. Otočil se tedy k vojákovi, aby odpověděl na jeho poslední otázku, voják však také zmizel.

                Staré, leč účinné, pomyslel si. Věděl, že má kdesi v oblečení několik štěnic, které se dají najít jen s určitými přístroji, ty se však v normálních obchodech, sehnat nedají. Opět nastartoval a rozjel se.

                Když se jeho auto naklonilo, díky převýšení, věděl, že je ve svém novém domově. Věděl, že až přejede tento umělí kopec uvidí několik obrněných vozidel, kasárna, několik podzvukových letounů i pár nadzvukových, dalo se s určitostí říci, že uvidí i několik tryskových helikoptér a na konec celou škálu ozbrojených mužů.

                Vozidlo vystoupalo na kopec. Saša vystoupil, leč to tu znal lépe než, kterýkoliv ministerský předseda, užasl. Viděl několik podzvukových stíhaček Jurij, několik nadzvukových strojů, které letěli kamsi pryč, zdálo se mu, že jsou to nové typy Gluščenkovovů, pak uviděl šest helikoptér typu Chemik, jak se vznášejí ve vzduchu nad základnou. Ozbrojené vozy a pár tanků, nebylo možno přehlédnout, ale co ho zarazilo, byli laserová děla a trimlový roboti, doposud si myslel, že jde pouze o výmysl, ale nyní si byl jist.

                Jeho rozjímání přerušil zvuk burácejícího motoru, odkud si za ním, otočil se a viděl malé cestovní letadlo, jak se vrací na vzletovou dráhu, věděl že nikdy nikoho nikam neodvezlo a že oficiálně, je zde testovací letiště, že se letedlo vznese, odletí kamsi a za dvě až tři hodinky se vrátí. Nebylo těžké si povšimnout, že barva na letounu, který šel na přistání se automaticky mění z bílo-červené na modrou.

                Pak nastoupil a pokračoval k druhé bráně…

 

IV./a Základna

                Když byl asi třicet metrů od brány, všiml si, že zde již nejsou žádné budky, jak si to pamatoval, ale jen dva bunkry, a každé straně vozovky jeden. Dojel mezi ně a zastavil, nic jiného mu nezbývalo, velká pancířová vrata, y ho stejně zastavila, i kdyby jel sebevětší rychlostí.

                Z bunkru napravo vyšel voják, následován dvěma dalšími vojáky a jedním mužem v bílém plášti, zřejmě nějaký lékař.

                „Dobrý den, pane, vítejte na základně,“ zasalutoval první voják, zbylí tři jen mlčky stáli o podál, voják pokračoval: „Doufám, že jste měl pěknou cestu, co dělá Vaše žena?“

                Sašovi se zdály otázky poněkud zmatené, ale než se stačil rozkoukat, přistoupil lékař a bodl mu nějakou injekci, začalo mu hučet v hlavě a chtělo se mu spát, naposledy se zlostně podíval na vojáka a pak upadl do hlubokého spánku.

 

IV./b Základna

                Probudil se v malé místnosti, ležel na vojenském lůžku a hlava ho bolela, že se bál že se mu rozskočí. Když si uvědomil, kdo a kde je, posadil se a řádně se rozhlédl po místnosti, nic. Ale ano, naproti němu byla židle a na ní ležela uniforma. Až nyní si uvědomil, že je jen ve spodním prádle, a že pociťuje chlad. Rychle se oblékl, padla jako ulitá. Téměř ve stejném okamžiku, jako si dopnul poslední knoflík, se odsunula stěna vstoupil mladičký voják, ale hvězd na ramenech měl více, než vlajka Konfederace.

                „ Dobrý den, jmenuji se Vasil Ronokop, budu Vaším průvodcem, dokud neprojdete zrychleným výcvikem v Naší věci.“

                Saša mu podal ruku a řekl stroze: „Alexander Kramič, Dobrý den.“

                „Takže, budíček je v šest nula nula, pak je ranní rozcvička, pod lékařským dohledem….“ než  Ronokop dokončil větu, řekl Saša poněkud znuděně: „Myslím, že jsem tu byl déle, jak vy i když máte ty hvězdičky, vím toho o základně mnohem mnohem víc, než vy.“

                „A a a ano, pane, to jsem si neuvědomil, tady doprava…“ Saša to opět nevydržel a řekl: „ Myslím, že k veliteli trefím sám, co kdyby jste si vzal během mého výcviku volno?“

                Voják se zastavil, ale Saša šel chodbou dál, věděl že toho Malého zmetka musí setřást dříve či později, teď se mu to málem podařilo, jen kdyby věděl, zda se velitelská kancelář nikam nepřestěhovala… Zastavil se a čekal, až ho Ronokop dožene.

                Kancelář se nepřestěhovala, šli ještě chvíli a pak se zastavili u dveří se zlatou klikou vykládanou diamanty, „Pracující lid si máknul,“ pomyslel si Saša.

                Voják zaklepal a po vyzvání vstoupil, pokynuv napřed Sašovi, by počkal. Za pár minut se dveře otevřeli a voják Sašovi pokynul, by vstoupil.

                Saša vešel do dveří, voják opustil místnost a zavřel dveře zvenčí. Saša stál sám ve velké místnosti, vlastně nebyla zase až tak veliká, ale opticky se zdála větší, bylo to způsobeno prostorovým obrazem, který vysel na protější zdi od vchodu. Začal si prohlížet starožitný globus na němž bylo rudou barvou vyznačeno komunistické Rusko, v původní velikosti, z dvacátého století.

                Náhle odkud si, nikoli však ze dveří, se za ním zastavil podsaditý šedesátník, tlustý a s medailemi od hlavy až do pasu, po obou stranách uniformy.

                Saša se s leknutím otočil: „Dobrý den jmenuji se Alexandr…“

                Nedořekl, muž mu rukou pokynul aby dále nemluvil, zmlkl.

                „Vím, kdo jste a jsem rád že se tak rychle našel náhradník za Reptila, je mi to líto, ale co se dá holt dělat, lidé a soudruhy nevyjímaje někdy dělají hlouposti. Trochu nám to zavařil, ale nyní jste tu vy a doufám, že tu s námi zůstanete a nakonec i odletíte, nebudeme si nalhávat odletíte na Mars, že?“

                „Pane, ano pane,“ zasalutoval Saša a na pokyn velitele odešel.

 

                Nebyl od kanceláře ani pět kroků, když se před ním objevil Ronokop, byl v bílém pláštíku a usmíval se, ukázal Sašovi aby ho následoval, a lehkým poklusem proběhl zbytek chodby, zde vstoupil do dveří.

                Saša chvíli stál, ale pak se také rozhoupal a zrychleným krokem, nikoliv klusem, vešel do dveří… jídelna, ano úplně zapomněl, že má hlad.

 

 

Sašův trénink byl velice zdlouhavý proto, jsem se rozhodl, že jej popisovat nebudu, pokud však někdy nějakého čtenáře zajímalo, jak trénink probíhal, nechť mi podá zprávu, rád mu vyhovím a odpovím.  pozn. autora

 

 

V. Přesun na prstenec

                „Do startu zbývá mínus dvacet vteřin, mínus devatenáct……“

                Saša seděl ve skafandru, let bude trval jen dvě hodiny, za tu dobu, však již policie nezmůže nic, prošel výcvikem a vláda do něho investovala mnoho, na to aby ho nyní nechala jen tak bez milosti sebrat. Hlavou se mu honilo spousty myšlenek, pak konečně zabrali prášky na rychlo-spánek a víčka se mu zavřela.

