Ve jménu Kříže ---- 2. část

Po několika hodinách začali být koně unavení a křižáci zastavili v písčitém údolí, kde rozdělali malý tábor. Několik stanů, v každém tři rytíři. Brian de Calvoir usnul ve velitelském stanu nejdříve ze všech. Několik vojáků se do noci dohadovalo o cestě do Alexandretty. V jednom ze stanů se odehrával tento rozhovor: „Jsem rád, že jsme odjeli z komturství. Podle toho co jsem slyšel, tak ti saracéni, kteří pojedou za týden kolem, budou mít asi pětinásobnou přesilu. Jen mezi námi. Ani svatý Kříž by nám nepomohl.“ „Třeba si našeho komturství ani nevšimnou a jen projdou kolem.“ „Tak to pochybuji.“ Vložil se do hovoru třetí nocležník. „Taková malá armáda si určitě všimne malé tvrze, která je plná bohatství, zásob a dál.“ Druhý rytíř pokrčil rameny. „Třeba budou spěchat jinam, třeba… já nevím. Třeba prostě nebudou mít zájem. Ne všichni saracéni jsou krvežízniví.“ První rytíř se znovu vložil do hovoru: „Doufejme, že naše bratry bude ochraňovat svatý Kříž a svaté Kopí. Mimo jiné. Co si myslíte o de Calvoirovi. Podle mě je celkem schopný. Slyšel jsem, že se brzy stane preceptorem.“ Poslední templář řekl svůj názor: „Brian Calvoir je nejlepší velitel, kterého znám. Snad kromě Vicclefa Hauptenoira. Ten člověk dokáže zázraky. Když velí, tak se skupinka rytířů ubrání i desetinásobné přesile.“ „To je pitomost.“ Odfrkl první. „Při svatém Ondřeji. Nemluv takto bratře Grife.“ Řekl třetí rytíř a zakabonil se. První se pokřižoval a pokračoval v rozhovoru. „Hauptenoir není zas tak zázračný. Ale snad dokáže se svými schopnostmi udržet komturství. Každopádně my máme štěstí, že nám velí Calvoir. Je opravdu schopný.“ „To už by mohlo stačit. Jsem po cestě tak unavený, že mám sotva sílu udržet oči otevřené. Dobrou noc bratři.“ Druhý rytíř se položil na vojenské lůžko, otočil se směrem ke stanové plachtě a zavřel oči. První rytíř nazvaný Grif kývl několikrát hlavou a položil se také na postel. Třetí rytíř napodobil své bratry a zalehl.

Noc ubíhala a žádný ze nevěřících saracénů nepřekročil dvoukilometrový okruh okolo tábora.

