?STORY?

Smrt. Ačkoli se to zdá na první pohled samozřejmé, při hlubším přemýšlení to působí jako paradox; neoddělitelně patří k našemu životu.

Proč paradox? Patří snad voda k ohni, zima k teplu? Je to stejný protiklad.

Každopádně smrt má tu nejbarvitější představivost. Způsobů smrti je jako zrnek písku na celé sahaře.

U mě si zatraceně vyhrála....

KAPITOLA I. : ZATRACENEJ DEN

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděl sem jako každej večer u Joa v baru na rohu patnáctý a Whitersonovi, popíjel burbon s ledem a sledoval záznam zápasu yankees a white sox. Venku pršelo, byla už tma.

Bylo skoro prázdno a v jukeboxu hrály jako obvykle starý, už tisíckrát oposlouchaný vodrhovačky. Ať se to může zdát jakkoli neuvěřitelný, po dvou hodinách to omrzí. Platim nehoráznejch pět bucků a mizím domů.

Nebyl zrovna nejlepší den na procházku tak sem si zavolal taxíka. Za minutu byl před barem. Nasedám : „Barber street.“.

Řidič měl na hlavě černou kšiltovku, jak nějakej vidlák nebo řidič trucku. Auto bylo čistý, vonělo máslovejma sušenkama. Přemejšlel sem o všem možnym, hlavně sem se snažil vzpomenout na to, na co sem se ráno snažil tolik nezapomenout.

Na střechu bubnovaly kapky deště, stěrače tiše předli a rádio střídavě chrčelo, pískalo a praskalo.

To mě, hlavně po pěti panácích značně uspávalo. Když v tom, do téměř idilického momentu: „Jak se vede Jennifer?“ zeptal se mě řidič. Sem kliďas, život mě naučil leccos překousnout, ale na tohle sem byl dost háklivej. „Pardon?“, „Slyšel‘s mě siláku, slyšel. A co Denny?“.   

                                    ...to be continued...maybe...:-)