Jekatěrina Vladislavovna Pietras

Jekatěrina Vladislavovna Pietras se vlastně vůbec nejmenovala Jekatěrina Vladislavovna Pietras. Na tom ale nesejde. Jisté je, že měla banánový pohled, malé ruce a malou pihu na nose, která jí nikdy nepřekážela při sexu.                 Michail Denisovič Tarantajev byl asi tak stejně stár, jeho pohled byl docela vlídný. Na nose neměl žádnou pihu. Kdyby nastoupil do tramvaje, už by z ní asi nikdy nevystoupil, jelikož by se nevešel do dveří. Tak tlustý byl Michail Tarantajev.

                Hokej nehrála ani ona, ani on. Však k tomu také nebyli stvořeni! Michail rád chodil s puškou na ptáky a na zajíce. Žil v jiném století, než Jekatěrina Pietras. Cigaretám ani doutníkům neholdoval, jen fajfku si občas zapálil, ze zvyku. Když byl v červnu 1821 na lékařské prohlídce, řekli mu, že má rakovinu. Dva roky na to Michail Denisovič Tarantajev zemřel, aniž by věděl, co to je banánový pohled. 

                Jednoho slunného zářijového dne, v parku nad Petrohradem, plného neoficiálních existencí v kulminaci vášně, se za zpěvu ptáků v korunách třešní Jekatěrina zamilovala do Michaila Fromoviče Lipka.

                Michail Fromovič Lipko, to je uzavřený případ. Nechoval v sobě ani tolik pozitivních potenciálů, co by se za nehet vešlo. Nechápu, proč to byl zrovna on, kdo kráčel onoho zářijového dne po jejím boku. Přestože se na něj Jekatěrina dlouze a opakovaně dívala, a to nejen v parku nad Petrohradem, banánový pohled nikdy nespatřil. Slepý nebyl, ale zaslepený ano. A takové řeči, jakože se z toho alkoholismu vylíže, vedou jenom staré babky v Gorochové a přilehlých ulicích. Podle mého soudu se z toho nevylíže nikdy. Už navždycky bude tvrdit, že láska je alkohol a alkohol je láska. Také bude tvrdit, že není-li alkohol, není ani láska. Nebudeme mu naslouchat.

                My víme, proč ho Jekatěrina záhy poslala k vodě.

                Když bylo Jekatěrině 63 let, definitivně ztratila zájem o jakékoli projevy přízně z řad kolemjdoucích. Zájem o projevy přízně od ostatních, pokud jaké byly, byl jen zvykem. Nechodila do kina, ani do divadla, ani do koncertních síní. Pomalu, ale jistě, se ona sama začala vytrácet; ze svého života a z podstaty bytí zároveň. Ještě hrozných deset let to trvalo, než se vytratila téměř úplně. Něco z ní ale přece zůstalo: nepopsatelně krásný banánový pohled. Ten však ona sama nikdy neviděla. Naposledy vydechla v dubnu v Nemocnici u sv. Petra, tedy v té nemocnici, ve které roku 1821 Michail Denisovič Tarantajev zjistil, že má rakovinu, a ve které také roku 1823 zemřel, a její pohled přitom ulpěl na křivém a nefunkčním kolečku od vedlejšího nemocničního lůžka.

                Hrobař Ilja Iljič Makalov, který Jekatěrinu zakopával pod zem, si při práci zalomil nehet. To bylo v roce 1974. Úlomek z jeho odporně žlutého nehtu spadl do hrobu Jekatěriny Vladislavovny a přestože už zcela zetlel, můžeme říci, že tohle si Jekatěrina nezasloužila.

                Pár let na to se po hřbitově procházel mladý a nadějný student Joška Mljičov Katarskij a v duchu si říkal, kolik žen zakopaných na tomto hřbitově se asi kdysi procházelo v parku nad městem se svými milenci. Přišel domů pozdě a přestože mu bylo již dvacet let, jeho matka mu vynadala, rozrážejíc svým tuhým ukazovákem zatuchlý vzduch předsíně.

                Léta plynula.

                Roku 1988 se v jedné ze starých Petrohradských porodnic narodil jakýsi chlapec. Měl neobyčejně rozvinutou schopnost číst myšlenky z výrazu v očích jiných lidí. V životě mu to ani náznakem nepomohlo k penězům, čímž se netrápil.

                V roce 1989 mu byl jeden rok. Cucal si palce a kroužil pohledem po vysokých stropech matčiny ložnice.