Nevěra

Už je něco po půlnoci, všichni se dobře baví, jenom ten šarmantní pán s pověstí děvkaře, jakoby ztratil ten svůj veselý, společenský klid. Seděl u stolu, brýle sundané, hlavu opřenou o svou pěst a před ním stálo několik prázdných skleniček, zřejmě od vodky. Zaujal mě, ale jinak než už asi milionkrát. Najednou neměl ten sebejistý a povýšený výraz a já jsem cítila příležitost konečně se mu přiblížit. Pomalu jsem k němu došla a zeptala se, jestli by mu vadila společnost. Jenom mi odsunul židli a s přemáháním se zdrceně usmál. Najednou jsem pohlédla do tváře jinému člověku, v jeho očích se zračil nesmírný smutek a beznaděj. “Měla jste mě ráda? Myslím, přemýšlela jste o mně někdy?” “Ano, řekla bych, že ano.” “V tom případě Vás nechápu, musela jste vidět, že jsem ten největší hajzl. Nebo jsem Vás zblbnul jako všechny? Měla jste mě ráda právě proto, že jsem takovej hajzl, že? Teď se Vám hnusím, teď když jsem si to uvědomil, teď když se na sebe nemůžu podívat, protože je mi ze sebe zle. Neutíkejte! Když jste zjistila, že Vás nebudu oblbovat řečičkami, že se Vás nebudu snažit dostat do postele, chcete se vyhnout těm opileckejm kecům. Jenže já jsem při smyslech, všechno jsem pochopil, všechno je mi jasnější než kdy dřív, konečně, ale pozdě. Seďte, přece jen Vás zneužiju, všechno Vám povím, Vám, protože se na mě tak soucitně a smutně díváte.

Byla středa, vím to, protože byl úřední den a já jsem si to odpoledne rozdával se sekretářkou, jen tak, abych si zkrátil chvíli. Přišel jsem domů, žena se dívala na televizi a říkala, že večeři mám v mikrovlnce. Nic jsem netušil, večer jsem otevřel víno, vyprávěl jsem jí o práci, smál se svým vtipům a nevšiml si. Přišla do postele, vzpomínám si jak krásně voněla, měla vlhké vlasy, to pyžamo, co jsem jí dal k narozeninám… Byla přenádherná. Zhasla a já jsem ji objal, neotočila se, nic neřekla. Usínal jsem s nesmírným pocitem štěstí. V noci jsem se vzbudil a ona vedle mě neležela. Nějak jsem nemohl usnout, a tak jsem se šel napít. Vlastně jsem se šel podívat, kde je. Sešel jsem do jídelny, seděla schoulená v křesla, plakala…Nevím, jak jsem tam stál dlouho, ale ona stále plakala…třásla se a vzlykala. Přišel jsem k ní a položil jí ruku na rameno, než jsem se stihl na cokoli zeptat, ucukla a podívala se na mě tak znechuceným pohledem, že mi všechno došlo. Zašeptala: “Běž pryč, prosím tě jdi.” Nevěděl jsem, co mám dělat, chtěl jsem jí obejmout a říct jí, že je to blbost, že ji přece miluju, ale nezmoh jsem se na nic, tiše jsem odešel. Celou noc jsem nespal. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že by mi na něco přišla. Já opravdu miluju jenom ji, nikdy jsem žádnou z těch holek nemiloval. Je to opravdu něco úplně jinýho. Milovat se s ní je nedostižná nádhera, držet ji v náručí…To ostatní je jenom mechanický, něco jako sport. Styděl jsem se za sebe, jak jsem jí to mohl udělat, neustále jsem ji měl před očima tak zoufale schoulenou v tom křesle. Nejraději bych si něco udělal, bylo mi ze sebe na blití. Za co, za co si to zasloužila, ona mě dává všechno, co si jenom můžu přát, věřila mi. Jak nádherně se na mě umí usmát, když se ke mně s bezmeznou důvěrou přitulí. Jak jsem mohl. Snažil jsem se vžít do její situace a bylo to čím dál tím horší. Musí mě nenávidět a já se jí nedivím, taky se nenávidím, jsem hnusnej křivák. Za všechnu její laskavost, něhu, lásku, péči, důvěru…” V očích se mu objevily slzy. "Bál jsem se, nemohl jsem jí nic vysvětlit, nemohl jsem se ničím ospravedlnit, nemohl jsem se jí podívat do očí. A přece mi lítostí pukalo srdce, chtěl jsem jí pomoct. Ráno jsem se vzbudil a na stolku našel lístek: “Musím si to srovnat v hlavě, postarej se zatím o děti.” Vstal jsem a šel pro kluky. Sešli jsme dolů, oni se rozhlídli a pak přišla ta otázka: “Tati, kde je mamka?” Nevěděl jsem, co jim mám říct. Rozklepaly se mi ruce a nezmohl jsem se na víc než, že musela odejít dřív do práce. Děti se divily, ale důvěřovaly mi, jak jinak. Najednou mi to bylo všechno jasný. Vážím si každý chvilky, co jsem byl s ní a vím, že jestli se vrátí, jestli ji budu moci ještě obejmout, už nikdy jí neublížím. Dělal jsem dětem snídani a viděl jsem ji, jak tam stála včera ráno, jak si zpívala, jak byla nádherná a já jí nepoděkoval, nepohladil, neřekl, že ji miluju. Bože, poraďte mi, já bez ní nemůžu žít, potřebuju ji, strašně moc toužím vedle ní usínat, vedle ní se probouzet, vedle ní dýchat.” Najednou jsem si uvědomila, co je vlastně láska a jak jsou lidi malicherný a nevděčný. Věděla jsem, že tenhle příběh nemůže skončit špatně. Vybavila jsem si její tvář, když se na něj usmívala a věděla, jak obrovské mají štěstí. Absurdní situace, oba toho druhého milují víc než svůj život, a přece se trápí, daleko od sebe. Asi se moc dívám na romantický filmy, ale přišlo mi to jako naprosto zbytečné( i když možná tak úplně ne) nedorozumění. “Prosím Vás, běžte za ní, jednoduše jí řekněte, jak moc ji milujete a dlouho ji držte v náručí. A už ji nikdy, nikdy neubližujte. Ačkoli moje rada nebyla vůbec k ničemu, jako by se mu na tváři konečně objevily známky naděje, známky života. Snad jsem na něj přenesla svoji víru v lásku, snad jsem ho pouze vytáhla z jeho opilosti. Za týden jsem je potkala v divadle, vypadali neskutečně šťastně, oči jim zářily, na tvářích jim hrály ty nejkrásnější a nejčistší úsměvy na světě. Tiše jsem pozdravila a on pouze pokývl hlavou, sevřel její dlaň a usmál se. Jako by mě jejich štěstí naplňovalo a já si mohla zase říct, žijeme v krásném světě.