Paradox umývače schodů

Paradox umývače schodů

Možná si říkáte, co je to za nesmysl. Jaký paradox, proboha? Ti, kteří kdy umývali schody si asi nepamatují na případ, kdyby je mezi třetí a čtvrtou schodnicí napadla myšlenka, která by byla paradoxní. A v samotném aktu vytírání nevidí nic nesmyslného.
Nu, možná tady nejde o schody, spíše jako o veřejně prospěšnou práci. Může se jednat o jakoukoliv takovou činnost a mě to zrovna napadlo v souvislosti se schody (tedy se schody veřejnými. Bydlím v panelovém domě, kde jsou společné schody na chodbě, které se musí v pravidelných intervalech umývat. Pokud někdo vlastní schody v rodinném domě, tento příměr pro něj neplatí). Tolik k názvu.
A teď k podstatě. Jedná se tu o altruismus. Tedy o činnost nesobeckou, lidově prospěšnou, na úkor altruisty. Alespoň tak říká slovníková definice. Osobně se domnívám, že toto slovo, nemá v reálném životě žádné opodstatnění a že se jedná o pouhou myšlenkovou abstrakci. Ne snad proto, že lidé jsou už od přírody sobci (což zajisté jsou), ale spíše proto, že by se nemohli stát altruisty, ani kdyby sami chtěli. Zkrátka to není možné. Věřím, že jakékoliv takové pokusy vedou ke sporu a zdánlivě altruistické počiny, jsou převlečené sobeckosti. A cílem tohoto textu je to ukázat.
Ale aby nedošlo k chybě interpretace. Neříkám, že neexistují činnosti, které jsou méně sobecké, než jiné. Říkám jen tolik, že kdyby se člověk pokusil být dokonalý altruista, nepovedlo by se mu to. Čili, že člověk, kterému by se to povedlo, neexistuje.
Nicméně přesně takového potřebuji. A proto si ho zavedu.
Nejde o nijak zvláštní příklad protiřečení, jakým by se to snad mohlo zdát. Fakt, že si vymýšlím něco, o čem jsem prohlásil, že neexistuje, je celkem běžná věc. Matematici takovéto struktury sypou z rukávu jednu za druhou a nikdo si nad tím příliš neláme hlavu. Obvykle v situaci, kdy dokazují sporem. Vymyslí si větu, která obvyklými implikacemi vede ke zjevnému nesmyslu, čímž dokáží, že neplatí. Já dělám něco podobného. Vymyslím si člověka, u kterého přesně definuji jeho chování a ukážu, že si v určitém bodě protiřečí, čímž dokáži, že neexistuje. Celý tento článek je tedy v podstatě řečeno poněkud ukecanější a poněkud méně rigorózní důkaz sporem.
Představte si tedy člověka-altruistu. Budeme mu říkat například „Al“. Al má jedinou a největší životní ambici, a sice ustavičně páchat altruismy. Tedy činnosti prospěšné okolí, ale už nijak prospěšné pro něho samotného.
Věnujte prosím zvýšenou pozornost tomu, že slovníková definice nijak nespecifikuje, zda je člověk větším altruistou, když pomáhá široké části veřejnosti nebo jednotlivci. Stejně tak se chová i Al. Je mu jedno jak velké části lidstva položí svou „oběť“. Jinými slovy bude mít stejný "pocit zadostiučinění", když pomůže kulhající stařence přes ulici, jako když pomůže odvrátit katastrofu celosvětového měřítka.
Výše zmíněná slova jsem zvýraznil, protože jsou v tomto kontextu zcela nesmyslná. Jednalo se pouze o slovní obrat, který vám měl pomoci lépe pochopit Alovu psychologii, který ji ale v podstatě odporuje. Je totiž jasné, že Al žádný pocit zadostiučinění mít nemůže, protože by se mohly objevit tací (se mnou v čele), kteří by tvrdily, že Al páchá své dobré skutky pouze pro tento pocit, což je přece prach na prach sobecká pohnutka!
