Doznání

...

  A uprostřed té noci temnější než rozkrok markytánky spatřil jsem na mostě postávat člověka. Vlny nahořklého hlasu se šířily černotou jako nesmělý déšť na poušti. Šeptal: "Pomozte." Ale kdo by pomáhal takovému bláznovi?

 

  Měsíc byl v novu a hvězdy zapadaly za mraky. Díval jsem se, jak se naklání sem a tam přes zábradlí. A pokaždé, když se nahnul dost daleko, blýskaly se řekou odražené kapičky potu na jeho tváři jako naleštěná kosa.

 

  Zvedl hlavu k obloze. Nevyčítej bohu, co je jen tvojí vinou, a zvláště ne mimoděk jako vyděšený nevěřící, řekl jsem mu v duchu.

 

  Než stihl znovu říci Pomozte, hvězdy zapadly docela.

 

  Když stříbrné beranidlo první nesmělé hvězdičky rozbilo opět oblačný val, nebyl už na mostě nikdo. Ještě ale padal na vodítku své kamenné zátěže. Rozpřáhl ruce a otevřel ústa, na chvíli se zdálo, jako by se před ním chladně plynoucí hladina rozestupovala, jako by měl přistát uprostřed koryta suchou nohou, ale potom iluze Mojžíše zmizela; rychleji než pytlík chipsů v dobré společnosti, a voda se zavřela za tělem sebevraha.

 

  Zavřel jsem oči a čekal.

 

  Náhle se ozvalo šplouchnutí, pak druhé - a náhle jako by se uprostřed řečiště zmítal poraněný hroch. Seběhl jsem k okraji a sledoval, jak se na druhé straně utopencova postava zachytila za velký kořen, vytáhla zpola na břeh a začala bít rukama i hlavou zoufale o blátivou zem.

 

  Smrdělo to z něj jako ze špatně zadeklované žumpy: strach z blízkého setkání se smrtí a s minimálním fázovým posunem vlny zoufání nad posledním selháním. Kdyby křičel Co jsem to za zbabělýho zoufalce, když ani tu sebevraždu nedotáhnu do konce, nemohl by to vyjádřit jasněji než trhaným pohybem svých končetin.

 

  "Tak už se vzpamatuj," řekl jsem, snad jsem to ani nechtěl vyslovit nahlas, ale jednou to ze mě vypadlo. Pohnul se motorikou postřeleného jelena a ztuhnul.

 

  "Cože? ... Kdo... kdo jste?" ozval se konečně. Naštěstí jsem byl připraven na dramatický hlas jako z nového Lucasova filmu, a tak se výbuch zvířeckého odporu uvnitř mého organismu projevil jen rychle potlačeným mrazením v zádech.

 

  "Myslíš si, že nestojíš za nic. Život tě zradil, nikdy jsi nic nedokázal - a co si máš myslet o sobě teď, kdy ani tu poslední věc nedokážeš udělat pořádně? Zkrátka a dobře, jsi to nejrozšlápnutější psí lejno na zaplivaným chodníku a nedaří se ti s tím smířit," vyložil jsem mu lhostejným tónem.

 

  "Nechte mě! Proč to říkáte? Jak můžete bejt tak zasraně klidnej?" vyvřísknul v jedné erupci zloby a zabořil hlavu do bahna. Byl chytrý, došlo mu, že mám pravdu, ale potřeboval pro klid duše ještě chvíli hrát roli vzteklého zoufalce. Mlčel jsem.

 

  "Jak mů... kdo sakra... vy..." mlel nesouvisle a vodu na jeho krku vzadu nahradil kyselý pot.

 

  "Už ses uklidnil a teď se bojíš ohlédnout. Viděl jsem tě celou dobu a ještě horší pomyšlení, než že jsi selhal ve vlastní zkoušce ohněm, je, že to někdo ví."

 

  Točil se ke mně jako ozubené kolo v rzí prorostlém stroji. Naše pohledy se střetly a já viděl, že je při smyslech, že chápe, rozumí mi, i když by radši nerozuměl, a moc a moc by se chtěl zeptat, jak je možné vytáhnout na světlo všechny nejpotlačovanější myšlenky, pocity a strachy, jako to dělám já, a zformulovat i popsat je lépe, než to kdy dokázal sám. Neudělal to ale. Kdyby ano, těžko by toho dne seděl v zátočině s kamenem na krku.

 

  "Mýlíš se ale. Když jsi stál a nakláněl se před zábradlí, právě jsi dělal nejzávažnější doznání svého života. Přiznal ses, že nemůžeš pokračovat dál. Že nechápeš život, je nad tvoje síly - a když jsi skočil, vytrhl jsi poslední stéblo odvahy postavit se mu.

 

  A přece když ti vnikala voda do plic, nerozpřáhl jsi ruce a nepoddal se bezmocně živlu. Možná prvních pár okamžiků, ale pak jsi sebou začal mrskat, pohnul rukama, nohama, plaval, bojoval o vzduch. A to nebylo z nedostatku odvahy. Právě v tu chvíli se někde v tobě její malý kousek objevil, nenechal se udusit, spálit ani pohltit, a stačil ti, aby ses zachránil.

 

  Pořád jej někde v sobě máš, jen se podívej. Teď ho nespatříš, možná ani zítra ne, ale je tam. Běž domů a raduj se z něho, protože ne tím, že jsi skočil, ale tím, že ses dokázal zachránit, jsi našel něco, o čem sis myslel, že dávno nemáš."

 

  Poslouchal mě a otevřenými ústy polykal moje slova. Pak vstal a klopýtal zpátky k mostu, kámen za ním nechával brázdu. Ztratil jsem se mezi stromy a čekal, až ho omrzí hledání. Nakonec to vzdal a vydal se po cestě k městu.

 

  Já se zatím vrátil ke svému stromu. Zkontroloval jsem ještě jednou pevnost větví, posadil si na krk konopnou smyčku dvakrát vydechl a skočil. Oči hvězd se zatetelily blahem a zamračenou nocí se nesla už druhá zpověď. Čekal jsem, jestli ve mně také vzklíčí semínko protestu, semínko odvahy, semínko života. Trvalo to dlouho, přesto se začalo zdát, jako by se na obzoru chladného oceánu blýskla lucernička lodi.

 

  A pak se smyčka stáhla docela a moje doznání bylo dovršeno.

---