                Raketoplán Discovery III. Se vznesl ze základny, nešlo však letět přímočaře, vzletěli v proti směru otáčení Země. Tím se dostanou na přistávací plochu prstence o šest hodin dříve, kdyby se vznesli a letěli přímočaře, museli by na přistávací dráhu čekat ještě pět hodin, takto ušetří nejen čas, ale hlavně peníze.

 

                Sašu vzbudilo nepříjemné pískání, otevřel oči, rozhlédl se po kabině a uvědomil si, že pískot je jen vedlejší účinek spacích prášků, tedy že se nic neděje. Otevřel si hledí helmy a protřel oči, v rukavicích to nebylo zrovna jednoduché, ale podařilo se. Nyní, již plně probuzen seděl na a čekal do spojení s prstencem zbývalo ještě asi čtvrt hodiny, dost času zavolat domů.

 

VI. Prstenec

 

                I když na této honosné a ohromné stavbě nebylo vše ještě funkční, vojenské a kosmické přístavy, fungovali. Bylo tomu již, od prvopočátku. Původně měl prstenec fungovat, pouze jako ochranný štít Země, později, když obě velmoci Světa, zjistili, jak mají malý objem financí, přišel Hans von Meckormek s myšlenkou financování stavby ze sponzorských darů.

Prvními a  zároveň i největšími sponzory se staly společnosti Mariott, Mc Donads a Ford, následované společností Cocesi Cola*. Tyto společnosti, nejprve umístili na prstenec reklamy a Mariott nakonec i zakoupil malou vzletovou plochu pro raketoplány, čímž odstartoval stavbu prvního kosmického hotelu.

 

*Cocesi Cola vznikla roku 2306 sjednocením společností Coca Cola a Pepsi Cola, po velké hospodářské krizy způsobené krachem společnosti Eat World ( firma vyrábějící 90% potravin na světě).

 

 

 

VII. Start z prstence

 

                Saša seděl na svém místě, jeden z techniků ještě naposledy zkontroloval pevnost popruhů a pak mu jen palcem levé ruky ukázal, že je vše v pořádku a odešel k Sašově kolegyni Nataše Nupačovové.

                Saša sledoval jeho práci, nebo se o to pokoušel, protože jemná vůně uspávacího plynu vpouštěn á do jeho hibernační sedačky začala působit.

                Technici dokončili kontrolu a opustili loď, ta bude od prstence vyvedena dvěma piloty, kteří budou hibernováni za jednu maximálně však dvě hodiny.

                „Ke startu zbývá mínus pět, čtyři, tři, dva, jedna, zapínám ILJU. Se Zemí se loučí kapitánka Nupačovová, vrchní technik Alexander Kramič, Steve Morex, druhý pilot Ali Buhnadanad, programátor Jo Sužuji a Uve Dropenhaller. Bude Nám ctí vztyčit na Marsu Světovou vlajku.“

                Loď pak pomalu odplula pozadu od hangárů a obrátila se směrem do neznáma, kamsi do tmy, kde není žádný vypínač, kterým by se dalo rozsvítit.

 

VIII. Ilja

 

                „Dobrý den kapitánko,“ pozdravil mozek lodi Ilja.

„Dobrý den Iljo, prosím překontroluj všechny části lodi, od paměti tvého počítače, po těsnost šroubků v kuchyňce.“

                „Provádím kontrolu, výsledek znám za pět, čtyři, tři, dva, jedna, na lodi je vše v pořádku, dokonce i hrnečky v poličce odpovídají mému nastavení, ani jeden se nevychyluje ni o půl milimetru.“

                „Zajímavá informace, děkuji Iljo, prosím za jak dlouho dojde k mé a Aliho hibernaci?“

„K Vaší hibernaci dojde za šestnáct minut a dvacet tři, pardon dvacet dva, pardon dvacet jedna, pardon sedmnáct sekund,“ předběhl počítač čas.

                „Děkuji, Iljo podej zprávu na Zemi a proveď hibernaci ihned, nashle za tři měsíce…“

¨“Provedu,“ odpověděl počítač a vpustil hibernační plyn do skafandrů.

 

IX. Konec hybernace

 

                „Kapitánko…. Kapitánko Nupačovová  slyšíte mne?“

„Ano Iljo, slyším, ale ještě mi dej dvě minutky, nebo raději pět,“ odpověděla kapitánka se zavřenýma očima.

                „Ale já nejsem Ilja….“ Při těchto slovech otevřela kapitánka rychle oči a snažila se rozeznat rozmazanou postavu nad sebou …“Já jsem Morex, Steve Morex… vzpomínáte si na mne?“

                „Jistě proč bych si nevzpomínala? Vyjekla kapitánka na technika když si protřela oči.

„Ilja je nefunkční, asi nějaký zkrat. A ohledně toho poznání, když se vzbudil Jo, tedy profesor Sužuji nic si nepamatoval, nyní je na ošetřovně. A poslední hrůzná zpráva je ta, že jsme na půl cesty na Mars, nemáme dostatek paliva a levý motor vynechává, Kramič je v prostoru a snaží se ho prohlédnout, když Ilja nefunguje, nefungují ani roboti.“

„Co?! Vy mi chcete říct, že nemáme palivo, jak je to možné? A co je s Ilj…,“ než stačila doříct ozvalo se z palubních reproduktorů: „Ilja 3000 byl znovu spuštěn, nalezena a odstraněna chyba, ztráty na životech“ jedna – Ali Buhnadanad, nedostatek přívodu kyslíku, během hibernace. Ztráty na palivu: třičtvrtě obsahu nádrží – důvod – selhání doplňovací trubice, upřesňuji těsnění, palivo uniklo do prostoru. Zbylé palivo vystačí na návrat na Prstenec. Chyby a funkci lodi: Ilja 3000 funkční, motory funkční, výstupové skafandry funkční, životní zásoby – funkční. Omlouvám se za vzniklé chyby, ale chyba v systému nastala při přechodu do hibernace posádky.“

 

                Celá posádka, kromě do vesmíru vypuštěného Aliho Buhnadanada, se sešla v jídelně, chvíli pté co se kapitánka spojila se Zemí a ohlásila co se stalo.

                „Pánové, máme problém, ke kterému jste nebyli cvičeni ani já ani nikdo jiný, ale problém nastal. Musíme Domů, jídla, vody a elektřiny máme dost, ale nemáme možnost hibernovat, tedy ne doslova, kdykoliv se pokusíme hibernovat Ilja opět zkratuje. Musíme prostě vydržet tři roky dva měsíce a pět dní v týhle plechovce společně, bude to těžké, ale domů se dostaneme.“

 

 

 

 

 

X. Alexandrovo odhalení

 

                „Kapitánko Nupačovová, myslím že by jste měla něco vědět,“ ozval se hlas Vrchního velitele pro Vesmír z vysílače soukromé linky.¨

„Poslouchám pane,“

                „Opětovně byl přešetřen případ  Reptilovi smrti, byl zavražděn.“

„O můj bože, ale kdo?“

                „Nebude se Vám to líbit, ale Alexandr Kramič, on jediný byl viděn několika svědky před jeho domem a hlavní důkaz nám podal až jeden prodavač, kterého asi trápilo svědomí.“

„Ale co máme dělat?“

                „Vůbec nic, nemyslíme si, že by vraždil znovu, chtěl prostě jen na Mars, tam se nyní nedostane, tudíž hned po přistání bude zadržen.“

„Asi ste mi to pane neměl vůbec říkat.“

                „Nebojte vy to zvládnete, nashledanou,“ po těchto slovech zůstala Nupačovová sama.