No jo. Namítly byste, že to sice elementární sobectví být může, nicméně je ale menší, než třeba peníze, moc a tělesné potěšení, pro které se obvykle takovéto skutky dělají. A z toho nám krásně vyplynul další aspekt Alovi psychologie.
Al není jen altruista. Al je dokonalý altruista. Není to člověk, který by se snažil dělat věci, co možná nejvíc prospěšné okolí s malým sobeckým ziskem na bonus. On buď vykoná ideálně čistý altruismus beze špetky sobeckosti, nebo neudělá nic. Je to maximalista (prosím neplést si s marxistou). Věří v dokonalé formy a hnusí se mu veškerenstvo sobecké. Nelze ho tedy podplatit špinavým altruismem. Ten pohrdavě odmítne a dál bude hledat skutek, který bude jakkoliv (byť infinitezimálně málo) prospěšný okolí, který ale pro něj samotného nebude znamenat „ani co by se za nehet vešlo“. To je určující a dostačující podmínka.
Al je takový příklad učební pomůcky jako třeba hmotný bod. Hmotný bod je reálný nesmysl, protože žádný předmět s nulovým objemem nemá hmotnost. Nicméně se zavedl, protože umožňuje lépe pochopit mechaniku. Ala zavádím protože doufám, že umožní lépe pochopit nesmyslnost altruistického chování.
První věc, která na Alovi začne skřípat je otázka bytí. Má spáchat sebevraždu nebo ne? Al si uvědomuje, že planeta Země začíná být přelidněná a dalšího člověk není potřeba. A že pokud bude existovat, nutně se bude muset ujídat ostatním jídlo, vodu a vydýchávat vzduch. První pohled je tedy pro sebevraždu. Nicméně ho zarazí ti lidé, kteří vědí o jeho postoji k altruismu, a připomenou mu, že pokud natáhne bačkory, nebude moci pomáhat ostatním, kteří by ho mohli potřebovat a tím spáchá sobecký čin.
Tedy jedna strana mu říká: „Dalšího vyžírku nepotřebujeme!“ zatímco druhá na to: „Ty si zbaběle umřeš a my se máme životem protloukat sami? To je tak sobecké!“
Tento hamletovský komplex se bude v Alovi neustále prohlubovat, nicméně udělat s ním nebude mít co. Každá varianta ze smrt/život v sobě nese určitý nádech sobeckosti a jelikož se tedy nejedná o čistý altruismus, neudělá nic z toho. Ale jak jako neudělá? Něco přece udělat musí! Co tedy? Co je třetí možnost ze smrt/život?
Kvantový mechanici by možná řekli, že Al se nachází v superpozici, kdy zároveň je i není. Nicméně co to doopravdy znamená, to nedokáží vysvětlit ani oni.
Výsledkem je to, že na tuto otázku není rozumná odpověď. Neberte to prosím ale za konečný důkaz. Celý tento příklad je poněkud mlhavý a příliš abstraktní na to, aby mohl být zřejmý. U schodů to bude vidět mnohem lépe. Zatím to berte jen jako záruka toho, že koncepce altruismu poněkud zavání. Nic víc.
No a tím konečně přicházíme k paradoxu umývače schodů. Možná vám bylo podezřelé, že jsem po celou dobu ke schodům neřekl ani popel, navzdory honosnému názvu. Teď to napravím.
Představme si, že se Al přistěhoval do panelákového bytu, přesně do takového skladiště na lidi, jaké komunisti vystavily po celé republice na tisíce. Zlý domovní správce chce využít Alova altruismu a nařídí mu, aby to byl on, kdo bude po celou dobu umývat schody. Stane se tedy umývačem schodů.
Al na to bezmyšlenkovitě kývne a zlý správce si mne ruce nad tím, že už v životě nebude muset říkat ženě, aby vytřela schody.