Ráno vyšel Brian de Calvoir ze stanu a protáhl se. Nikdy si pořádně nezvykl na spánek v kroužkovém brnění. Ale v takovémto táboře to bylo nutné, neboť se kdykoli mohli objevit Arabové a zaútočit. Nevěřící si nikdy nedělali těžkou hlavu, zda zavraždili rytíře v brnění, nebo v noční košili. A už vůbec ne templáře. Jakmile si protáhl bolavá záda, vydal se na pochůzku. Několik málo templářů se již objevovalo venku. Když kolem nich procházel, zdravili ho s úctou. „Dobré ráno pane.“ „Hezké ráno. Vyspal jste se?“ Takto mu odpovídali na pozdrav. Ale nikdy to nebylo pochlebování. Brian de Calvoir byl upřímně obdivován všemi svými bratry. Měl dobrou povahu. Nikdy se nedokázal na nikoho pořádně rozzlobit. Pokud nebyl v bitvě. Tam na každého řval. Ovšem jako každý jiný. Bitva udělá z každého hodného člověka zvíře. Pomyslel si Calvoir. „Bratře Grife.“ Promluvil k nejbližšímu templáři. Ten se otočil a usmál se. „Dobré ráno pane Briane.“ „Dobré ráno Grife. Můžeš pro mě něco udělat?“ „Cokoliv pane.“ Brian se usmál. „Vzbuď všechny.“ Grif energicky kývl. „Jak si přejete.“ Obešel několik okolních stanů a poté co vyšel, začalo se z nich ozývat nepříjemné skřehotání. Ani Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu se neobešli bez ranního trucování po sladkém spánku. Nicméně chvíli po tom, co templář Grif obešel všechny stany, začali se z nich trousit bíle odění rytíři. „Hotovo pane.“ Oznámil Grif veliteli. „Výborně. Vyhlas bourání stanů a přípravu na cestu. Jakmile každý zbourá stan, má čas na snídani.“ Grif odběhl pryč a zanedlouho se táborem ozývala slova velitele – z úst templáře Grifa. Stany byly strženy do několika minut, neboť templáři byli vycvičení jak v boji, tak v rychlém balení. Potom se každý pustil do snídaně. Chléb, sýr a voda. To byl příděl pro každého. Na dva týdny, než dorazí do Alexandretty. Calvoir se posadil na kraj hloučku templářů a ukousl kus chleba a potom sýra. „Pane. Myslíte, že se komturství udrží proti náporu saracénů?“ De Calvoir spolkl sousto a napil se vody. „Určitě se bez nás obejdou. Jsou za hradbami a mají skvělého velitele. A nás není tolik, aby to bez nás nezvládli.“ „Přesto doufám, že je bude chránit Kříž.“ „Jsme křesťané. Nás žádný nevěřící pes neporazí.“ Odfrkl de Calvoir a zakousl se do krajíce chleba. Potom si do pusy nacpal zbytek sýra a vše spláchl vodou. Potom vstal a začal procházet mezi snídajícími rytíři a zuřivě tleskal. „Tak rychle pánové. Rychle, rychle. Už abychom vyjeli.“ Mnozí z rytířů právě dojídali poslední sousto a ti co ne, ti si nacpali nedojedené jídlo do kapsy, nebo do pusy a bílí templáři se začali zvedat. Očistili si varkoče od hlíny a naházeli stany a zásoby na nákladní koně. Těch měli asi dvacet. Samotných rytířů zde bylo okolo pětačtyřiceti. Žádná velká síla, ale přesto účinná kavalerie. Do půl hodiny byla kavalerie plně připravena k odjezdu. Vnitřkem formace projížděl de Calvoir a zdravil ostatní bratry. „Čeká nás další část naší pouti. Pojeďme bratři! Ve jménu Kříže!“ „Ve jménu Kříže!“ Opakovali templáři sborem. Potom se celá formace pomalu rozjela do kopce, ven z údolí. Kdosi začal zpívat starý francouzský chorál a brzy se k němu ostatní přidali. Mohutný sbor přehlušil výkřik: „Kupředu bratři!!“ Zařval Brian de Calvoir a mávl rukou. Sedmačtyřicet jezdců se dalo do rychlého cvalu a brzy po nich zůstal jen vířící prach a písek. Plní nových sil se vydali napříč pouští.

Krajina byla téměř jednolitá. Písek, písek, písek, skalky, písek a hlína, písek, písek. A potom zase písek, písek, saracéni, písek a hlína, oáza, saracéni, saracéni.