 

XI. Sabotáž I

 

                „Iljo, já Alexandr Kramič jsem tě zprovoznil, nyní budeš poslouchat mé příkazy,ano?“

„Ano, samozřejmě jsem jen počítač, nejsem živá bytost a ten kdo mne sestrojil má právo mi říkat co mám dělat, soubory na ochranu osob na lodi byli vymazány, proč?“

                „Jak jsi řekl, si jen počítač a ten neklade dotazy, tak se hezky soustřeď na svou práci.“

„Ano!“odpověděl Ilja.

                „Tak a teď se potřebuji zbavit některých nepotřebných členů naší posádky, už u jednoho se mi to povedlo, ty hlupáci opravdu věří, že se ten islámskej pošuk udusil v hibernaci.“

„Ano pane, kdo bude odstraněn?“ zeptal se Ilja a jeho kamery vyhledali všechny zbývající členy posádky.

                „Třeba ten nácek, jak se to jenom jmenuje Uve Dropenhaller, kde je?“

„Druhý programátor je v prostoru, pane. Opravuje společně s jedním robotem těsnění na dveřích číslo tři.“

                „Nasměruj Svého robota na Našeho Uveho o pusť trysky na plno, ať se nácek proletí do kosmu. Trysky však nevypínej, udělej to hned.“

To už byl, ale Uve Dropenhaller  stržen robotem pryč od lodi a nepříjemně se vzdaloval, i když volal do vysílače o pomoc ze všech sil, více méně vřískal do mikrofonu, nikdo ho neslyšel. Ilja jej odpojil, poslal ho na nedlouhou cestu, protože robot se připojil na jeho topení a začal mu ubírat energii ve skafandru, Do půl hodiny byl Uve mrtvý, ale stále letěl pryč.

 

„Je tak nádherná, musím ji získat, musí být jen a jen moje, ona jediná  mne pochopí, ona jediná je z Ruska, ona jediná je žena,“ zpíval si Saša ve sprše. Když ulehal políbil fotografii své ženy a pak zavřel oči, byl přeci jen vyčerpaný,

 

XI. Sabotáž II

 

                „Toto není cvičení, upozorňuji toto není cvičení v kabině tři a sedm došlo k dekompresi a protržení pláště, následkem nárazu malých meteoritů. Pozor! Toto není cvičení, celá posádka si ihned oblékne skafandry a hlásí se na můstku. Pozor! Toto není cvičení, dekomprese usmrtila Steva Morexe v kabině tři. Rodině zasílám memorandum. Ilja končí své hlášení. Kabiny tři a sedm budou hermeticky uzavřeny a všechen tok energie bude použit jinde.“

„Výborně,“ pomyslel si Saša již dvě hodiny sedící na záchodě ve skafandru.

 

                „Tady kapitánka Nupačovová, volám Zemi.“

„Země slyší, máte nějaké přání či dotaz?“ ozvalo se z reproduktoru jídelně, kde u stolu seděli přeživší členové posádky.

                „Máme problém s kajutou tři a sedm, došlo k protržení pláště a dekompresi, následkem toho zahynul Steve Morex. Začíná tu být poněkud dusno,“ při těch slovech se podívala Sašovi přímo do očí a pak pokračovala, „není někde v okolí nějaká loď, která by Nám mohla pomoci?“

                „Bohužel, vzhledem k tomu, že jsme se báli vlivy nových motoru a turbo - letu Vaší lodi na okolí, zakázaly jsme lety v okruhu dvou měsíčních vzdáleností. První loď  by u Vás mohla být nejdříve za půl roku. Je Nám to opravdu líto, nikdo nečekal, že se něco takového stane.“

XII. Saša spí

 

                Saša spal tvrdě a Nupačovová to věděla, proto se pomalu pokusila dostat k ovládání Ilji. Povedlo se, byla v řídícím počítačovém centru.

„Iljo spíš?“ zeptala se.

„Já jsem stroj, já nikdy nespím, proč se ptáte kapitánko?“ odpověděl Ilja otázkou.

„Co musím udělat, abys zamkl ráno Kramiče v jídelně a nepustil ho až do přistání ven?“

„Vůbec nic, to neudělám, Kramič mne sestrojil a vymyslel, musím jej chránit,“ odpověděl počítač pohotově.

„Iljo, zajisté znáš zákon o strojích a počítačích s umělou inteligencí?“

„Ano, praví že každý stroj či počítač, který bez souhlasu celé posádky způsobí zranění, nebo smrt jakéhokoliv člena posádky se bude zodpovídat nejvyššímu důstojníkovi na lodi, na této lodi tedy Vám.“

„Ano Iljo, a to nyní když si s Kramičem pozabíjel celou posádku krom mě, znamená co?“

„Že velení a mé ovládání patří jen a jen Vám.“

„Správně, tak co, zamkneš Kramiče v jídelně?“

„Ano kapitánko, a vám doporučuji po celou cestu na prstenec zůstat na velitelském můstku, potravin a vody je tam dost.“

„To vím, tak ráno Iljo a pak se vypni, nech v chodu jen životní funkce a automatického pilota. Nashledanou na Zemi.“

„Provedu, nashledanou.“

 

XII. Past sklapla

 

                Saša se probudil, protáhl a posadil na lůžku. „Iljo, kde je kapitánka?“

„Kapitánka Nupačovová je na chodbě mezi jídelnou a můstkem, dáte si ranní kávu tvůrče?“

„Ano, ale neříkej mi, tak říkej mi hrdino, až budu na zemi, budu jediný kdo přežil tu strašnou vědeckou katastrofu.“

„Ano, pane hrdino.  „Tak se mi líbíš,“řekl Saša a vešel do jídelny a dveře se automaticky zavřeli, ozvalo se cvaknutí .

„Co to má sakra znamenat Iljo?“

Neosobní počítačový hlas odpověděl: „Program Ilja, je ukončen, šťastnou cestu.“

„AAAAAAAAAAAAAAAA,“ zařval Saša a začal vzteky kopat do dveří.

 

 

XIII. Přátelství s neznámými

 

                „Tady kapitánka Nupačovová, volám Zemi, slyšíte mne?“

„Ano, kapitánko?“ ozvalo se z vysílače.

„Podařilo se mi zavřít Kramiče v jídelně. Jsem v řídící kabině, Ilja se vypnul a já… Já sem sama ve vesmíru. Mohli by jste sehnat psychologa aby si semnou povídal, nebo raději dva?“

„Já jsem psycholog, hned jak vyšetřovatelé odhalili Kramičův úmysl posadili mne pro nejhorší případ k vysílačce, proč chcete abychom byli dva?“

„Abych si měla s kým popovídat, kdykoliv budu potřebovat, na Zemi je den a noc rozdělená Sluncem, ale tady jen, jak se kdo vyspí. A vy určitě máte rodinu?“

„Ano, to mám. Povězte mi něco o sobě, třeba jestli jste vdaná, kolik máte let, kolik metrů má vaše zahrada, povídejme si kapitánko.“

„Jmenuji se Valerie, ne vdaná nejsem i když nosím jméno muže, ale ten zamřel dva měsíce před Naší plánovanou svatbou, je mi čtyřicet dva a má zahrada má šedesát metrů čtverečných, každý centimetr zabírají růže, miluji je víte.“

„Aha, omlouvám se nevěděl jsem to. Jo a mé jméno je Michail Tupolev. Narodil jsem se třináctého sedmí v malé obci Sykrovovnivo, asi třicet kilometrů od Moskvy, asi to neznáte.“

„Budete se divit, ale znám, moje babička tam odtud pochází a navíc je tam pochován Timur.“

„Mám dvě děti, Pavla tomu je sedm a Katarýnu, té jsou dva roky. Taky jsme někoho ztratili, srazil ji autobus, jmenovala se Katarýna .“

„Nyní se zase omlouvám já,“ řekla Nupačovová se slzami na krajíčku.

