Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V DIVADLE
06. 04. 2007
1
0
2331
Autor
fungus2
ČÁST PRVNÍ
Jednoho večera mě napadlo, že bych mohl navštívit nově otevřené divadlo. A protože do společnosti se má chodit dobře oblečený, tak jsem si vzal frak, cylindr, motýlka a pro jistotu dvě kravaty.
„Dobrý večer. To jdete na maškarní?“ oslovil mne před vchodem na ulici soused pan Bezoušek.
„Nikoliv. Jdu do divadla. Budou tam prý hrát nějakou komedii. Tak to tam určitě bude veselo,“ zněla moje odpověď.
„Když tam budete vy, tak veselo určitě bude,“ poznamenal pan Bezoušek.
Netrvalo to dlouho a došel jsem před budovu divadla. Hodně lidí se na mne užasle zadívalo, ale já si jich nevšímal. A za okamžik jsem rázně vkročil vchodovými dveřmi do divadla. Příčinou mého podklouznutí na podlaze byla ta skutečnost, že jsem si asi doma příliš napastoval podrážky lakýrek. Na chodbě vzápětí vznikla mým nechtěným přičiněním valná hromada nadávajících lidí, načež jsem se po několika saltech dostal k pokladně. U ní se ozvala velká rána, přičemž jsem si detailně prohlédl její sklo. S připláclým obličejem na skle se mi podařilo zakoupit lístek. A to právě včas, protože návštěvníci divadla se hlasitě rozkřikli, načež mi bylo jasné, že od některých budu muset mít bezpečný odstup.
Můj útěk se na parketách díky lakýrkám proměnil v jízdu. A tak jsem se projel napříč celou chodbou, abych vzápětí narazil do pultu šatny, který se mi podařilo přeletět. Poté následovalo přistání mezi kabáty a někteří hodně naštvaní lidé se vrhli za mnou. Následovala divoká bitka mezi oblečením, kterou ukončilo klapnutí vypínače. Pak zavládla tma, čehož jsem využil k odplížení se pryč.
S několika kabáty na sobě se mi podařilo dostat na WC. K mému překvapení jsem v oné místnosti uviděl v okénku zapříčeného souseda z domu pana Metráčka.
„Je, dobrý večer. Co tady děláte?“ zněla moje otázka.
„Já jsem se chtěl nalokat trochu čerstvýho vzduchu,“ řekl mi on pohotově.
„To je zajímavý, že nemáte vystrčenou hlavu ven, ale sem dovnitř. To muselo být úžasně těžký se při vaší postavě v tom otvoru okna otočit,“ mínil jsem. A zároveň mému zraku neunikla ta skutečnost, že pan Metráček má na sobě kabát.
„Proč jste si nenechal ten kabát v šatně jako já?“ zeptal jsem se.
„No, mě se chtělo strašně na záchod.“
„Aha. To znám. Mě se jednou v kině, tak moc chtělo na malou, až z toho nakonec byla velká louže pod sedačkou,“ sdělil jsem mu.
„Mohl by jste mi prosím pomoc. Nerad bych přišel o začátek představení. Už mám vyhlídnuté dobré místo přímo nad jevištěm…,“ řekl, přičemž se zarazil.
„Vážně? Kolik vás ten lístek stál?“ ptal jsem se zvědavě.
„Spíše mě bude stát námahu se tam dostat.“
„Když máte to místo zaplacený, tak tam nikdo nebude.“
„To doufám. Tam se sotva vejdu já.“
Poté pro mne začalo vytahování pana Metráčka z okna. Šlo to dost ztuha, načež se místností začalo rozléhat dvojité funění i hekání. Po dlouhých minutách jeho vytahování se on konečně větší části svého těla dostal do místnosti. Pak už stačilo jen se zapříčit nohami o zeď a pořádně za něho zatáhnout.
Nevím přesně, co se vzápětí stalo, ale postřehl jsem kutálejícího se pana Metráčka ke dveřím WC. Já jsem zároveň pocítil, jak jedu po podlaze, načež následovala velká rána. Když se mi vše začínalo v hlavě srovnávat, tak mne omývala splachující se voda v záchodové míse. Lehce otřesen jsem potom se záchodovým prkýnkem kolem krku dolezl po čtyřech k vyraženým dveřím od místnosti. Pan Metráček se někam zakutálel a já se hned rozeběhl po chodbě, protože představení už začalo.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
„Dobrý večer. To jdete na maškarní?“ oslovil mne před vchodem na ulici soused pan Bezoušek.