Třetí den skutečně narazili na malou skupinku hlídkujících saracénů. Bylo jich deset. Stáli na vyvýšenině a pozorovali koně už z dálky. Než si však skrz vířící písek všimli, že se k nim řítí sedmačtyřicet templářů, byli od nich pár metrů. Došlo ke krátkému konfliktu. Klínová křižácká formace nerazila v plné síle do obrany desetičlenné skupiny a rozmetala Araby kolem. V několika vteřinách bylo po boji. Jeden z koní byl lehce zraněn saracénskou šavlí. Naproti tomu muslimové leželi každý na několika místech. Tu hlava, tu ruka. Návrší, na kterém stáli, bylo provlhlé arabskou krví. Ihned po boji zhodnotil Calvoir situaci. Projížděl nad zbytky saracénských těl. Náhle plivl do vsakující se kaluže krve a zvolal. „Holá bratři!“ Zamával mečem a vsunul ho do pochvy, ve chvíli, kdy pobodl koně a v čele formace se vydal na další cestu. K večeru se skupina jezdců na chvíli zastavila. Poslední zastávka, před rozbitím tábora. Templáři se trochu občerstvili u oázy. Naneštěstí byla tato oáza v područí saracénů, kteří se na nic netušící rytíře vyrojili ze všech stran. Bylo jich kolem šedesáti.A jezdci neměli výhodu drtivého nájezdu. Brian de Calvoir se přemístil na kraj bojové formace a zabíjel saracény jednoho po druhém. V místě, kde bojoval, prorazili křižáci muslimskou řadou a bílé kabátce vytekly z arabského obalu. Potom začaly saracénské pěšáky obtékat. Po chvíli boje to nebyli křižáci, nýbrž Arabové, kdo byl obklíčen. Brian Calvoir probodával hrdla jednoho Araba po druhém a ti následovně zpanikařili. Křižáckou řadou se jim však nepodařilo prorazit a zkušeným rytířům brzy podlehli. Poslední saracén proklouzl a zběsile utíkal pryč z oázy. Sám Brian de Calvoir se za ním vydal a svedl s ním poslední souboj. Jakmile se objevil zdrhajícímu Arabovi v patách, ten se prudce otočil a švihl šavlí. Do cesty mu vpadl křižácký meč. Saracén obrátil útok na druhou stranu. Tam narazila jeho šavle do štítu. Sehnul se pod švihem meče a bodl. Opět do štítu. Jezdec byl však proti pěšákovi nemotorný a proto poodjel několik metrů dál. Saracén se za ním rozběhl. Templář pozvedl meč a vydal se mu vstříc. Při střetu vykryl rytíř úder šavlí a vzápětí mávl mečem za sebe. Když se kůň zastavil a jezdec otočil, saracén se válel v písku a hlasitě sténal. Jezdec k němu dojel a seskočil s koně. Arabovi crčela z krku krev. Ještě však nebyla přeťata dýchací trubice a páteř. Do několika minut by však saracén vykrvácel. Místo toho mu křižák zasadil ještě jednu ránu do krku. Meč projel masem kostí a zaryl se do písku. Hlava se oddělila od krku a templář na ni plivl. Potom zasunul meč do pochvy a vyskočil na koně. Vrátil se ke svým bratrům. Ti mu upřímně zatleskali a rozestavěli se do klínové formace. V čele jel opět Brian de Calvoir a za ním sedmačtyřicet chrabrých rytířů. To znamenalo, že saracénům se nepodařilo prolít krev ani jediného křižáka. Sami podlehli.

Do tmy nezbývalo mnoho času a jakmile se slunce pomalu schovávalo za obzor, křižáčtí rytíři zastavili. Dusot koňských kopyt se ztratil a nahradil ho zvuk práce. Templáři rozbalovali plátěné stany a rozdělávali ohniště. Na nich opékali maso, které vezli naložené do soli, v sudech, na zádech nákladních koní. Po večeři se celá jednotka odebrala na lože a k půlnoci je dostihl spánek.

Ráno bylo stejné jako všechny ostatní. Přes počáteční bručení vstávajících rytířů, k rannímu posezení na hlíně a v písku při chlebu, sýru a vodě. Poté křižáci kvapem složili vojenské stany a vydali se dále.

Celý další týden pokračovali křižáci západním směrem k Alexandrettě, kde se měli setkat s poutníky mířícími do svaté země. Až na pár arabských hlídek nenarazili na větší odpor. Přišli o jednoho nákladního koně, když ho zasáhl saracénský šíp vystřelený z desetimetrové vzdálenosti přímo do hrdla. Náklad rozdělili mezi ostatní koně a tím se trochu zpomalil postup, ale podle dosavadního průběhu cesty měli rytíři o nějaký čas náskok. Dvanáctého dne překročili řeku Eufrat, kde se museli potýkat se stočlennou saracénskou jednotkou.

Křižáci dorazili ke korytu řeky a rozložili sílu. Po hodině našli vhodný brod, kde hloubka řeky činila zhruba metr a půl, uprostřed skoro dva. Za řekou na ně bez sebemenší známky skrytí čekala jednotka saracénů. Pětadvacet jezdců na malých rychlých konících, pětadvacet lučištníků a padesát mužů s šavlí a kroužkovou zbrojí. Křižáci zpomalení proudem Eufratu se chránili velkými trojúhelníkovými štíty. Pár šípů zasáhlo cíl, ale kroužková košile pokrytá krunýřem a varkočem spolehlivě arabské šípy na takovou vzdálenost zastavila. Těsně před výjezdem z koryta tasili rytíři meče a vrhli se do víru bitvy. Saracéni ponechali první řadu složenou z pěších mečířů. Za frontální linií stáli lučištníci ve dvou skupinách, přičemž nechávali mezi sebou mezeru pro rozjezd koňáků. Křižáci brzy prorazili náplavou pěšců a začali vnikat do obrany saracénů. První jezdci byli zasypáni šípy, ale poté se křižáci nabalili na skupinky lučištníků a rozsekali je na kousky. Brian de Calvoir po boku s templářem Grifem očekávali útok jízdních muslimů a rozestavěli jednotku do obranného čtverce. Nápor saracénů na arabských koní se rozbil o ocelovou zeď, kterou templáři utvořili. Jakmile se tyto dvě skupiny střetly, Calvoir se ohnal mečem a srazil dorážejícího saracéna z koně, kde byl ve změti kopyt udupán. Zezadu se přiřítil Grif a usekl ruku saracénovi, který se chystal zasadit veliteli ránu šavlí. Jak Calvoir uslyšel křik, ohnal se a setnul bezrukému Arabovi hlavu. Zepředu na něj najeli dva jezdci současně. Levého vykryl štítem a meč srazil se šavlí druhého. Popojel, aby získal místo k otočení a spatřil, jak jeden z jeho soků padá pod mečem rytíře. Druhý se prudce rozjel švihl templáře, který jeho ránu mířenou na rameno vykryl. Nyní stáli proti sobě Calvoir a saracén a spoléhali se na umění šermu. Saracén pozvedl lehkou šavli a chtěl zasadit rytíři ránu do krku. Templářský meč zařinčel a poté se pokusil o výpad na saracénův pas. Tam se čepele střetly a poté templář vykryl ránu mířenou na hlavu. Zbraně se zaklesly. Nyní templář využil své síly a zatlačil na saracéna. Ten málem ztratil rovnováhu a spadl, ale nakonec se udržel. Jenže templářovi stačila i takováto malá chvíle a lesklý meč prosekl kroužkovou košili a zlomil Arabovi žebro. Z rány vystříkla krev a saracén udělal bolestnou grimasu. Šavle mu vypadla z ruky a potom uviděl blížící se meč, který měl dokončit, co začal. Ze zoufalství nastavil proti meči svoji ruku, která pod silou meče křupla a v lokti odpadla. Saracén téměř nestihl zakřičet bolestí, protože mu Brian de Calvoir zasadil bleskurychlou ránu do hrudi. Prasklé žebro protrhlo plíci a meč se zaryl ještě hloub. Templář vytáhl meč z rány a zasadil ránu štítem saracénovi bojujícímu na druhé straně s jiným templářem. Saracénská jízda se začala stahovat a pěší se v zoufalství vrhli do vody. Tam je templáři dohnali a posekali. Voda se zabarvila krví, ale tu i s těly mrtvých muslimů odplavil proud. Poté došlo k pronásledování zbytku jízdních saracénů. Několik templářů sebralo i přes nechuť k arabským věcem luky a toulce mrtvým lučištníkům a poté, co začali saracénští jezdci ustupovat se za nimi vrhli. Dokud byli ještě v dostatečné vzdálenosti, kropili je templáři sprškami šípů. Jeden z pěti jezdců padl. Dorážející templáři jeho tělo i koněm přeskočili a uháněli dál. Když se štěstím sestřelili další tři jezdce, protože vzdálenost byla příliš velká, mířili rytíři na koně. Po chvíli zůstal jeden unikající saracén. Ti, co byli zbaveni koní, ti byli rozmetáni rytíři, kteří se jali pronásledování bez luků. Poslední saracén byl povalen svým koněm, neboť tento se začal zmítat se dvěma šípy v těle. Jedním nad ocasem a druhým ve stehně. Jezdec dopadl tvrdě na zem. Pod tíhou kroužkové košile si vyrazil dech. Navíc dopadl na kamenitou půdu. Templáři k němu dojeli a rozestavěli se kolem něj v kruhu. Napjali luky a vystřelili. Každý z šípů našel cíl. Ze špinavého saracéna vytékalo několik pramenů krve a ty se pomalu vsakovaly o písku. Za vším tím se shromáždil zbytek jednotky. Jakmile k nim dorazili pronásledovatelé, začali templáři hledat své padlé bratry. Byli tři. Brian Calvoir poklekl k jednomu z nich. Otočil jeho mrtvolu, aby zjistil, kdo je nebožtík. Pohlédl do chladných mrtvých očí zalitých krví stejně, jako jeho obličej. Oči mrtvoly patřily templáři Grifovi. Calvoir sklopil hlavu na důkaz smutku a začal odříkávat modlitbu za ztraceného bratra. „…A nechť jeho duše nalezne pokoje, neboť celý svůj život zasvětil kříži ve věci spravedlnosti a cti. Amen.“ „Amen!“ Padlí rytíři byli přivázáni ke svým koním, aby mohli být později řádně pohřbeni. Jeden z rytířů o svého koně přišel, a proto se posadil k bratru Grifovi, totiž k jeho mrtvole. „Seřadit!“ Zahulákal Brian de Calvoir a vztyčil ruku. Jednotka za ním se seřadila do klínové formace. Velitel Calvoir mávl poté rukou k západu, kde leží město Alexandretta. Tam se poté jezdci rozjeli a zanechali za sebou Eufrat, i s jejím dnešním darem.

Nyní nebylo již překážek a jízdní jednotka templářů pod vedením Briana de Calvoira dorazila do Alexandretty ve stanovený čas – po dvou týdnech jízdy – odpoledne.

Alexandretta uvítala templáře s otevřenou branou svých nevelkých hradeb. Jelikož to bylo město v držení křižáků, na korouhvi vlál černý kříž v bílém poli. Vítr si s vlajkou pohrával. Chvíli vlála na tu a najednou na druhou stranu. Vjezd do města se konal formou přehlídky. Lidé stáli na hradbách a vítali vznešené templáře jásavým křikem. Tu a tam padla na zem květina. Jakmile templáři vjeli do bran města a počali projíždět úzkou ulicí, za Calvoira se zařadil vznešeně vyhlížející bojovník. „Buďte zdráv vznešený pane. Je mi ctí.“ Templář se ohlédl a potom nahlas odpověděl, aby překřičel dav. „Nejsem nijak vznešený. Jen velitel templářské jednotky. Kdybyste byl tak laskav a oslovoval mě pane Briane.“ „Oh jistě. Pane Briane…“ Křižák se odmlčel a potom dořekl: „De Calvoire?“ „Správně. Kdo vám řekl moje jméno?“ „Nikdo. Hádal jsem. Kdo je nejznámější Brian mezi templáři Al-Hasakahu, než de Calvoir. Taky můj otec vás zná a často mi o vás vyprávěl. Jak jsem již řekl, je to pro mě čest vás potkat.“ „Děkuji pane. Ale pokud mě zná váš otec, pak jste jistě…“ Brian nestihl dopovědět a druhý rytíř mu vlétl do řeči. „Hans Gerauldio. Vlastní syn Marca Gerauldia – hraběte z Edessy.“ „Jistě. Jak jinak.“ Odfrkl templář. „Prosím pane Briane? Ve vašem tónu jsem postřehl značnou nechuť.“ „Kvůli vaší ochraně jsme museli opustit komturství ve chvíli, kdy byl očekáván útok saracénů a kdy se tam bude hodit každá bojeschopná ruka.“ Hans okamžitě svěsil hlavu a řekl: „To je mi líto. To.. jsem skutečně nevěděl.“ „Naším úkolem je chránit poutníky do svaté země. A tak činíme i zde. Neomlouvejte se. Ani vy, ani váš otec jste nemohli tušit v jakém postavení se naše komturství nachází. Kromě toho – v našem preceptáři se nalézají desítky skvělých bojovníků. A jeden z preceptorů je výborným taktikem a stratégem. Já sám jsem se na této výpravě přesvědčil, jak ubozí jsou saracéni v boji. Cestou jsme bojovali dvakrát s přesilou saracénů. Jednou jsme na ně najížděli z řeky. A tam měli kavalerii, pěšáky a lučištníky. V boji padli do jednoho a já ztratil tři rytíře. To je vše co jsme vůbec za celou cestu ztratili, kromě jednoho nákladního koně.“ Oba rytíři dojeli na menší náměstí, kde čekaly vozy tažené koňmi a voly a rytíři na koních i pěšmo. Mezi nimi se pohybovali poutníci zahalení v potrhaných ohozech a s poutnickými holemi. Ženy, děti a samozřejmě muži. Řinčení zbraní zdejších rytířů a hlasitý povyk poutníků prořízl hlas Hanse Gerauldia: „Jako syn hraběte vedu dočasně celý tento prapor rytířů johanitů.