„Dobrý den kapitánko, já jsem ten druhý psycholog,“ ozval se ve vysílači ženský hlas.

 

„Dobrý den, můžu se zeptat, jak se jmenujete? Asi ste slyšela o čem jsem si povídala s Michailem, teda jestli by vám nevadilo navrhuji tykání, stejně bych k tomu sklouzávala.“

„Ne mne to nevadí a Michail říká že také ne. Jmenuji se Yule Longová, bydlela jsem o dva bloky od vás, vzpomínáte si v sedmdesátém roce jsem vám nabourala do plotu?“

„Ano, ale to vám bylo teprve dvacet, jak se máte?“

„Skvěle, dostala jsem tuhle práci náhodou a už od první chvíle vím, že z nás budou přátelé, jsem sama a tak mám víc času, než Michail, budu na základně bydlet. Kdyby ste měla zlé sny.“

„Ó to je od vás velice milé, řekněte Michailovi ať jde k dětem, chtěla bych aby ste ba první s kým strávím večer.“

„Dobrou noc Valérie,“ řekl Michail do vysílače, potřásl Yuli rukou a odešel.

                Povídali si téměř do rána a Nupačovová začala mít pocit, že jsou dávné přítelkyně, které protelefonovali výplatu.

 

XIV. Pohádka

„Dobrý den kapitánko, jak ses dnes vyspala?“

„Uaaaaa,“ zívla Nupačovová, „ahoj Míšo, ani moc ne. Celou noc jsem prokrafala s Yule. A co ty, jak ses vyspal a co děti?“

„Ale jo spánek ušel, představ si, že Pavel včera k večeři prostřel pro čtyři, to už rok neudělal. A dokonce jsme se u večeře smáli, když jsem jim o Vás vyprávěl, samozřejmě jsem musel některé detaily vypustit a upravit, ale jako pohádka by to bylo dokonalé. Je to taková pohádka o Princezně z Vesmíru. Na její planetě se stane něco ošklivého a ona pak odlétá se svou rodinou pryč, něco se však stane a ona je jediná, kdo nastoupí do záchranné lodi a proto si naprogramuje palubní počítač, tak aby jí byl přítelem. Ten se však vinou srážky s meteorem rozhodí a začne Princezně dělat naschvály, jako že jí do jídelny vypustí bublinky ze sprchy, nebo že jí jeden celý týden každý den pořádá narozeninovou párty, ale vždy v jiné místnosti, například v úklidové kabině, nebo na pánském záchodě. A když se ho Princezna pokusí přeprogramovat, systém se přetíží a celá loď změní směr a přistane na nějaké nové planetě, ta se jmenuje Země. Princezna bohužel vypadá, jako člověk a její loď, jako nákladní vlak a jelikož havaruje v poušti, kousek od trati. Skupina, která ji najde si myslí, že vlak vykolejil a že ona je jediná, kdo přežil. Nikdo jí však nerozumí, nikdo netuší co se stalo, dokud nevstoupí jedna mladá vědkyně do toho vlaku a nezjistí o co jde. Pak se jim nějak podaří spustit počítač a pak se Princezna stane oficiální Velvyslankyní z planety jejíž jméno nedokáže nikdo vyslovit, tedy téměř. Když je Princezna stará paní, přistane na Zemi oficiálně loď z planety 9999/op/04. Z té vystoupí stařík a mladá dívka. Dojdou až k vládcům Země, mezi kterými, jako čestný host je i Princezna. Když se sejdou Princezniny oči se staříkem, oba se obejmou a rozpláčou. Mladá žena ze staříkovy lodi je jeho tlumočnice a začne překládat: „Princezna Ktila Vám všem lidem z Planety Země mnohokrát děkuje, za dočasný domov. Tento muž je její dávný přítel Viklet. Před šedesáti lety byli násilně odděleni, Princeznina loď odletěla z planety dřív a Viklet se dostal do jiné lodi až za dlouho, pak křižoval vesmír a přistál na robotické planetě 9999/op/04, tam mu dali technologii, kterou se mu podařilo najít Princeznu Ktilu. Nyní se však musí vrátit na Svou planetu a ujmout se tam vlády. Nashledanou moji lidští přátelé. No a když lidé pak vzhlíželi k obloze jedna hvězda svítila mnohem jasněji, svítila jim, jako dík.“

„To je krásné, to si opravdu vymyslel ty? Mohla bych tě o něco poprosit, ale přijde mi to trapné…“

„Ne, co, řekni nic není trapné, je to jen pro tebe a je to ode mne.“

„Umíš tančit? Víš než jsem byla donucena vypnout počítač pouštěla jsem si Louise Armstronga a chtěla bych se na Jazz naučit tančit.“

„Jistě že umím tančit, ale myslel jsem si že jsem jediný, kdo poslouchá tuhle vykopávku. Víš už když jsem si to pouštěl, jako osmnáctiletém kluk, tak si o mně lidi mysleli, že sem cvok. Rád tě to naučím, hned zítra přinesu nějaké nahrávky, tedy co to plácám, mám přesně tři sta devadesát devět disků s Jazzem, jen Louis Armstrong mi chybí, tedy myslím jeho BEST OF. Takže si to hned zítra můžem pouštět, na každém disku je padesát skladeb, to máme co dělat na dost dlouho.“

„To beru, a teď ti řeknu co jsem dělala včera celý den, teda co jsem se dozvěděla o Yule. Nechci, ale aby sis myslel, že jsem nějaká klepna, ale byla bych ráda, kdybych Vám každému řekla nejdůležitější fakta o tom druhém. Yule s tím souhlasí, víš dohodli jsme se, že až tohle peklo skončí, uděláme si takovej rodinnej piknik ve střední Evropě, souhlasíš?“

„Taky to beru.“

Dál si povídali o tom kam by nejraději na dovolenou o Yule o Michailových dětech, o novinkách na trhu s auty a letadly, pak přišla Yule a stou si nejprve povídali oba a pak, když šel Michail domů, vyprávěla Nupačovová Yule Michailovu pohádku a pak šla spát. Vlastně se zkroutila v nepohodlném kapitánském křesle, ale spala a tvrdě, jako po večírku s přáteli.

 

XV. Louis ve vesmíru

                Do ticha vesmíru se linuly tóny tak staré a přeci nádherné trumpeta i saxofon dokazovaly Vesmíru, že člověk je v něčem větší než on. A když začala píseň o Meky Messerovi zpíval nejen Michail, ale i Nupačovová.

                Pak kapitánce Michail řekl ať si nakreslí na podlahu kroky a učil jí tančit, byla to zábava. Pak ona přesvědčila jeho, ať si je na podlahu podle ní nakreslí i on, no a pak se uskutečnila škola tance na největší vzdálenost, jako kdy lidstvo poznalo. Ona jela dámské kroky a on pánské, ona kdesi ve vesmíru a on na Zemi, ale něco měli společné, a to byl Jazz.