„Nikoliv. Jdu do divadla. Budou tam prý hrát nějakou komedii. Tak to tam určitě bude veselo,“ zněla moje odpověď.
„Když tam budete vy, tak veselo určitě bude,“ poznamenal pan Bezoušek.
Netrvalo to dlouho a došel jsem před budovu divadla. Hodně lidí se na mne užasle zadívalo, ale já si jich nevšímal. A za okamžik jsem rázně vkročil vchodovými dveřmi do divadla. Příčinou mého podklouznutí na podlaze byla ta skutečnost, že jsem si asi doma příliš napastoval podrážky lakýrek. Na chodbě vzápětí vznikla mým nechtěným přičiněním valná hromada nadávajících lidí, načež jsem se po několika saltech dostal k pokladně. U ní se ozvala velká rána, přičemž jsem si detailně prohlédl její sklo. S připláclým obličejem na skle se mi podařilo zakoupit lístek. A to právě včas, protože návštěvníci divadla se hlasitě rozkřikli, načež mi bylo jasné, že od některých budu muset mít bezpečný odstup.
Můj útěk se na parketách díky lakýrkám proměnil v jízdu. A tak jsem se projel napříč celou chodbou, abych vzápětí narazil do pultu šatny, který se mi podařilo přeletět. Poté následovalo přistání mezi kabáty a někteří hodně naštvaní lidé se vrhli za mnou. Následovala divoká bitka mezi oblečením, kterou ukončilo klapnutí vypínače. Pak zavládla tma, čehož jsem využil k odplížení se pryč.
S několika kabáty na sobě se mi podařilo dostat na WC. K mému překvapení jsem v oné místnosti uviděl v okénku zapříčeného souseda z domu pana Metráčka.
„Je, dobrý večer. Co tady děláte?“ zněla moje otázka.
„Já jsem se chtěl nalokat trochu čerstvýho vzduchu,“ řekl mi on pohotově.
„To je zajímavý, že nemáte vystrčenou hlavu ven, ale sem dovnitř. To muselo být úžasně těžký se při vaší postavě v tom otvoru okna otočit,“ mínil jsem. A zároveň mému zraku neunikla ta skutečnost, že pan Metráček má na sobě kabát.
„Proč jste si nenechal ten kabát v šatně jako já?“ zeptal jsem se.
„No, mě se chtělo strašně na záchod.“
„Aha. To znám. Mě se jednou v kině, tak moc chtělo na malou, až z toho nakonec byla velká louže pod sedačkou,“ sdělil jsem mu.
„Mohl by jste mi prosím pomoc. Nerad bych přišel o začátek představení. Už mám vyhlídnuté dobré místo přímo nad jevištěm…,“ řekl, přičemž se zarazil.
„Vážně? Kolik vás ten lístek stál?“ ptal jsem se zvědavě.
„Spíše mě bude stát námahu se tam dostat.“
„Když máte to místo zaplacený, tak tam nikdo nebude.“
„To doufám. Tam se sotva vejdu já.“
Poté pro mne začalo vytahování pana Metráčka z okna. Šlo to dost ztuha, načež se místností začalo rozléhat dvojité funění i hekání. Po dlouhých minutách jeho vytahování se on konečně větší části svého těla dostal do místnosti. Pak už stačilo jen se zapříčit nohami o zeď a pořádně za něho zatáhnout.
Nevím přesně, co se vzápětí stalo, ale postřehl jsem kutálejícího se pana Metráčka ke dveřím WC. Já jsem zároveň pocítil, jak jedu po podlaze, načež následovala velká rána. Když se mi vše začínalo v hlavě srovnávat, tak mne omývala splachující se voda v záchodové míse. Lehce otřesen jsem potom se záchodovým prkýnkem kolem krku dolezl po čtyřech k vyraženým dveřím od místnosti. Pan Metráček se někam zakutálel a já se hned rozeběhl po chodbě, protože představení už začalo.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI