Home sweet home 1.

Kapitola I. – Domove, sladký domove

Lucy vystoupila z taxíku a poprvé po šesti letech se nadechla té svěží vůně domova. Z dálky byl slyšet dusot koňských kopyt a ve vzduchu bylo cítit seno. Chvíli se jen tak rozhlížela. Jen chviličku, než sebrala odvahu a vešla do domu. Vyběhla nahoru po schodech a otevřela dveře svého pokoje. Vůbec se nezměnil. Na tváři jí to vyčarovalo úsměv, když si vybavila všechny ty vzpomínky. Odložila na postel dvě velké cestovní tašky. Pomalu se začala svlékat a šla do koupelny. Celkem ji překvapilo, když zaslechla sprchu. Touhle dobou by měli být všichni pryč. Nicméně vešla, byla tam už jen ve spodním prádle. Celá koupelna byla zalitá párou z horké vody, kterou se sprchovala osoba mužné postavy ve sprchovém koutě. Nebylo pořádně vidět, kdo to je. Lucy, v domnění, že je to její bratr Jake otevřela dveře. Ale chybička se vloudila. Ona i mladý velice atraktivní muž se dost polekali.

-          „O … omlouvám se …“ Vykoktala ze sebe Lucy a bleskově se otočila. Mladý muž vypnul sprchu a dal si kolem pasu bleskově ručník.

-          „Hledáte někoho?“ Zeptal se rozpačitě a vylezl ze sprchového koutu.

-          „Jen sprchu …“ Řekla a oba se letmo zasmáli.

-          „Tristan Walker …“ Představil se a podal jí ruku.

-          „Lucy Dawsonová …“

-          „Vy jste Johnnyho dcera … páni, moc mě těší …“ Řekl s letmou horlivostí, když si prohlédl mladou pohlednou dívku. „Hodně jsem toho o vás slyšel …“

-          „Znáte mého otce?“

-          „Ano, pracuju pro něj … pomáhám na ranči. Zrovna před chvílí odjel i s Frances, Jakem a Meggie na rančerské slavnosti … do Texasu … Vrátí se tak za týden …“

-          „A … ha …“ Řekla sklesle. „A vy jste tu zůstal hlídat ranč?“

-          „Jo, tak nějak … stejně se … mi nechtělo. Mám rád klid …“

-          „To … já taky. Skočím do druhé koupelny a … pak si půjdu lehnout. Chtěla bych tu na nějaký čas zůstat …“ Řekla klidně.

-          „Jistě … Johnny bude mít radost.“

-          „To asi těžko …“

-          „Mám nápad … teď jen vrátím koně zpátky do stáje, pak uvařím večeři a … můžeme se trochu blíž seznámit, pokud nejste moc unavená …“ Nabídl jí mile.

-          „To zní skvěle …“ Přiznala Lucy s úsměvem.

-          „Tak dobře … nechám … vás tady v klidu.“

-          „Jo, díky a … ještě jednou se omlouvám za ten vpád …“ Omluvila se znovu a začervenala se.

-          „To nic …“ Odpověděl rozpačitě. Byla tak krásně rozrušená, až se mu z toho rozbušilo srdce, bubnovalo jako na poplach. Stejně jako jí. Nemohli pustit oči toho druhého na chvilku z dohledu. Přeskočila mezi nimi jiskra. Ani v tom nejšílenějším snu by ji nenapadlo, že zrovna tady potká někoho takového. Odešel, zavřel za sebou dveře. Lucy se zasmála a šla se osprchovat. Nechala horkou vodu pomalu ztékat po celém svém těle. Z očí jí ztékaly slzy. Nechala je jen tak bezvládně odtéct pryč. Byla zpátky doma, ale cítila úzkost, strach, bolest. Otec ji nenávidí. Až se znovu setkají, to jeho pohrdání ji asi zabije, byla si tím téměř jistá. Po půl hodině sešla upravená dolů do jídelny, ale nikdo tam nebyl. „Jsem tady …“ Ozval se Tristan z obýváku. Když tam Lucy vešla, všechno bylo jiné, ne vzhledově, ale někde uvnitř cítila, že je to jiné. Sedla si na zem k malému stolku vedle Tristana. Na stolku už bylo připravené jídlo, v krbu praskal oheň. Lucy se na něj usmála.