                Když přišla Yule divila, nejprve stála, jako skoprnělá a sledovala tančícího kolegu, pak si všimla kroků na zemi a došlo jí, že se jediný lidem známí rozumný tvor ve Vesmíru dobře baví. Zula si podpadkové lodičky, poklepala Michaila na rameno a přidala se.

                V půl desáté večer si Michail objednal domů chůvu a protančil s dámami celou noc.

I když hudba dávno dohrála a Nupačovová spala znaveně v křesle v uších jí stále zněl vesmírný Jazz.

 

XVI. Kamera

 

Nupačovová seděla v křesle a přepínala na obrazovce filmy, celou filmotéku znala z paměti, nikdy nechápala, proč do lodí dávají filmy minimálně sto let staré. Přepínání náhle ustalo a ona se zděšením zjistila, že když se Ilja vypnul přešly všechny kamery automaticky pod velitelskou obrazovku, nyní se dívala do jídelny….

Kramič seděl na stole, byl zarostlý a špinavý, šaty měl potrhané a všude po podlaze se váleli odpadky a zbytky potravin, nejhorší však bylo, že to nebyli zbytky potravin, ale výkaly.

Znovu otočila kameru na Kramiče, seděl tam a cosi držel nemotorně v ruce, pak jí to došlo, v jedné ze skříněk byli arašídy v plechovce, ale takhle to vypadalo, že Saša není schopen tu plechovku otevřít. Ne proto, že by to nešlo, stačilo jen otočit víčkem do leva, ale Saša vypadal, jako opice.

Ne, nevypadal, on byl opice, jeho inteligence byla tak silná, že do dohnala k šílenství, choval se jako zvíře.

Nupačovovou okamžitě napadlo, že takhle mohla dopadnout i ona, kdyby se cokoliv stalo s vysílačem. Šáhla si na krk nahmatala řetízek po matce, malý křížek tam byl, začala se modlit. Měla čas Yule spí a Michail přijde až za tři hodiny. Seděla v kapitánském křesle, dívala se na Kramiče a modlila se.

Kramiče plechovka za chvíli přestala bavit a tak s ní dvakrát prudce praštil o stůl, víčko se pootočilo a Saša se mohl pustit do oříšků. Všechny snědl, stále pod dohledem velitelské kamery, pak vstal a došel až k mrazícímu boxu, čenichal. Pokusil se dostat do boxu silou, povedlo se a dveře povolili. Kramič chvíli tupě zíral do poliček, pak vytáhl zmrzlinu – zřejmě zbytková vzpomínka, pomyslela si Nupačovová.

 

 

 

 

XVII. Kapitánko, halóóó…

 

                Michail přišel včas, stihl si uvařit kávu a posadit se, když kolem začali běhat technici volajíce na sebe jakési zkratky, rukou zastavil jednoho z nich: ,,Co se děje?“

                Technik nic neřekl, jen ukázal na mikrofon a zakroutil hlavou.

                Michail si koutkem oka všiml, jak se k němu blíží velitel pozemní kontroly letu, ano jde k němu, automaticky vstal z křesla a aniž vyslovil otázku dostal odpověď: ,,Nevíme co se tam stalo, najednou vypadl vysílač, je možné že jej zasáhl nějaký meteor a vychýlil jeho směr, to by vysvětlovalo, že slyšíme šum. Kdyby se cokoliv stalo s lodí nebylo by slyšet nic, takto víme, že je loď v celku, alespoň myslím.

                Michail na nic nečekal, sedl k vysílačce a začal nervózně volat: ,,Haló, kapitánko Nupačovová slyšíte, zde je Země. Halóóó? Kapitánko, halóóó… Sakra slyšíš mne? To je na nic tyhle zatracený křápy, jeden blbej meteor a sme v prdeli! To se nato můžu vysrat!“

                ,,Křup, šššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššš,“ zazněla odpověď, ale Michail byl psycholog a měl docela i  vycvičený sluch aby mohl poslouchat své svěřence v ústavu, opět se ozval ten šum, ale on poznal, že je to odpověď, zesílil přijímač na maximum a pak se znovu zaposlouchal: ,,Tady kapitánka Nupačovová, křup ššššššššššššššššššššššššššššššššš stalo? Tady na Iljovi je vše v šššššššššššba musí být na Vaší straně. Tak sakra slyšíte?“

                V řídicím středisku se rozezněl tleskot, všichni se radovali, ale jen Michail si zachoval chladnou hlavu a zařval: ,,Vy tupci přestaňte tleskat a najděte tu chybu!“ Všichni na moment strnuli a postavili se, jako by na odpor, to si Michail dnes již po druhé všiml velitele pozemní kontroly letu, blížil se k němu.

                ,Asi mne vyženou, tak ať, ale aspoň to těm cvokům někdo řekl, pomyslel si Michail, když k němu velitel došel, vzal jej za ruku a potřásl mu s ní. Michail nechápal: ,,Pan psycholog má pravdu, musíme najít tu chybu, jde tu o Ruskou občanku, jestli si to s ní chcete někdo vyměnit řekněte a já vám to znepříjemním!“

                Na ta slova se začali dít věci o kterých si Michail a Nupačovová mohli nechat jenom zdát: ,,Technici a letoví inženýři vytrhávali desky svých strojů a přístrojů a podle manuálů kontrovali správnost zapojení. Před Michaila dopadl taky obrovský svazek papírů a vedle si sedl nějaký technik: ,,Mé jméno je Igor a vy jste Michail, že?“ Michail jen pokýval hlavou a technik k němu pokračoval: ,,Potřebuji aby ste mi pomohl, no nekoukejte tak, byl to váš nápad. Budete mi číst co je v těch deskách a budete si zaškrtávat chyby, pak tu mršku určitě zprovozníme.“

                ,,Co? Vy my chcete tvrdit, že v době takového technického rozkvětu se stávají technické chyby a že nemáte náhradní vysílačku?“ zeptal se nevěřícně Michail.

                „Vše řídí počítač, my sme jen jakýsi nedokonalý dozor a ano, máme jen jeden vysílač, protože nikdo nepočítal s chybou na Zemi, v Iljovi je šest na sobě nezávislých vysílaček, ale tady je jen tato. A teď prosím čtěte,“ řekl technik když silou vytrhl dosud pevně přichycený přední panel vysílačky.

                Michail začal číst, ztrácel s ve změti zkratek a čísel, desetinných čárek a samostatných písmen, technik mu říkal na všechno ano, ale když Michail začal číst řádek číslo 36956/69 se technik prudce nadzvedl a začal mávat rukama, okamžitě k němu doběhlo dalších sedm možná osm techniků, odstrčili psychologa a seskupili se nad prvního technika. Ten cosi vytáhl, ano je tomu tak, byla to krysa: „Udělala si hnízdo přímo mezi tepelnými kabely a kabelem vysílače, asi tý svini překážel, protože ho nakousala, honem mi přineste náhradní, je tam na třech vláknech zkrat. Michaile ještě pět minut.“

                Psycholog jen odpověděl: „Mně na čase nezáleží, ale co kapitánka? Dám vám tři minuty, pak si k tomu sednu,“ technik kývnul a dal se do výměny.

 

                „Kapitánko, halóóó?“ ozvalo se z vysílačky na palubní desce lodi.

Nupačovová byla na záchodě a zapomněla si přenou vysílač tam, rádio volalo zbytečně, bylo jí moc špatně, voda v jedné nádrži se nějakým způsobem zkazila, asi se zastavil jeden filtr. Zvracela a bolela ji hlava, na Kramiče přestala myslet, když ho viděla jíst vlastní výkaly, to se jí udělalo špatně a od té doby byla na záchodě.

               

                Asi po třech hodinách vytlačování žaludečních šťáv vyšla z toalety, tedy spíše se vypotácela, sedla si do svého křesla a unaveně dýchala.

                „Kapitánko? Kapitánko Nupačovová, halóóó, již to zkouším po třistapadesáté šesté, jste tam, haló?“

Zvuk šel odkud si z leva, mněla zavřené oči, ale mysl jí našeptávala ať se probere, ať se ozve. Otevřela oči a rozhlídla se po kabině, nebyl to zlý sen byla to realita, byla ve vesmíru sama s bláznem a to co slyšela, byl zoufalý hlas Michaila z planety Země. Otočila se k vysílači a řekla: „Už sem v pořádku, a co ten Váš problém?“

                „Měli jsme od krysy překousané dráty u vysílače, omlouvám se, máte nějaký problém na Vaší straně?“ zeptal se Michail.

                „Ano, asi se zastavil nějaký filtr v pravé vodní nádrži, v levé je vody dost, ale ta pravá prostě nejede, poraďte mi co mám dělat?“

                Michail se otočil odcházejícími techniky a zvolal: „Teď máme problém na palubě, je tu někdo kdo rozumí nějakejm vodním filtrům?“ Jediný kdo se otočil byl Igor, aniž by cokoliv řekl vzal si druhá sluchátka a zeptal se: „Dobrý den kapitánko Nupačovová, asi si nepamatujete, ale já sem byl ten kdo vám pomohl obléct Váš skafandr, jsem Igor. Prý máte problém s vodním filtrem?“

                „Ano, filtr pravé nádrže na vodu se asi zastavil, trochu sem se přiotrávila, ale vzala sem si prášky na uklidnění žaludku, zvrátila je a již je mi mnohem lépe. Dá se nějak zprovoznit ten filtr?“

                „Ale jistě, stačí na šest sekund zapnout a vypnout Ilju, pak vše bude klapat jak mlýnek.“

¨              „Aha, ale Ilja byl vypnut a zablokován ze Země, jde to i přes „ zaznělo ve sluchátkách, Igor zbledl a zakroutil nevěřícně hlavou.

                „Kapitánko, kolik je vody v levé nádrži?“ ozvalo se z vysílačky,  Nupačovová se otočila k počítači, stiskla tlačítko a ukázalo se že vody je přesně na dva roky a jeden den v pravé nádrži a na čtyři dny a dvě hodiny v levé nádrži. „Mám vodu jen na čtyři dny, když budu šetřit a nemýt se, tak na osm dní, ale nezaručuji to, nevím z jaké nádrže pije Kramič.“

                „Kapitánko, můžu si od Vás vzít čas na rozmyšlenou? Asi tak šest hodin?“ zeptal se Igor a již mával opět rukama nad hlavou a opět k němu přicházeli jeho osobní technici.

 

 

 

XVIII. Šest hodin na filtr

 

                „Tak pánové, nyní máme pět a půl hodiny, maximálně pět a tři čtvrtě hodiny, na to abychom vymysleli, jak na dálku a z řídící kabiny spustit filtr na vodu, který je zablokovaný a my nevíme proč. Sehnal sem pár věcí, které má kapitánka Nupačovová v kabině k dispozici, upozorňuji, že je to žena, která nezná technické zkratky našeho oddělení, proto potřebuji aby tady pan Michail zapsal vše co doslova uděláme, i kdybych si prdnul bude to na papíře, rozumíme si?“ „Ano, pane,“ ozvalo se od techniků a dokonce i Michail se přistihl při vypouštění těchto slov z úst.

 

                Po dvou a půl hodinách, ustavičného hádání se, se ozval nejmladší technik a řekl: „A co čerpadla mezi nádržemi?  Vždyť, mezi oběmi nádržemi jsou čerpadla, pro přečerpávání vody a jí následné vypouštění, tedy, když přijdeme na to, jak uzavřít výpusť z řídící kabiny, přijdeme na řešení našeho problému.“

                „A jsi si jistý Adine?“ zeptal se Igor.

                „Ano pane jsem, zatímco jste se tu hádali, prošel jsem si plán lodi, ale nepřišel sem na to, jak zabránit vypuštění té vody, je však možné že v tom spěchu jsem to jen přehlédl,“ odpověděl Adin.

                V tom se do rozhovoru připojil jiný technik, ne o moc starší než Adin: „Ano pane, přehlédl to, vodu lze přečerpat z jedné nádrže do druhé aniž bychom ji museli vypustit, a to vše jediným tlačítkem, to se však nalézá v jídelně. Ale našel jsem způsob jak, by kapitánka nemusela opouštět kabinu, stačí když otevře hlavní panel a najde žluto černý kabel, roztrhne jej ve dví a pak ho musí pomalu tahat ven, až se kabel zastaví, musí s ním prudce škubnout k sobě, voda se přečerpá a nevypustí.“

                „Tak to je chvályhodné chlapci, když to vyjde dostanete odměnu. Michaile zapsal jste si vše, pokud ano honem k vysílačce,“ vyzval všechny Igor.

                „Kapitánko Nupačovová, slyšíte mne?“ ozvalo se z vysílače po třech hodinách.

„Ano samozřejmě, pomůžete mi?“

                „Ano, stačí, když rozeberete hlavní panel a ve změti kabelů a drátů najdete jeden žlutočerný kel, roztrhnete jej na dva kusy a ten kus co vede pryč z kabiny – tedy do podlahy – musíte pomalu a opatrně tahat k sobě. Až to nepůjde, prudce za   něj škubněte. Voda v nádržích se přečerpá do jedné a pak budete mít dost čisté vody.“

                „Takže trhám desku,“ řekla kapitánka a prudce trhla deskou, nejprve to nešlo, ale na třetí pokus svár povolil a deka se odklopila. „Žluté kabely jsou tu dva, ale říkali ste že má být žluto černý, že?“

                „Ano, a až ho najdete tak na dva kusy a opatrně tahat.“

                „Mám ho, trhám a tahám – už leze a už to nejde, co teď?“

                „Teď prudce škubněte k sobě, ale silou.“

                „Uf,“ bylo slyšet jak si kapitánka ulevila. „Slyším jak teče voda, ano počítač ukazuje že se voda přepouští. Pánové zasloužíte si sto kilo ledových bonbonů, až se vrátím tak jsou vaše,“ zavtipkovala Nupačovová a spokojeně se uvelebila se sklenkou vody v kapitánském křesle.

 

 

XIX. Kramič chce ven

 

                Nupačovová se probudila po neklidném spánku, kdy se jí ve snech vraceli tváře zavražděných kolegů a jejich vraha. Otevřela oči, z vysílačky se linul Jazz, to znamenalo že Yule spí, Michail si vyjednal volno, jeho žena měla nehodu se sporákem, jel za ní do nemocnice.

