Kmet

Kmet

Nastaly časy zlé. Když se zem zmítala v plamenech zloby a nenávisti, nikdo nevěřil, nikdo nedoufal. Ano věřil ba i doufal ba i každý ba jen a jen v prospěch svůj ba i hůře v utrpení druhých.

Přišla Bída : Ať hlady zemře každý ten, komu vládlo zlato jen.

A tak k zemi padli bohatí a chamtiví lidé co znali jen vydělávat na utrpení druhých. Nikdo je však neoplakával. Manželky těch boháčů ? To bylo radosti. A chudí ! To bylo radosti z cizího neštěstí. A tak to vypráví jedna z prvních pověstí.

Přišla Závist : Ať hlavy lidí žijících naplní mé já, ať každý kdo závidí, pozná jak jsem zlá.

A tak k zemi padli lidé, kteří měli. Muži, ženy i děti co si jen lízátko záviděli svou závist životem zaplatili. Na zemi pak zavládlo ticho. Všichni mrtví. Jen pár lidí co pozděj přišel pro ně Mor, Stáří a Žal co všechnu zkázu dokonal.

Ale byl tu ještě jeden Kmet. Když mu bylo pár dní věku odnesl jej velký pták a tak daleko s ním odletěl, že Kmet, že je člověk nevěděl. Neznal Závist, Bohatství. Neznal nic. Jen život žil aniž kdy by komu ublížil. Myslel celý život, že je tu tak sám ! A pravda ? Byla to až teď !

A tak sešli se Bída, Závist, Mor, Stáří, Žal i Zem a tisíc jejich bratří v den, kdy rozhodnout se mělo, proč umře člověk ten ! Nebyl důvod, nebyl čin, nebylo čím by se Kmet prohřešil.

A sněm těch mocných sil, kmeta za vládce svého učinil.

Zem: Jméno tvé jest Bůh.

Bůh stvořil nového člověka, ale že ovládá jej starý sněm to pravda navždy bude a byla odvěká.