“ De Calvoir se rozhlédl pozorněji – a opravdu. Na černých pláštích se tu a tam objevil bílý osmihrotý kříž. Znak Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty. Jiní je nazývají rytíři Maltézští, jiní špitálníci. Nejčastěji johanité. Ač původně čistě špitální řád lékárníků a mnichů, později se stal řádem také vojenským. Jakmile dorazili templáři na náměstí, řád špitálníků je z hlasitým jásotem přivítal. Templáři seskakovali s koní a začali se s johanity objímat a navzájem křižovat. „Naši bratři nám přišli na pomoc!“ Zněly většinou rozjásané hlasy johanitů. Na počest rytířů Fratres Militiae Templi, zavlála templářská korouhev vedle korouhve rytířů johanitů. „Zítra, až si vaši muži řádně odpočinou bychom se vydali na cestu. Věříme, že s vaší pomocí se dokážeme ubránit saracénům. Tito johanité sice nepatří k takovým velkým bojovníkům, ale přesto je naše hlavní síla – kopinická jednotka – dosti silná. Máme také dvě jednotky lučištníků a jednotku jízdních lučištníků. Z vyšších vrstev jízdní rytíře vyzbrojené meči, bijáky a palicemi.“ De Calvoir kývl, aby vyjádřil, že rozumí a přidal pár slov: „Kam vás máme dopravit?“ „Poutníci míří všichni do Mosulu, odkud pocestují pod ochranou rytířů mého otce do Jeruzaléma. Na půl cesty se část johanitů oddělí a jejich cesta povede do Sýrie na Krak des Chevaliers. U vašeho komturství bude ve smluvený čas čekat eskorta z pevnosti. Zbytek pojede do Mosulu.“ „To znamená, že uprostřed cesty se rozdělíme. Část dopraví poutníky a několik johanitů do Mosulu a část se vrátí do komturství, kde padnou rytíři pod ochranu vojska z Kraku.“ „Ano přesně tak.“ „Souhlasím.“ Brian se rozhlédl ještě jednou a neodpustil si další otázku. „Předpokládám, že mezi námi pocestují pěší a pomalé vozy.“ „Ano. Bude to na obtíž?“ „Ne. Dovolíte, abychom ve vozech převezli těla našich padlých bratří do komturství, kde budou křesťansky pochováni?“ Mladý Gerauldio si odfrkl. „To není problém.“ De Calvoir pokýval hlavou, ač to v helmě nebylo příliš vidět. Hans pobídl koně a vmísil se s ním do davu, mezi johanity a poutníky. K seřazené templářské jednotce, předně k jejímu veliteli přistoupil vysoký muž oděný ve zdobené hodnostářské roucho. Na hlavě čapku z kožišiny. Vysoké kožené boty sahající až ke kolenům. A na krku nápadný medailon místodržícího. „Jsem Tristram Baccanteuf. Zdejší místodržící. Jsem rád, že jste přijeli tak rychle, abyste vyprovodili naše hosty.“ „Potěšení je na mé straně pane Beccanteufe. Mé jméno je Brian de Calvoir.“ Místodržící Tristram se mírně uklonil a začal mávat listem, který již od začátku svíral v pravé dlani. „Toto je doporučení pána Marca Gerauldia, abychom vás ubytovali v bývalých kasárnách. Pokud nebudete chtít jinak.“ „Kasárny vyhovují. Když dovolíte, okamžitě odvedu své muže do ubytoven v kasárnách.“ Tristram rychle ustoupil stranou, aby uvolnil místo k průjezdu a chrlil: „Jeďte. Samozřejmě jeďte. Nezdržujte se.“ De Calvoir mávl rukou a jednotka se ve tříproudém zástupu vydala za ním.

