Ruská ruleta

Máme vždy možnost vybrat si svůj osud? Jakou máme účast na tom, jak se situace a děj událostí bude vyvíjet?

                                                               Ruská  ruleta

 

  ....

   Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá patnáct minut!

  ....

  ,,Hráli jste někdy ruskou ruletu? Ptám se těch kteří jí samozřejmě přežili. Je to možná dostatečný adrenalin i pro ty kteří si myslí, že ho nikdy nebudou mít dost, a proto za ním pořádají výlety ať už na hory, skály, aby je mohli zdolávat, seskoky padáky či o něco modernější boj o přežití v džungli smrti na Daleonu-3.

  Ať už je tomu jakkoli, ten nejžhavější adrenalin poskytuje jen ruská ruleta, barbarský a zastaralý způsob, který už je mnoho století zakázán.

  Bohužel né každý měl však vždy na výběr a musel si zahrát s osudem ze své vlastní vůle ani my."; kapitánův deník dne 28.9.2057 pozemského času, loď Euforia.

  Kapitán stal od počítače ve své kajutě, prohlédl si uniformu, jestli není příliš pomačkaná nebo dokonce špinavá. Byla čistá a námořnická modř se stále leskla v ponurých lodních světlech.

  Kapitán pokračoval ke dveřím, vyšel na chodbu a dveře se za ním s tichým cvaknutím zavřely. Kráčel chodbou směrem k výtahu, pozoroval podlahu, která se leskla jako vždy, ono ani nebylo možnosti, jak by se na podlahu nějaké nečistoty dostaly, ale stejně to byl konejšivý pohled pro kapitána, když viděl odrážet se modrou barvu v podlaze, konečky prstů se dotýkal hladkých stěn chodby a zasněně se sklopenou hlavou pokračoval až k výtahu, kde se napřímil a stiskem prstu si přivolal výtah.

  Ve výtahu stál vzpřímeně a značil tak svou hrdost jednoho z mála kapitánů, kteří pocházeli ze Země, v krvi mu kolovala anglická roajalistická krev, která mu nemohla povolit, aby před posádkou na můstku projevil jakékoli city ať už se to týkalo beznaděje jakou dozajista pociťoval každý člen posádky od strojovny po můstek. On byl jediný, kdo nemohl slevit ze své chladnosti, kterou mu věnovala na cestu ona Modrá stařenka.

  Na můstku byl klid.

  Když vstoupil kapitán posádka vstala, ale na pokynutí ruky se všichni vrátili do svých křesel a sklopili hlavy zpět do svého zasmušilého světa. Možná poslední chvíle jejich života, už nejspíš nikdy neuvidí svou rodnou planetu.

  Kapitán byl na můstku jako tyčící se smrk mezi povadlými keři, ale uvnitř byl stejně a možná ještě více povadlý než ostatní, měl na svých bedrech osud a zodpovědnost celé své posádky.

  ,,Co je nového?"; zeptal se kapitán, ale odpověď se nedostavila, jen zoufalé pohledy a kroucení hlav, což mělo nejspíše značit, že nic, jako by celá posádka stratila řeč.

  ,,Budu ve své kajutě, kdyby jste něco potřebovali nebo kdyby se náhodou objevily nějaké novinky."; kapitán se otočil na místě, předal velení prvnímu důstojnikovi, plukovníku Den-Korovi z Antolie.

  Jel zpět výtahem, opět zklopená hlava, jako by se historie opakovala, jen šel na druhou stranu, a to do své kajuty.

  Zaujal své místo u počítače a otevřel si opět svůj deník, aby překontroloval tu téměř bibli beznaděje a psychického utrpení.

  Hledal, kde se stala chyba, ale žádnou nenašel ani nemohl. Chyba byla jinde, né u kapitána. Starý navigátor, Tori Dalt totiž nedůvěřoval počítačům, a proto si nikdy nedělal poznámky, říkal: ,,Kapitáne, důvěřujte mi, já ta všechna čísla nosím v hlavě!"

  No a tady byl problém, protože jednoho dne se přece jen Tori spletl v zadávání cesty hyperprostorového skoku, což by nebyl tokový problém, kdyby se nezapomněl připoutat a po skoku nenarazil hlavou do navigátorského panelu a nevymazal tak celou databázi cest, která loď provedla, aby se mohla kdykoli vrátit bez opětovného zadávání všech souřadnic.