Ale jak tak plynou dny, podlaha začíná šednout a špinit se různým blátem z bot a tím, co kdo nešťastnou náhodou úmyslně odhodil. Celý tento proces eskaluje do bodu, kdy si paní správcová řekne, že to tu vypadá jako v prasečím chlévě (což může nastat velmi brzy) a rozhodne se, že viníka potrestá. Zajde tedy za manželem připomene manželovi to, co už velmi dobře ví (tedy, že za všechno může on, a že je úplně k ničemu), a že by s tím měl něco udělat. Správce tedy slavnostně přísahá, že se sebou něco udělá, a že začne tím, že pořádně seřve Ala.
„Ale, můj podnájemníku, když si vycházel z domu, nevšiml sis něčeho? Třebaže jsou schody špinavé? A neopomněl si na to, že to máš být ty, kdo je umývá?“ zeptá se Správce.
„Všiml a neopomněl,“ říká Al. „Ale nemohl jsem to udělat.“
„Proč?“
„Vycházel jsem z této myšlenky. Kdyby byli schody špinavé, mohlo by se říct, že je umývám jen proto, že mi vadí, že jsou špinavé. To by byl samozřejmě sobecký důvod, který si nemohu dovolit. A čím by byli schody špinavější, tím by byl tento důvod zřejmější.“
„Ale schody nebyli zase tak špinavé,“ podotkl správce.
„Ale trochu ano. Nemohu si dovolit ani stín pochybnosti.“
„Takže jsi mohl umývat schody jenom kdyby byli dokonale čisté?“ podivil se Správce.
„Ne, ani to ne.“
„Jak to?“
„Je tu totiž druhý faktor. Kdybych dřel schody, na první pohled čisté, mohlo by to vypadat tak, že se jen snažím upozornit na svou pracovitost, čímž si chci zavděčit okolí, než že bych dělal něco prospěšného. A čím by schody byli čistější, tím by byl tento důvod zřejmější.
Tedy tyto dvě myšlenky mi říkají, že nemůžu za žádných okolností mýt schody...Z těch nejlepších altruistických důvodů.“
Správce na to měl jen jedinou větu: „Ty tvoje altruistické důvody jsou pěkně sobecké!“
Čímž nám vyplynul paradox našeho umývače schodů. Který říká, že se člověk z těch nejlepších altruistických důvodů stává sobcem. Celá situace se dá samozřejmě dovést do ještě větších nesmyslů. V mém příkladu Al neudělá nic, aby se dobře vidělo, že skončil přesně tam, kde by skončil ten největší sobec, nicméně Al nemůže neudělat ani to nic. Opět si musí vybrat třetí variantu mezi umýváním/neumýváním, což se vracíme zpátky s trošku parafrázovaným hamletovským komplexem z problému bytí.
Už možná chápete, že celé toto schéma „pomáhání ostatním“ čili altruismu je vnitřně tak rozporné, že odstraněním těchto rozporů nám v rukou nezůstane nic.
Určití lidé v tomhle vidí jistý morální problém a těžko snáší fakt, že lidé jsou jenom prachbídní sobci. Dokonce z toho vyvozují, že pokud to byla pravda, nemá v podstatě smysl žít.
Nevím.
Já v tom žádný problém nevidím. Nedělá mi žádné vrásky fakt, že žiji uprostřed sobců. Za prvé proto, že sám jím jsem a za druhé proto, že je mi hned veseleji z toho, že všechno dostalo nádherně elegantní smysl. Stačí si jen představit, že lidé dělají jen to, co je pro ně nejlepší. A ani když tohle dovedete do extrémů, žádný rozpor nevznikne.
Paní správcová nakonec ty schody umyje, protože chce upokojit svůj smysl pro pořádek a nevyplatilo by se ji dlouze dohadovat se s manželem, kterému podobný smysl evidentně chybí. Správci se zase vyplatí vytvořit si pro nepořádek určitou lhostejnost, protože dobře ví, že bude stejně uklizen, za malou cenu páru uštěpačných nadávek a hádek.
A všechno má smysl!
Všimněte si prosím, že mě zajímá pouhý smysl, ne zda je to „dobré“, či „správné“ nebo dokonce „spravedlivé“, neboť i o těchto termínech mám velmi výrazné pochybnosti, zda něco skutečně znamenají nebo ne.
No a tím bych asi skončil. Konec.

---