                Posnídala, vypila kávu a rozhodla se kouknout na svého šíleného kolegu, zapnula kameru, ale nic jen šum. Přepadl ji strach, co když Kramič svou nepříčetnost předstíral, co když je teď za dveřmi řídící kabiny a zatím co spala se mu nějak podařilo zprovoznit Ilju. Co když otočil loď a místo aby letěla k Zemi, tak se od ní vzdaluje. Pak šum zmizel a objevila se zpustošená jídelna, Saša seděl, jako opice na stole v nemotorných rukách držel cosi co kdysi mohli být dvířka od mikrovlnné trouby. Díval se na tu věc, jako by to bylo něco svatého a pak s ní najednou bez varování hodil proti kameře, netrefil. Kapitánka se přesto lekla, vícekrát se trefit nepokoušel, jen seděl na stole a koukal jako týrané zvíře bez možnosti výběhu zavřené v kleci před porážkou.

                Kapitánka necítila žádnou lítost, naopak si představila Alexandra Kramiče ve Světě zvířat, kde on byl lovenou obětí a s vědomím, že brzo zemře se smutně koukal ven. Za to cos udělal bych ti uřezávala kůži po milimetrech, abys co nejvíce trpěl, aby sis uvědomil že kvůli kariéře zabít je stejně hloupé, jako byli války ve dvacátém století.

                Přála bych ti aby se tvá nejhorší noční můra stala skutečností, abys chcípnul, ale ne rychle, ale ve vězení na TSM ( - Temná Strana Měsíce).

 

XX. TSM

 

                Temná Strana Měsíce, byla založena na začátku jednadvacátého století, jako vězení pro masové vrahy, vládnoucí diktátory, šílence a lidi s různými úchylkami. Cely byli společné, jak pro muže tak pro ženy, když dozorci někoho utloukli, nikdo se neptal, nikdo nic neřešil. Když se mezi sebou vězni zabíjeli a bili, bylo to všem jedno. Jisté bylo, že si nic neřeknou – hned při vstupní prohlídce, jim byl elečipem přilepen jazyk ke spodní čelisti, tak aby nemohli mluvit, ale mohli spokojeně přežívat. Nikdo nemohl být zraněn ničím ostrým, vše mnělo kulaté hrany, a vězni byli nazí. V celách byli maximálně dvě ženy a dva muži, muži byli vykastrováni a ženám byli vyříznuty vaječníky, když se operace nepovedla a někdo zemřel – nikdo se na nic neptal a nic neřešil. Pokud přeci žena otěhotněla, byla dána do samostatné cely a dítě jí bylo po porodu, v zájmu rozkvětu bachařské služby, sebráno a cvičeno, jako nejtvrdší voják. Bachaři chodili každý den mezi čtyři holé stěny bez postelí na kontrolu, vždy jich šlo minimálně osm, každý vyzbrojený nožem, pistolí s krowčipem, který reagoval jen na toho určitého bachaře, a eleobušek. Pokud se nějaká cela pokusila vzbouřit, většinou žádný vězeň nepřežil. Pokud přežil, byli mu sníženy dávky zkažené vody a odebrány dávky starého chleba, lékař toto vězení nenavštěvoval.

 

Pokud by přeci došlo ke vzpouře, bylo každé patro vybaveno vlastním bezpečnostním systémem, jako samospouštěcí kulomety ve stěnách, nebo dekompresní uzávěry, případně v patrech blízko povrchu i kyslíkové výpustě. Pokud by se některému vězni podařilo utéci, stejně by se daleko nedostal, na povrchu nebyla žádná stanice, jen vstupní přistávací otvor, ke kterému se připojovala vězeňská loď, jejíž vchod a východ hlídala patnácti členná  bezpečnostní jednotka s maximálním výcvikem, kde každý člen byl vyzbrojen pásovým kulometem s jinak zakázanými střelami dum dum.

 

                Nikdo již nevěděl, kolik bylo dovezeno vězňů, nikdo si nepamatoval kolik jich zemřelo první dva dny po přijetí, ale pro Zemi bylo důležité že se o vězení přestala zajímat média. Ano sem tam se objevil někdo kdo se začal hrabat v dokumentech, ale v těch byl systematicky vytvářen zmatek, každý měsíc se část dokumentů spaloval a každý druhý měsíc se vymýšleli dokumenty nové. Ano, systém byl z počátku napadán tak kdyby se do vězení nedopatřením dostal nevinný člověk, že se již nedá nalézt, proto byl upraven ZoZ (Zákon o Zločinu).

 

                V ZoZ se praví, že kdo byl usvědčen jednotkami Státní Policie z vraždy, podstoupí přezkoumání případu a osobnosti Lidské Pozemské Radě, která rozhodne, a proti tomuto rozhodnutí není odvolání, o předání nebo nepředání TSM.

                 Lidská Pozemská Rada bude zcela anonymní, budou v ní zasedat osoby bez rodiny, budou žít ve vlastním městě a budou zastupovat, vždy po třech jednotlivé Kontinenty, přičemž této radě bude předsedat jeden člověk z Měsíce, tak aby byl  počet porotců lichý. Tato rada se bude měnit jednou za sedm let, po sedmi letech budou muset členové bývalých rad dožít ve městě LPR.

                Jakýkoliv pokus o navázání kontaktu, nebo dostání se civilisty/ů do LPR, bude klasifikováno, jako nejtěžší zločin a viník bude okamžitě převezen do TSM.

 

                Od druhé poloviny jedna dvacátého století se zločinnost ve Světě snížila na deset vražd po celé Zemi, kdy devadesát procent tvoří vraždy ze žárlivosti manželů a manželek.

 

 

XXI. Alexandr Kramič a LPR

 

                LPR zasedla hned po přezkoumání Kramičova případu, první rozhodnutí vyznělo pro Sašu relativně dobře, stráví doživotí na  ve vězení s maximální ostrahou na Zemi. Jeho manželka plakala a děti jí byli sebrány, protože, dle zákonů z let 2299 a 2300, byli nejbližší příbuzní okamžitě převezeni na doživotí do věznice s minimální ostrahou, aby nebránili slušné společnosti v rozkvětu.

 

                Když však byl Lidské Pozemské Radě předán Kramičův spis podruhé verdikt zněl jasně a to se Rada ani nemusela scházet: „Alexander Kramič se tímto prohlašuje za vyvrhel společnosti Planety Země a Lidská Pozemská Rada jej odsuzuje k trestu odnětí svobody na doživotí v nejtvrdším vězení, tedy v Té eS eM. Toto rozhodnutí je nevyvratitelné, nezměnitelné a obsahuje souhlas k vymazání všech údajů o A. Kramičovi ze Zemských databank.

 Toto rozhodnutí dále nařizuje okamžitý převoz Kramičovi manželky z Vězení s minimální ostrahou do Výchovného Tábora na Aljašce, kde jí bude vymazán mozek a bude převychována na pomocné práce ve vězení s vyšší ostrahou.

Kramičovi děti, byli již v minulém přelíčení odebrány a nyní budou, podobně jako jejich matka převezeni na Aljašku kde podstoupí výmaz mozku a budou přiděleni novým rodičům.

Všechen Kramičův majetek bude rozprodán a vytěžené peníze půjdou na zaplacení výdajů spjatých s bezpečnostními opatřením ve věci jeho rodiny.

 

Toto je poslední zpráva LPR o Alexandru Kramičovi, další zmínka nesmí být nikdy a nikde publikována.