  Zajisté si pamatoval, kde udělal chybu nebo snad některou ze souřadnic známého Vesmíru, kde by už nebylo tak těžké se zorientovat, ale Tori právě ležel s velmi těžkým otřesem mozku a frakturou lebky na nemocničním oddělení Euforie.

  Kapitán William Yorke seděl ve stejné poloze několik hodin a stále zíral do svých zápisků, ale nikde ani té nejmenší známky po nějakých souřadnicích či pojítku, které by je k nim dovedlo.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá deset minut!

  ....

  ,,Kapitáne Yorku!"

  ,,Ano, mluvte, Tarano!"; kapitán se probral do stavu bdělosti, aby se namísto počítače mohl věnovat interkomu.

  ,,Navigátor Tori Dalt."

  ,,No mluvte, už se probral! Co říká?"

  ,,Nic pane, právě zemřel!"

  Když kapitán neodpovídal, vypnula Tarana interkom.

  Kapitán seděl jako vosková figurína ani jediný tik či náznak, že je vůbec naživu. Takto nehnutě seděl ještě několik okamžiků, než se vzpamatoval: ,,Co jste říkala, Tarano?"

  Nikdo neodpovídal, interkom byl vypnutý.

  ,,Asi se mi to jen zdálo! Měl bych si jít lehnout."; breptal si pro sebe kapitán a doufal, že se mu to opravdu jen zdálo, protože Tori byl jejich poslední naděje.

  Nedalo mu to, a proto ihned volal na nemocniční oddělení.

  ,,Je tam doktor Wholen?"

  ,,Ano pane kapitáne."

  ,,Jak je na tom Tori Dalt?"

  ,,Vy jste nebyl informován, pane?"; podivil se doktor.

  ,,Nejsem si jist, Wholene."

  ,,Tori Dalt před půl hodinou zemřel."

  ,,Co prosím?"

  ,,Je mrtev! Už půl hodiny, kapitáne."

  Kapitán neměl slov. Nebyl to sen, i když se to jevilo, jako ta nejhorší noční můra. Vypnul interkom a složil hlavu do dlaní.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá sedm minut!

  ....

  Poprvé po deseti letech se objevila na Williamově tváři slza, připomínala kamínek, který se valil po kapitánově ostře řezaných rysech jako ze skály, když nakonec přepadl přes sráz, dopadl na laesklou podlahu a roztříštil se na kousky.

  První kamínek následoval další a další a tento jinak tvrdý a nekompromisní muž propukl v pláč jako malé děcko.

  Pláč se přehnal jako uragán a zanechal absolutně zničeného člověka jako uragán městečko, které právě zbortil svýma všeobjímajícíma pažema, která neznala slitování.

  Vypnul počítač a lehl si na svou pohovku, na které už nebyl několik dní, poprvé po pěti letech na lodi si pustil svou oblíbenou klasiku a z reproduktorů všude po místnosti se začaly lynout zvuky houslí, piana, dechových nástrojů, prostě celého orchestru, který právě hrál nějakou skladbu od Mozarta, jak nejlépe to jen šlo. Byla to prastará hudba, ale kapitán v ní jako malý našel zalíbení, na lodi však neměl nikdy ani pomyšlení na hudbu až do nynějška.

  Do očí se mu začaly znovu drát slzy, ale v mžiku je zahnal a začal přemítat nad budoucností, nic jiného si nepřál, než jen zdáli naposledy spatřit Modrou stařenku, z které pocházel. Euforie se stala kapitánovým domovem a plně ho uspokojovala, ale jeho pravým domovem stejně napořád zůstala Země.

  Mt. Everest byl možná sedmkrát nižší než Mt. Kera z planety Suta, ale ani to jí neubíralo na kráse, pláně ať už poničené byly jedinečné ať už byly jinde větší, neznečištěnější, rozmanitější, doma je doma, a tak to také zůstane, můžeme najít věci a místa tisíckrát hezčí, ale tím více se nám také zasteskne po domově, a stejně tak chce každý skonat doma, né někde, kde vlastně ani tímhle si nebyl kapitán jist.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá pět minut!

  ....