-          „Dal jste si záležet … pane Walkere …“

-          „Oh to ne … jen Tristan …“ Řekl a oba se zasmáli.

-          „Dobře … Tristane …“ Dodala a letmo si nevědomky olízla rty. „Takže ty … děláš s mým otcem na ranči …“

-          „Ano … Tvůj otec je osobnost.“ Přiznal Tristan a napil se vína ze skleničky. Lucy se napila taky.

-          „Jo, někdy až moc velká … když se na něj podívám, občas mi připomíná hrdiny z řeckých bájí …“ Tristan se zasmál.

-          „Taky ho tak dost často vidím, i když se mi občas trochu příčí představa tvýho otce v řeckým hábitu …“ Oba se hlasitě rozesmáli.

-          „To máš pravdu … ale k tomu, aby metal blesky chitón nepotřebuje …“ Řekla a úsměv jí z tváře zmizel. Tristan si toho všimnul.

-          „Co se mezi vámi stalo …? Jestli chceš, můžeš se mi vypovídat …“

-          „Nemluvil o mně, nikdy. Mám pravdu?“ Zeptala se s bolestí, hledíce na skleničku s vínem, s níž si jemně pohrávala. Oči přikryté závojem bolestivých slz. V hlase neutuchající bolest. Tristan kývl na znamení, že Johnny se o ní nikdy nezmínil. „Před šesti lety … jsem byla s mou kamarádkou na … „výletě“. Jezdili jsme na koních a … ona spadla … a zabila se. Nikdy jsem se nesmířila s tím, že jsem jí nepomohla … Od té doby jsem se sedla ani nedotkla. Nikdo z našich o tom co se tehdy stalo neví. Nemám ponětí, proč ti to vlastně vykládám …“ Řekla a letmo se zasmála „Krátce potom jsem se zamilovala … nebo jsem si to aspoň myslela. Potkala jsem ho v Lakewoodu. Byla jsem tam s Leslie na nějaký párty … tátovi jsem řekla, že si jedeme prohlídnout vysokou …“ Řekla a přes slzy se zasmála „Přišli jsme do toho zakouřeného baru a nejednou … tam stál on, smál se na všechny strany a v očích měl ty jiskry, co tě zbaví řeči … Podíval se na mě a … já v tu chvíli věděla, že to je ono. Ten pocit, jiskra, vášeň, touha … Viděla jsem ho jako bezchybného antického hrdinu, bezchybný, sebevědomý … Přistoupil ke mně a políbil mě, jen tak … z ničeho nic. Neměla jsem sílu ani chuť se v tu chvíli bránit … Byl to přece můj princ na bílém koni, nebo snad ne? Utekla jsem kvůli němu z domova. Ale k tomu, abychom přežili nestačila jenom láska … a … Billy si práci udržel nanejvýš dvě hodiny. Tak jsem začala dělat v baru, vydělala jsem dost peněz, abych nás jakž takž uživila a … mezitím jsem studovala medicínu. Billy je … cokoliv, jen ne princ na bílým koni … Ale nelituju toho, co se stalo … aspoň mě to zocelilo …“ Když byla jen ve spodním prádle všiml si, že má obvazem ošetřenou ránu na břiše.

-          „Ublížil ti?“

-          „P … proč?“ Znejistěla. Nechtěla, aby někdo věděl o tom, že Billy byl alkoholik na drogách a čas od času se odreagoval tím, že ji zmlátil.

-          „V koupelně jsem si všiml té obvázané rány na břiše …“ Lucy sklopila zrak „Proto ses vrátila? Protože jsi dostala strach …?“ Zeptal se klidně a prstem jí pozvedl obličej.