Kasárna nebyla nijak zvlášť přepychová. Také byla již hezkou řádku let opuštěná. Nevelká budova se rozléhala ve vládní čtvrti města, kde sídlili úředníci a šlechtici. Také pan místodržící. Místní se však vynasnažili, aby zatuchlé pokoje a chodby templářům vyhovovaly. Lůžka byla pečlivě ustlána, na zem byly položeny koberce. Stáje vyčištěny. Chodby byly zameteny od odlámaných kusů  zdí. Navečer zavlála na střeše kasáren templářská korouhev.

V jednom z pokojů se po dlouhé době zbavoval Brian Calvoir svého brnění. Krunýř postavil na zem a helmu na něj. Kroužkovou košili položil vedle a na ní hodil zmuchlaný varkoč. Zůstal ve svém ušpiněném templářském rouchu a odešel z místnosti. Ještě než vyšel, opásal se mečem. Jen pro jistotu. Místodržící jim slíbil, že budou mít navečer připraveny koupele, aby se mohli po cestě umýt. Calvoir už to potřeboval. Páchl potem až za roh a obličej měl zmazaný tak, že byl k nepoznání. Zařadil se do zástupu templářů proudících na stejné místo jako on. Našel spolu s ostatními rozlehlou místnost, kde byly připraveny velké kulaté dřevěné kádě. Z vody uvnitř se kouřilo. Kolem kádí stáli sluhové s připravenými hedvábnými ručníky. „Pane Calvoire!“ Zavolal jeden ze sluhů a mával na něj. Calvoir k němu došel. „Co se děje chlapče?“ „Máte tu připravenou lázeň. Pojďte za mnou.“ „Vždyť je jich tu spousta. Proč nevyužít některou z nich?“ „Pán mi nařídil, abych vám připravil soukromou koupel.“ Brian udělal úšklebek. „Nebuďte směšný. Mohu se omýt v jedné z těchto kádí. Nehodlám se odloučit od svých bratrů.“ „Jak si přejete.“ Řekl sluha unaveně. „Zde máte spoustu koupelí. Nějakou využijte.“ Potom nakvašeně odešel. Brian de Calvoir se přiblížil k jedné poloprázdné kádi. V ní se hřálo již několik templářů. „Pojďte taky pane.“ Řekl blaženě jeden z nich a pokynul Brianu, aby se k nim přidal. Templář shodil ošacení a obnažil nahou kůži. Přikročil ke kádi a sáhl do ní rukou. Voda byla krásně teplá a provoněná pouštní levandulí. Vojáci ho pozorovali a nepatrně na sebe mrkali. Zatímco Brian zkoušel teplotu vody, pomalu se k němu dostali a přes okraj stáhli do vody. „Mor na vás bídníci!“ Zařval, když se vynořil z vody. Vojáci se začali řehnit. Sám Calvoir se neudržel a přidal se k nim. Ponořil se do lázně a vychutnával, relaxoval a očišťoval se. „Kdy vyrážíme pane?“ Zeptal se náhle jeden z templářů a vyrušil Briana z rozjímání. Otevřel oči a pohlédl na templáře Firhama Gothala. „Již zítra bratře Firhame. Již zítra.“ Templář se skoro lekl a ponořil se do vody. „Už zítra?“ Vyjekl a protřel si oči. „Ano. Není času nazbyt bratře.“ „Jistě, ale proč zítra. Proč ne pozítří. Chtěl jsem se tu trochu porozhlédnout.“ „Až nebudeme v tak svízelné situaci, tak si sem můžeš zajet a porozhlédnout se tu jak je libo.“ Templář si ponořil obličej do vody a potom zvedl hlavu. Protřel si oči. „Nu, tak jedeme zítra.“

Rytíř Brian se vrátil na pokoj. Cítil se naprosto osvěžen a očištěn. Otevřel dveře a hodil opasek s mečem na zem. Nepotřeboval ho tak, jak se obával. Jediný, koho se bál, byl sluha, který mu neustále nabízel soukromou koupel. Bál se toho jeho dotěrného hlasu. Teď byl vykoupán a na smrt unaven. „Jestli si okamžitě neodpočinu, tak mě ani kříž před smrtí nezachrání.“ Řekl si Calvoir nahlas a složil se na lůžko. Bylo měkčí, než si myslel. Pravděpodobně další přehnaná péče o velitele templářské jízdy. Oči se mu zavíraly, ale on se přece ještě zmohl, aby vstal a zhasil svíce. Potom ulehl a přemýšlel. Touto dobou už je rozhodnuto. Buď komturství padlo, nebo se ubránilo. To zjistí, až se vrátí. Ale teď se musí vyspat. „Čeká mě další dlouhý den.“ Řekl a zavřel oči. Do půlnoci usnul jako špalek. Jiní templáři se do půlnoci dohadovali, ale před první hodinou ranní již byli v království spánku všichni. Stejně jako celá Alexandretta.

Ze spánku vytrhlo Calvoira hlasité bouchání na dveře. Zabručel a vstal. Nazul si boty a došoural se ke dveřím. Návštěvník stále bušil. „Moment prosím!“ Zařval Calvoir, který byl po ránu často trochu nevrlý. Otevřel dveře a za nimi našel posla. „Je mi líto, že vás ruším tak časně pane templáři, ale nesu naléhavou zprávu od rychlého posla z komturství.“ De Calvoir ji převzal a rozbalil.

Příteli. Nájezd saracénů se uskutečnil o čtyři dny dříve, tedy dva dny po vašem odjezdu. Téměř 500 Arabů se vrhlo na naše hradby. Naše starosti byly přehnané. Tento útok se nedostal ani dovnitř komturství. Všichni saracéni byli postříleni a někteří rozmetáni našimi rytíři, kteří na ně vypochodovali z brány. Ztráty minimální. Zbytek ti řeknu, až se vrátíš. Velmistr vám poslal naproti další rytíře.

