Spokojenost nadevše

Je odpoledne krásný den, ležím na posteli, cítím že nejsem spokojen.

Začínám se nudit, něco by to chtělo, půjdeme ven dáme si pivo, nějakou zábavu či cizí tělo.

Do svého mozku nahlédnu, zděšeným pohledem na něj pohlédnu,

Tak prázdno jem tam snad ještě neměl, a na takovýhle časy jsem si hnedka vzpomněl.

Byli to dny deštivé a byla zima, byl jsem nachlazenej a v nosu mě trápila jen rýma.

Nebylo co na práci, prostě jsme se nudili, a jedině ta hospoda kde prachy jsme vždy propili.

Když hospodu už zavřeli, po městě jsme veselí chodili.

Ta nálada byla prostě prýma, až na to že nám byla trochu zima.

Zima nezima ten nápad byl prostě prýma.  Vytáhli nabyli a totálně se z hulili.

Je odpoledne krásný den ležím na posteli, cítím že nejsem spokojen.

Už jsem na to došel, seskočil jsem z postele, prohrabal jsem staré věci,

a vše ostatní mi bylo u prdele.

Vytáhl jsem starou bundu už se to zní sypalo, tráva, faja, to teď se mi všechno hodilo.

Utekl jsem na půdu, lehl jsem si do sena, zapálil, natáhl, ježiš – ta chvíle byla nádherná.

Už to na mě působí, už je mi všechno veselí, i ten fotr co stojí ve dveří, a sám tomu nevěří.

Jeho řev sem začal slyšet, a co si mám teď asi o něm myslet ?

Prostě sem se smál, a na všechno jsem z vysoka jen sral.

Začal mi nadávat a já sem se mu smál, chytl mě pod krkem a potlamě  mi dal..

Vážně nevím jestli ďábel nebo bůh nademnou stojí,a o mém boji teď silně rozhodují.

Snad ten bůh který mi pomoct chce, nebo ďábel který mě do pekla zve.

Nechal mě tam ležet v louži krve, a jeto prostě v prdeli tak už to bude.

Co teď dělat budu ? o tom teď přemýšlím a vůbec nic mě nenapadá, já z toho snad zešílím.

Pomalu se zvedám z louže krve, ježíš vždyť ta krev je úplně všude.

S rozbitým rypákem hlava se mi točí, a každou chvíli čekám že na mě smrt skočí.

Postavím se na nohy,i když to nebylo bezpečné a ten moták v mé hlavě to vůbec není báječné.

Držel jsem se za všechno, toho co bylo na pevno,

i když jem se netrefil to už mi pak bylo jedno.

Kolem zdi jsem pomalu šel, a držet rovnováhu, o to jsem se nažit měl.

Na té zdi byli malí vrátka, a pět metrů pod nimi byli pěkný jatka.

Zlomenej vaz a louže krve, jo tak nějak to už bude.

Teď už se domlouvaj ďábel s bohem jestli půjdu vzhůru nebo pod zem.

Je odpoledne krásný den, ležím na zemi a cítím že jsem spokojen.

                                  Michal Linhart