Příběh z Chajovny

Večer, rozlítaný a tápající dny, které běží naším životem. Mladá, unavená dívka schází stupínek po stupínku do tmavého sklepa. Ale tmu nenachází, jen světlo a čilý, ale klidný ruch místa pro odpočinek.

„Slečno,přejete si?“ usmívá se mladý muž,v ruce konvičku a obratně ji obchází. „Máte ještě někde volno? Ráda bych se u vás posadila. A později přijde i moje kamarádka, bude mě tu hledat“odpoví mu dívka a s prosbou těká očima po plném prostoru. „Bohužel, jak vidíte je plno, dnes hledá klid každý.“ omluvně se pousměje muž, ale zastaví se a po tváři mu přebíhají myšlenky. „Ale kdyby vám nevadila samota, mám tu ještě místo. Ale je tam trošku nepořádek.“ „Prosím.“ Dívka horlivě přikyvuje. Mladík se na chvilku vzdálí, konvička z jeho rukou nachází své místo na stolečku u dvou mladých slečen. „Pojďte za mnou.“

Vede dívku za těžký závěs, zapaluje svícen, přesouvá pár těžkých krabic a přikrývá je přehozem. V jednom z rohů místnosti stojí šestiboký stoleček na nízkých nohách, okolo pět měkkých a dlouhých polštářů. Prostor voní kouřem vonných tyčinek, na stěnách jsou postavy mužů v typických pozicích asijského bojového umění. „ Nebudete se tu bát?“ozve se ještě než vzdálí. Než se stačí dívka posadit, je zpět a podává jí lístek a zvoneček. „Až budete mít vybráno, nebo budete cokoliv potřebovat, zazvoňte.“ Dodá a pohltí jej světlo za závěsem.

            Dívka si prohlíží místnost, chvíli bojuje s touhou nahlédnout do krabic, ve kterých je ukryto určitě plno krásných a tajemných věcí, ale nakonec usedá ke stolečku a listujíc v nabídníčku si vybírá čaj. Jistá svým přáním rozkývá srdce zvonečku a objednává si. Pak znovu o samotě nejdříve vytahuje z batůžku knížku, ale místo ji nějak přitahuje. Odkládá knihu a rozhlíží se. Malby na omítce tančí ve světle svícnu, stoleček má zvláštní kresbu. Prohlíží si jej, prsty přejíždí po vrypech, symboly se stáčí do středu a opět vybíhají ke stranám a pak dolů po obvodu krátkých nožek. Na jedné z bočních stran nahmatá kuličku, snad pro otevření šuplíku. „Váš čaj, slečno.“ Ozve se najednou tichem, její oči překvapeně vzhlédnou. Zazvoní podnos o desku stolu a postava opět mizí.

            Kulička. Sevře ji a jemně zatáhne. Cvak. „Slečna a tak sama. Nepohrdnete mou společností? Copak, vylekal jsem vás?“ řekne rychlý mužský hlas, postava ve stínu na druhé straně stolečku. „Ne, to je v pořádku.“ odpovídá tiše dívka s bušícím srdcem, „pouze jsem vás neslyšela přicházet.“ „Nejsem slyšet, když nechci. Jako měsíc jdoucí po hladině.“ Už mu vidí i do tváře, je kulatá a příjemná, hlas jemně, ale svižně pluje vzduchem. „A nebo stoupající orel nad lesem. Máte ráda skály? Pohled na vrcholky stromů…cítím se jak pták. Rozepnout křídla a letět.“ Vzduch rozvíří mávání rukou. Chlapec zakrouží prostorem. „Lezu na skály, docela často…jak se vlastně jmenujete?“ „Myslím, že příchozí by se mohl představit první.“zahledí se slečna cizinci do tváře. Její ruka si celou dobu pohrává s kuličkou zavřeného šuplíku, prsty přejíždí po mezeře. „Ten, který bojuje, ten který hledá, ten který nalézá. Právě jsem našel vás.“ „Takže Hledač?“ odtuší dívka. „Hledač?“ hlas muže přeskočí a práskne, hned ale zase hladí „Ano,vlastně Hledač. Ale lépe Bojovník.“ postava se napřímí, ramena se zvednou. Stín vyrostl a nyní shlíží přes desku stolu na ni. Je menší, ale na pohled velice silný a sebejistý. „Sofie, mě říkají Sofie. Čekám tu na kamarádku, každou chvíli dorazí.“ Bojovník se nečekaně natáhne přes desku stolu a pohladí ji po tváři. „Nebojte se mě, Sofie.“ Dívka sebou trhne v úleku. Cvak.

            „Vidím, že sis ulovil Divoženku,“ ozve se nečekaně po pravém boku dívky. Vysoký mladý muž, prstýnky tmavých vlasů kolem dětské tváře. Přisedá si k Sofii a zavírá pootevřený šuplíček. „Toto sousto leží na mé talíři, příteli.“ zavolá Bojovník a rychlým pohybem se přetáčí na prázdnou stranu po její levici. Usedá. „Nebojte slečno, ochráním vás.“ „A kdo ji ochrání před tebou?“ otočí se na něj nový muž „Můžete se o to pokusit příteli.“ Bojovník lehkým, ale důrazným gestem prosekne vzduch, až se svíčky divoce rozblikají. „A ptal se někdo mě?“ slabý ženský hlas místnost skoro pohlcuje. Prohlédne si oba chlapce a s větší jistotou dodá „A kdo vlastně jste?“ „Na příběhy je pokročilá hodina.“ pousměje se Bojovník a pronikavě se na ni zadívá, prsty zabuší na desku stolu „,za mě mluví mé činy. Sofie, jste šťastná?“ „Šťastná? Ano, jsem. Ráda se setkávám se zajímavými lidmi. Toto kritérium samozřejmě splňujete…“ „Příběhy…“,jemný hlas zprava zní pomaleji a nevýrazně. Ruka, náležící k hlasu, jemně uchopuje kuličku. Cvak. Se skřípáním se otevírá celý šuplíček. „,… vyprávěl jsem je ohni a plamenům. Zůstaly v myslích těch, co seděli kolem. Tak dávno…“

            „Napsal jsem báseň do řeky. A ona uplavala.“ Tichý, klidný hlas v rohu místnosti. V temném koutě se otevřeli dvě velké, jasné oči. Plamínek svíčky zablikal. Bojovník se usmívá, vstává a ruce letí ve vítacím gestu k sedící postavě. „Vítej, Poutníku, příteli, dlouho jsem tě neviděl. Pojď, přisedni si k nám. Přidej se ke štěstí.“ „Děkuji za pozvání, nebudu rušit.“ „Chceš tedy zůstat raději osamocen?“ Oči ze tmy se usmívají, kloužou z dívky na oba chlapce a zpět, hlas hladí „Ani tisíce lidí neposkytnou společnost tomu, kdo neumí být sám. Ani na poušti nenalezne klid ten, kdo nevychází sám se sebou.“ „A samota na horách“, přidá se v odpovědi Bojovník „čas kdy mistr v tobě promlouvá. Rád bývám sám, kdy sedím na skále, kolem mě jen stovky kilometrů lesa, za nimi lidé, kteří mluví cizím jazykem. Čím víc mlčím, tím víc slyším, co mi ostatní říkají.“

„Slečno, věříte, že neštěstí nechodí jen po horách, ale i po lidech? Třeba po těch kteří potkají Bojovníka.“ usměje se tichý chlapec u ní. „Sofie, jmenuji se Sofie.“ „ Já jsem Satyr, milá Sofie. Nebojuji, ale mé zbraně jsou přesto silné.“ „Někteří samotu vyhledávají, jiní jsou do ní zaháněni“ vrací se silný hlas Bojovníka a teď se tyčí nad dvojicí u stolečku. Satyr v předtuše rány si rukou zakryje obličej. „Sofie, to je moudrost…“, řekne klidně a konejšivě Poutník, „Moudrost bez lásky je krutá. Bez humoru zbytečná.“ Zůstává ve stínu, jen jeho oči odráží světlo svíček. Bojovník se zarazí, jako by zapomněl na jeho přítomnost a otáčí se za  klidným hlasem. „Moudrost, příteli, je krutá. Humor a láska jen zjemní její důsledek.“, odpovídá do stínu. „Hloupost je krutá a té ani láska s humorem nepomohou.“ ozývá se mu zpět.

            „Láska…“ zamyslí se Sofie a zadívá na kalíšek čaje ve svých dlaních. „Člověk, který miluje, je chápán, člověk, který chápe je milován.“. Usrkne. Ani si nevšimne pohledů, které si vyměnili muži. Čaj voní a je příjemně teplý. Šustí papír „ Ukázali jsme Sofii náš poklad?“ Bojovník se natahuje k Satyrovi a bere do rukou listy papíru. „Občas, když nás tíží přítomnost, změníme ji v minulost a svěříme se věčnosti. Podívejte…“ Podá ji jeden z listů popsaný různými rukopisy. Písma se prolínají, kloužou a vypráví. Sofie přijme a začne číst. Drobná psaní. Ze srdce a o srdci. O lidech, lásce, světě a životu, o Bohu.

„ Až budu sám, budu hledat Tebe. Až budu s Tebou, budu hledat sebe. Až budem spolu, budu hledat Boha. Až najdu i jeho, tak mi vezmeš roha. Až vše, co mám, ztratím, naleznu svůj klid. Pak můžu hledat Tebe a spokojeně žít…“ Bojovník se odmlčí v dramatické pauze a v očích mu zajiskří „, to jsem napsal já.“ „ Pěkné.“, dívka nejistě sklopí oči,„ jsou tu napsané zajímavé věci, to píšete vy? „ Ano, my.“ Satyr po jejím boku se uculí,„ občas taky něco napíšu. Nejlépe se píše, když má člověk problém, znáte to. Ale k čemu by byl život bez problémů. Nezdokonalovali bychom se, že Poutníku“ „ Jenom protože bloudíme, je o čem mluvit.“, pokývá ten hlavou.

Bojovník, prohlížeje rychle listy je třídí na dvě hromádky, jeden z papírů pak podává i dívce. „ Ano, píše každý, kdo něco zajímavého ví. Taková malá sbírka moudrostí. Pamatujete si, slečno, co jste řekla? To bylo zajímavé. Moudré,… jako Sofie. Napište nám to…podívejte, tady je kousek místa.“

Poutníkovi oči v rohu rychle zamrkali. „Největší moudrost je neříkat nic. Na co jsou nám slova, mlčení sbližuje, slova oddalují.“ V hlasu bylo varování, postava viditelně zaváhala, ale nakonec zůstala ve stínu. Pozorovatel. „ Ale Příteli“, zasmál se konejšivě Bojovník, střelil do rohu neklidným pohledem a pak na dívku. Sofie, zahloubaná do papírků, nic neviděla. Oddechl si. „Ale příteli, Sofie ví, že slova se ztratí stejně jako my, že ano? Ale je krásné smát se a toužit, ve štěstí i smutku. Jsme sami. A se všemi… Můžeme se podělit o naše myšlenky“ naklonil se ji přes rameno a s hlavou na jejím rameni četl: „Pohlédli si z očí do očí. On hleděl na ni, ona na něj. Vzdáleným přihlížejícím připadalo, že jsou blízko sebe a oni si jsou tak vzdálení…To jsem napsal pro svou lásku. Než odešla.“ „Smutné“ „ No vidíte, Sofie, zrovna sem by se to vaše i hodilo. Pište…“ Bojovník se nakloní a podá ji tužku. „Pište“, pobídne ji Satyr. Má smutný pohled. Drží v ruce jeden z papírků, čte a pak bere z dívčiných rukou tužku, píše a říká při tom: „Pěkná slova, třeba si to někdy někdo přečte a pomůže mu to. Nikdy nemůžeš vědět.“

  „Nevím, myslíte?“ Otázka letěla z dívčiných rtů do rohu místnosti. Poutník se zvedne a stojí. Stín s planoucíma očima. Pozorovatel? Chvilka nerozhodnosti. „Řiďte se srdcem. Má pravdu, ale mluví tak tiše, že ho překřičí naše myšlenky. A když nejednáme podle srdce ublížíme, nejvíc sami sobě. Co vám říká srdce?“

„Ach, vyznat se tak ve svém srdci“, povzdychla si Sofie. Držela už opět v ruce tužku a právě kreslila na roh papíru rozvitou květinu, zahloubaná a nepřítomná, začíná psát. Studená, měkká ruka ji pohladila na rameni a Satyr si zhluboka povzdechl. „To znám. Máme se řídit srdcem, ale kormidlovat se musí rozumem, aby se při té zběsilé plavbě za láskou nikdo nepotopil a neztroskotal.“

„ Byl dobrý plavec, ale utopil se v poslední kapce naděje. Tak to je náš Satyr.“ zašeptá ji z druhé strany Bojovník do vlasů. „Bojovník může potkat třeba ďábla a nevykládá o tom“ Satyrova ruka se z jejího ramene přesunula do hromádky papírů. Pohledy dvou mužů se zkříží před Sofiinou tváří. „ Ale ano,“oponuje Bojovník,„ mluví o tom. Už jen proto, aby ostatní viděli, že i ďábel jde porazit… Směj se i když Ti není do smíchu. Chybuj, vždyť i Bible praví, že život není bez hříchu. Važ si sám sebe, ale pozor na pýchu. A když někdy musíš soudit, tak suď aspoň potichu.“

„Mám se tam podepsat?“ podívá se dívka na Poutníka. Je ticho. „Podepiš se, Sofie…!“ říká pomalu a důrazně Bojovník. Jeho neklidné prsty buší do desky stolu. A ona pohodila rameny a podepsala se. Smích. Nejdřív silný a hluboký, jak se zasmál Bojovník, pak tišší syčivý z její pravé strany. Poutník mlčí. Stojí už u stolečku, ale… „ Pozdě…“ povzdechne si. „,teď ať ticho křičí.“ zaslechla ještě Sofie vzdalující se ozvěnou. Ticho.

Závěs se rozhrnul a dovnitř prázdné místnosti vstupuje mladý chlapec. „ Všechno v pořádku?“ Udiveně se rozhlíží a pak pokrčí nechápavě rameny. Jen průvan se prohnal ztichlou místností a rozkmital plamínky na dohořívajícím svícnu. Kalíšek leží obrácený dnem vzhůru, na podlaze se vedle osamocené knihy roztéká čaj. Z otevřeného šuplíčku kouká pár listů papíru. Chlapec je  srovnal, zatlačil na kuličku. Zaskřípalo dřevo. Ticho. Cvak.