-          „Jo … tak trochu … už nedokážu … žít s někým, kdo mě v jednom kuse mlátí a … už dva měsíce utíkám z New Yorku …“ Řekla a celá se roztřásla, rukou si třela kořen nosu a snažila se neplakat „Byla jsem v L.A., v San Franciscu, Bostonu … všude, kde si jen dokážeš představit … za ty poslední dva měsíce jsem procestovala celý spojený státy … Já už nedokážu být sama …“ Řekla těžce. Tristan ji objal. Přestože tuhle dívku, ženu … vůbec neznal, připadala mu tak blízká, známá. Bližší než kdokoliv, koho kdy poznal.

Za ten týden, co spolu byli sami na ranči se dost sblížili. Lucy mu hodně pomáhala, vyhnat koně do ohrady, vyčistit stáj … pracovala tak usilovně, jako nikdy. Za tu dobu Tristan znal každičké její tajemství, zkrátka všechno. Teď seděli oba na ohradě, sledovali koně a se smíchem si povídali. Sluníčko příjemně pálilo a jemný větřík si pohrával s Lucynými černo-hnědými vlasy. Tristanovi jako vždy z pusy vykukovalo stéblo slámy, se kterým si jemně pohrával. Lucy se smála. Tristan jí dal na hlavu svůj klobouk.

-          „Jako cowboyce ti to moc sluší …“ Řekl žertovně a oba se zasmáli. Lucy seskočila z ohrady a stoupla si přímo před něj.

-          „Jasně … jsem cowboyka už od narození … mám to v krvi, abys věděl …“ Dodala se smíchem. „Proč pořád přežvykuješ to stéblo slámy?“ Zeptala se a sedla si zpátky vedle něj.

-          „S odstupem času jsem přišel na to, že je levnější a zdravější bavit se tímhle než balíčkem cigaret …“ Odpověděl klidně a zadíval se k horizontu. Lucy ho bezděčně objala, on ji taky. „Byla jsi se zeptat v té nemocnici na místo?“

-          „Jo … byla jsem tam … říkali, že se mi během týdne ozvou … nečekám, že to vyjde. Tady ve městě si mě lidi pamatuju jako tu nevděčnou holku, co zdrhla z domova … těžko jim něco vysvětlovat …“ Řekla s nezájmem, hlavu uložila na jeho rameno. Věděla, že u něj v objetí má vždycky svoje útočiště. Bleskově mu vytáhla z pusy stéblo slámy, seskočila s ohrady a on ji začal honit.

-          „Zastav se …“ Křičel na ni se smíchem.

-          „Nikdy …!“ Zavolala a probíhala mezi stádem koní s Tristanem v patách. Když zaslechli hukot přijíždějícího jeepu, oba ztuhli. Tristan k ní přistoupil.

-          „Je čas …“ Řekl klidně, vzal ji za ruku a šel s ní k domu. Všichni zrovna vylézali z auta. Zarazili se, když uviděli Lucy. Její mámě vypadla z rukou kabelka, neobtěžovala se ji zvednout. Se slzami v očích ji sledovala, její otec zabouchl dveře od auta a s kamenným výrazem ve tváři šel do domu. Lucy plakala.

-          „Tati …“ Křikla na něj. Johny se jen na okamžik zastavil a potom šel dál „Tati! Prosím … mluv se mnou … řekni cokoliv. Nadávej mi, pohrdej mnou, jen mě prosím tě neignoruj …“ Řekla přes slzy, když se znovu zastavil. „Udělala jsem chybu a … lituju toho … Jenže jde o to, že čas zpátky nevrátím … že nevymažu tu bolest z tvýho srdce, stejně jako ji nevymažu z toho svýho … Vrátila jsem se tati … jsem tady a chci tu zůstat, se svou rodinou … s váma …“ Mluvila a hlas se jí při tom třásl. Ani na okamžik se neotočil, nevydal ani jedinou hlásku a šel nahoru. Lucy se rozplakala. Máma přistoupila k ní a pevně ji objala.