  Kapitán se opět zvedl, zašel do své koupelny, kterou měl přímo v kajutě, což byl na lodi takový luxus, který si mohl dovolit jen kapitán. Upravil se a znovu nastoupil cestu na můstek. Probíhala téměř totožně, jako ta minulá až na to, že nebylo tak jednoduché se narovnat, pozvednout hlavu a vstoupit na můstek jako hrdý muž, nebyl vůbec hrdý na to, kam se jeho posádka dostala, ale vlastně na ni teď ani nemyslel, myslel na Zemi na sebe, ale nikdo mu jeho chvilkovou sobeckost vyčítat nemohl a navíc o ní nikdo nevěděl.

  Opakovalo se i formální pozdravení kapitána, který právě přišel na můstek a předání velení do jeho rukou.

  ,,Jak jistě všichni víte, tak náš jediný navigátor a také jediný, kdo mohl znát souřadnice, Tori Dalt, zemřel."

  Posádka na můstku se obrátila směrem ke kapitánovi, ale všichni se sklopenýma hlavama, jako kdyby něco provedli a nyní čekali na trest, který se jim kapitán právě snaží vyměřit.

  ,,Jelikož nikdo neznáme souřadnice, budeme muset zkoušet štěstí."

  ,,Kapitáne?!"; ozval se kdosi od počítače.

  ,,Ano, Parku?"

  ,,Naše šance je jedna ku deseti na padesátou, že se trefím do zóny zmapovaného Vesmíru, pane."

  ,,A má snad někdo lepší nápad? Nějaké souřadnice ať už vymyšlené nebo zapsané?"

  Nikdo se neozval.

  ,,Proto se nyní odebereme do ložnice."

  ,,Kapitáne?!"

  ,,Ano, Parku?"

  ,,A kdo bude řídit loď a zadávat souřadnice?"

  ,,Autopilot, souřadnice budou čistě náhodné!"

  ,,Ale můžeme přitom zemřít! Kapitáne."

  Toho jsem si plně vědom, ale pokud zůstaneme tady, pak zemřeme stejně, tady je alespoň nějaká naděje."

  ,,Kapitáne?!"

  ,,Parku! To je rozkaz, kdo nebude do deseti minut ve stázi, toho nechám zastřelit!"

  Posádka nijak neprotestoval, i když mohla kapitána sesadit, nikoho nenapadlo nic lepšího.

  Během pěti minut byli všichni ve stázi.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývají dvě minuty!

  ....

  Loď jsem dostal na starost já, lodní počítač Euforie. Skákal jsem z jedné souřadnice do druhé, všechny jsem poctivě zaznamenával i když většina byl jen chladný, prázdný prostor. Občas se vyskytla nějaká ta soustava či Galaxie, ale nebyla s ničím srovnatelná ani jsem nevěděl zda-li jsme ještě v našem Vesmíru a pokud ano tak alespoň v jaké části, jediné, co jsem vždy poznal bezpečně bylo to, že to jistě není žádná ze zmapovaných částí pozorovatelná Galaxie.

  Ale pokud jsme se octli poblíž nějaké hvězdy vyslal jsem vždy jeden záchraný modul a na něm nechal celou doposavadní historii Euforie, takže celou mou historii i se souřadnicemi a podrobnostmi o zmapovaných Galaxiích a soustavách.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá třicet sekund!

  ....

  Jsem jen stroj, ale lidé mi dali mozek, proč to ti zatracení zbabělci udělali. Co si mám počít mám tu stovky lidí ve stázi a za ně plnou zodpovědnost, kterou mi kapitán dal.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá deset sekund!

  ....

  Nemáme dostatek energie pro další skoky a za deset vteřin dojde energie pro udržení stáze, proto je i na tento čas nastavena sebedestrukce lodi. Nevíte jaký by to byl pocit pokračovat v cestě se stovkami mrtvol, rychlostí 600mil za sekundu, jen silou setrvačnosti. Byla by to věčnost, kterou tu nechci sám pobývat.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá tři sekundy!

  ....

  Posílám poslední záchraný modul, ten je kapitánův a na něm zasílám i tyto poslední myšlenky a vzpomínky, které můj geneticky vyvinutý mozek pronásledovaly posledních patnáct minut mého plechového života.

  ....

  Lodní počítač Euforie, odpočítávání: Zbývá jedna sekunda!

  ....

  Sbohem, kapitáne!

---