Vicclef Hauptenoir

Brian de Calvoir se hlasitě zasmál a poděkoval. Dveře se zavřely a válečník si opět lehl na lůžko. Ještě se nerozednilo, a proto zavřel oči a blaženě dospal zbytek noci.

Ráno mu slunce zasvítilo prudce do očí, když je otevřel. Po celém městě se rozléhaly výkřiky. Bylo to ranní buzení. Odkryl se a nechal se zahřát slunečními paprsky. Ne že by to potřeboval, ale bylo to příjemné. Posadil se na lůžko a protáhl se. Potom vstal a nazul si vojenské vysoké boty. Oplátované boty. Potom se opásal mečem a uchopil do ruky přilbu. Vyšel ven a zamkl za sebou dveře. Klíč si připevnil na pásek a vykročil chodbou. Z některých místností se ozývalo zývání a klení. Brian otevřel první dveře a zvolal: „Holá bratři. Čeká nás práce!“ „Už jdeme pane.“ Odvětil jeden z vojáků a zrovna si zapínal opasek. Druhý si nazouval okované boty a třetí se soukal do varkoče. Brian zabouchl dveře a popošel k dalším. I zde se vojáci připravovali na cestu. Tak tomu bylo i v ostatních místnostech. Uběhlo několik minut. Rytíři začali proudit v nablýskaných zbrojích ze dveří pokojů a z kasáren. Celá jednotka nastoupila před budovu, kde byli ubytováni poutníci a špitálníci. Přibližně ve stejný čas potom dorazili ke svým jednotkám velitelé. Brian de Calvoir, jako velitel templářů z Al-Hasakahu a Hans Gerauldio, vůdce rytířů svatého Jana. Místodržící Baccanteuf tu byl také, aby se rozloučil s rytíři a popřál jim ve jménu Kříže šťastnou cestu. Rytíři naskočili na koně, každá skupina vztyčila jízdní korouhev. Poutníci cestovali pod praporem, na němž byly znázorněny čtyři malé kříže, obklopující jeden velký. Byly naloženy zásoby a někteří koně již začínali být netrpělivý z dlouhého stání. Konečně byla do vozu naložena poslední bedna. „Posel!“ Zavolal Brian Calvoir a vztyčil ruku. V okamžiku k němu přijel muž malého vzrůstu, s malým arabským koněm. Na sobě měl jen lehkou koženou zbroj a jeho kůň byl prostě osedlán. Rytíř Brian mu podal složený list svázaný červenou kůží, na které visel odznak s Křížem. „Velmistru komturství v Al-Hasakah. Poté Marcu Gerauldiovi.“ Posel sklonil hlavu na důkaz pokory a otočil koně směrem k bráně. Pobodl ho ke klusu a projel mezi strážemi. Na malém koni a s minimální zátěží byl neuvěřitelně rychlý. Za malou chvíli již nebyl vidět. Vedle Briana se v plné výši postavil Rytíř na koni. Byl to velitel johanitů, ač sám nebyl. Byl to Hans Gerauldio. „Všichni jsou připraveni vyrazit.“ „Pak začněme naši další pouť.“ Odpověděl Brian a vztyčil ruku. „Za Kříž!“ Celá ohromná jednotka se dala do pohybu. Nejdříve vyjeli z brány templáři, kteří se rozestavěli do předvoje. Za nimi se rozestavěly vozy a poutníci a obranný čtverec uzavřeli rytíři johanité. Na hradbách stál napjatý dav. Všichni lidé se mlčky dívali na odjíždějící templáře. Někteří dokonce začali zpívat Starý chorál. Nikdo nevěděl kdo ho složil, nebo jak se jmenuje, ale pamatoval již několik století. A tak se ze starého chorálu stal Starý chorál. Templáři a johanité se přidávali a mohutný jednohlas se rozléhal do všech stran. Hlasy zpívajících rytířů utichly po kilometru jízdy. Nahradil je pouze rachot kopyt a kol od vozů, jak projížděli krajinou spálenou sluncem a poničenou četnými návštěvami svaté země. Alexandretta byla totiž jednou z nejznámějších hranic, kam přijížděly tisíce poutníků a křižáků. Jednotky rytířů na koních a pěšky a poutníci na vozech postupovali velmi pomalu. Na sklonku dne se utábořili na místě, kterým by samotní templáři projeli po čtvrt dni jízdy.