-          „Holčičko moje … jsi zpátky … ani nevíš jak moc jsem šťastná …“ Řekla a horlivě její čelo zalívala přílivem polibků. „Ukaž, ať si tě prohlédnu …“ Řekla a odtáhla ji kousek od sebe „Jsi … krásnější než dřív …“

-          „Proč jsi přijela?!“ Zeptal se naštvaně Jake.

-          „Jakeu!“ Okřikla ho Meggie.

-          „Co je? Jen se ptám …“ Obořil se Jake neurvale. „Víš co? Táta má pravdu, taky bych s tebou neměl mluvit. Celých těch šest let jsi o sobě nedala ani vědět, utekla jsi pryč, jako bys umřela, tak proč teď všechno tahat z šest stop hlubokého hrobu?“

-          „Je mi to líto …“ Řekla klidně, protože cítila jeho bolest v hlase. Jake se ironicky zasmál přes přicházející slzy.

-          „Je … je ti to líto? To by mělo! Nepřišla jsi ani na svatbu … odjela jsi … já tě hledal, každý pitomý ráno jsem jezdil do lesů a hledal tě tam … Nenechala jsi ani … ani jeden jedinej blbej vzkaz …“ Meggie i Frances na něj hleděli s úžasem, takhle ho ještě nikdy v životě neviděli. U Jakea nikdy neviděli slzy, zdál se chvílemi ještě ledovější než sám velký Johny Dawson. Ale Lucy, Lucy ho takhle moc dobře znala. Její bratr pro ni znamenal strašně moc. Vždycky si byli oporou. Vždycky, když ji někdo trápil, Jake si to s ním vyřídil a naopak. Hlas mu selhal a slzy se vydraly na povrch, Lucy ho pevně objala.

-          „Už jsem tady …“ Šeptala tiše.

-          „Chyběla jsi mi … chtěl jsem, aby se … svatba odložila, ale …“  Mluvil horlivě do krátkých pramínků jejích temných vlasů. Lucy jej od sebe odtáhla.

-          „To nic …“

-          „Vypadáš už … jako bys byla dospělá …“

-          „Taky že jsem …“ Odpověděla a zasmála se „Už si můžu koupit alkohol, aniž by mě za to šerif zavřel do basy …“ To se oba rozesmáli.

-          „Na jak dlouho jsi tu?“

-          „Chtěla bych … tu už zůstat…“

-          „Zůstat?“ Zeptal se nadšeně, vzal ji do náruče a zatočil se s ní, ale Lucy zabolela ta rána. Nic ale neřekla. Nikdo si toho nevšiml, až na Tristana. Když ji pustil zpátky na zem, Tristan ji chytil kolem pasu, všiml si, jak zavrávorala.

-          „Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí starostlivě.

-          „Jo … jo, jasně, jsem …“

Večer Lucy seděla nahoře na seníku, nohy spuštěné dolů, sledujíce západ slunce. Zhluboka se nadechla a usmála se. Tristan si přisedl kousek vedle ní. Objal ji kolem ramen a políbil na čelo, víc ani jeden z nich nepotřeboval. Seděli tam tiše, mlčky. Byli si tak blízko, že jednoho zahříval dech toho druhého. Nedokázala si to vysvětlit, ale právě s ním se cítila v bezpečí. Tristan ji pevně objal. Nic pro něj nemělo větší cenu než ona, od první chvíle. I když věděl, že mu to ohromně zkomplikuje život. Neměla sice otce, ztratila ho ve chvíli, kdy odjela, ale věděla, že má Tristana a že se na něj bude moct kdykoliv spolehnout. Bezděčně jí z očí začaly ztékat slzy. Tristan je cítil, pálili ho na jeho kůži, vrývaly mu tam hluboké jizvy, které navěky zůstanou pod povrchem jeho duše. I přesto mlčel, jen ji držel, hladil po rameni. Chvílemi ho napadalo, jestli tím, že je s ní nepomáhá víc sobě než jí samotné, ale to teď nebylo podstatné.