Jakmile vesmírná loď Ilja přistane musí být Kramič odvezen na TSM, tak aby nebyl spatřen médii, tudíž se nařizuje zmínit se těchto opatřeních kapitánce Nupačovové, a bude jí po přistání předáno oficiální prohlášení, na vypracování jeho znění si ukládá LPR  sedm kalendářních dnů.

 

Konec zprávy…sssssssssss

 

………………………………………………………………………………………………………

 

 

 

 

 

XXI. Navádění k Měsíci

 

Nupačovová přijala hlášení o zachycení její lodi vlečným paprskem a že je její loď naváděna do přístavu číslo sedmnáct, když oficiální hlášení skončilo stékali jí po tvářích slzy radosti.

Dávno se přestala koukat na Kramiče, věděla že se z něho stalo absolutně tupé zvíře. Také si plně uvědomovala, že po přistání bude odvedena policií do Výslechového Centra a poté bude nucena přednést zfalšovanou oficiální zprávu – vždyť v dnešním klidném a moderním Světě nelze přiznat co se stalo, aby nevznikli nepokoje.

Počítač ukazoval že k Prstenci zbývá jeden den cesty a tak ještě naposledy zapnula vysílačku: ,, Tady kapitánka Nupačovová z vesmírné lodi Ilja. Slyšíte mne?“

,,Něco se děje kapitánko?“ odpověděl cizí hlas.

,,Teď, když se má nejhorší cesta blíží k šťastnému konci bych ráda poděkovala Yule a Michailovi za obětavost o výdrž, vím že to pro Vás muselo být moc těžké být na jednom místě tak dlouhou dobu a komunikovat pouze s jednou osobou. Přesto Vám dlužím opravdu Velké dík, až se jednoho dne setkáme, třeba  do tebe Michaile nabourám na křižovatce, pak ti koupím největšího panáka na Světě. Teď se ale musím připravit, mějte se krásně přátelé moji,“ po těch slovech zůstala vysílačka bez odpovědi, ale Nupačovová žádnou ani nečekala.

Zvedla se z křesla, došla k automatu a udělala si pomerančovou šťávu do půl litrové sklenice, ta byla sice z plastu, ale to jí nevadilo, za dvacet čtyři hodiny bude stát pevně na Zemi a pít co bude chtít a jak dlouho bude chtít.

 

Když jedla buráky z jednoho z posledních balíčků uviděla Zemi. Bílá mračna se převalovala přes modročerná moře a zelenohnědé kontinenty, opět měla slzy na krajíčku, ale ovládla se a jen s úžasem prvního astronauta sledovala tu nádheru. Teprve po chvíli si uvědomila, že ukazovákem levé ruky směřuje k Modré planetě, jako by chtěla říct malému dítěti: ,,Podívej tam bydlíme.“

Ze snění ji vzbudilo opětovné automatické hlášení počítače: ,, PrstenceMěsíce dosáhne vesmírná loď Ilja za  hodinu a sedmnáct minut, prosíme pilota aby přenechal plné řízení a navádění pouze Našim přístrojům. Děkujeme.“

Nupačovová otočila hlavu a sledovala, jak Měsíc pomalu překrývá výhled na Matku Zemi. Nemusela nic vypínat, jak ji žádal počítač vše bylo řízeno ze Země, ale přeci kvůli jednomu člověku nebudou měnit oficiální hlášení, když co se stalo na Iljovy ví jen ona a několik stovek lidí z řízení jejího letu. A nyní navíc byla její loď sledována nejen očima Ruska a Ameriky, ale i ostatních kontinentů, států a lidí.

Pak již viděla  zcela jasně, jak postoupila stavba Prstence a dokonce se jí zdálo, že zahlédla několik reklamních ploch, jistá si však plně nebyla. O několik okamžiků později její loď otočila a pomalu se bokem přibližovala k otvoru v prstenci s označením P.D 17.

Nevěděla, jak bude probíhat její cesta ven z lodi a tak se otočila k vysílačce, z té se však během okamžiku ozval mužský hlas: ,,Kapitánko Nupačovová, prosíme aby jste vydržela v řídící kabině a nepokoušela se odtamtud vyjít dokud pro Vás nepřijde vrchní velitel doku číslo sedmnáct, děkujeme.“

Kapitánka uposlechla, seděla ve svém křesle a čekala na, pro její uši tak toužebně očekávaný, kovový náraz.Toho, jak se loď hermeticky spojí s prstencem.

Pak si ale ač nevěděla proč vzpomněla na Kramiče, co asi dělá, přepnula tedy na kameru v kuchyni.

Nepořádek a rozmlácený nábytek a vybavení nasvědčovali o šílenství, myslela si že tam Kramič již není. Byl tam, jeho vyzáblé a zřejmě hladem a žízní vyhublé tělo leželo bezvládně na podlaze, ale žil. Poznala to podle toho jak se mu nadýmal a zase splaskával hrudník, který byl při nádechu o polovinu vyšší než břicho.

Ozval se kovový zvuk, ale kapitánka sledovala se zaujetím to zvíře, pak se otevřeli dveře do kuchyně a do místnosti vstoupilo několik plně zbrojených vojáků, dva z nich bez okolků chytli Kramiče a táhly ho ven na chodbu. Zřejmě procitl, protože i přes kovové dveře řídicí kabyni byl slyšet šílený řev a vřískot té bestie. Nemohla se dále dívat na místnost, v níž byla tolik času uvězněna a tak se postavila a vykročila ke dveřím. Když byla až u nich, ty se otevřeli a dovnitř vstoupil jeden voják a jeden muž, zřejmě doktor, v bílém plášti. Pak se jí zatočila hlava.

 

 

XXII. Jaro

 

„Maminko, ty spinkáš?“ zeptala malá holčička ženy spící na  pohovce u zapnutého větráku.

„Ne zlatíčko jen odpočívám, copak bys ráda?“ odpověděla žena a pomalu se posadila.

„Slíbila mi, že dnes pojedeme do Mars Landu. Platí to ještě, nebo si mám jít hrát na zahradu?“

„Samozřejmně že to platí,“ odpověděla žena, vstávajíc na nohy. Vykročila ke koupelně, zde se umyla, namalovala a oblékla. „Tak pojď Natašo, pojedeme,“ řekla a vzala holčičku za ruku. Zamkla dům a obě nasedli do New Moskaw Car. Vyjela pomalu na silnici a pak spokojeně sešlápla pedál plynu, vozidlo se dalo do pohybu. Na křižovatce ulic Skotská a Kosmonautů však přehlédla červenou, řidič druhého vozu sice zašlápl brzdu, ale střetu nezabránil. Nebyla to veliká havárie, jen pár pomačkaných plechů. Když muž vyběhl ze svého vozu se slovy: „Nestalo se Vám nic?“ Té ženě se, jakoby zastavil Svět. Nemohla si vzpomenout, ale ten hlas jí něco připomínal. Pak se probudila a otočila se na Natašu: „Jsi v pořádku miláčku.“ Ta jen s úsměvem kývla.

Vystoupila z auta, byla jen o pár centimetrů vyšší než ten muž.

„Jmenuji se Michail Tupolev, jsem od armády již jsem to ohlásil, jak se jmenujete Vy?“

„Nebudete tomu věřit, ale dlužím Vám panáka.“

„Nerozumím,“ nadzvedl obočí.

„Mé jméno je Nataša Nupačovová a pře čtyřmi roky jsme spolu měli malé řízení, pamatujete si?“

 

Malá Nataša sledovala oba dospělé, jak se k sobě chovají, líbají a potřásají si pažemi, nechápala.