kontrola pana Čase

      "Dobrý den,silníční kontrola" ozvalo se staženým okýnkem, na první pohled dobou opotřebovaného automobilu pana Čase, který toho času právě bezstarostně projížděl Nočním městem. Příslušník se sklonil, že položí osobě v autě, již častokrát a bezpochyby poctivě nacvičenou otázku “ Jestli pak víte pane řidiči, proč Vás stavíme? “.

      Trochu ho udivilo, když spatřil na mužově vizáblé tváři mírný úsměv. A když se střetly jejich pohledy, policistovi prolétlo hlavou, proč jen nemůže tohohle chlápka zařadit do žádné věkové kategorie. “Ale pánové, mě nemůžete zastavit” prolomil hluboký hlas pana Čase nekonečně dlouhou chvíli, kdy se dívali jeden druhému do očí. Nebo alespoň policistovi to tak připadalo, že už na sebe civí snad celou věčnost.

“Takže Vy si nejste vědom toho, že jste překročil rychlost ?” přeruší Časovo mžourání na jmenovku, která se pyšně třpitila do chladné noci Nočního města. “Thomi Pousr” dočetl se pan Čas na uniformě a pustil se do vysvětlování “Ale to bude nějaký omyl pane Pousr, protože moje auto je seřízeno naprosto přesně, tím chci říct absolutně přesně”. Thomi nechápavě zakroutil hlavou a začal nabírat dojmu, že ten chlápek buď něco požil, nebo se mu snad jen zdá. Každopádně už ho viděl za osobu přinejmenším podezřelou. “Máte u sebe nějaké doklady ?” pokračoval Thomi ve vyhodnocování celé situace. Ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Jen mírné rozpažení rukou, provázené pohyby hlavou ze strany na stranu. “A ten jeho přihlouplej úsměv” povídá si Thomi v duchu. “Tak chlape jak se jmenujete” vyštěkne. Pán se k němu nahne a zblízka, zřetelně a pomalu odpoví “ Čas”. “Adresa, rok narození !” přidá Thomi na intenzitě v domnění, že mu ty fórky vyžene z hlavy. “Narodil jsem se ve Věku Věků v roce nula a moje rodné číslo,jen tak pro zajímavost pane Pousr je nula, nula, nula, nula, nula, nula lomeno nula, nula” s ledovým klidem uzemní pan Čas Thomiho, ve kterém to začíná všechno pěkně vřít. “A jedu přes Ráno, k obědu budu v Poledni a za Dnem už mě čekají ve Večerním městě” dodá navrch s naprostou věrohodností v obličeji pan Čas. Druhý policista, který si naladil nějaké místní country rádio, přihlíží celé situaci skrz přední sklo policejního vozu. Chtěl udělat bublinu na žvýkačce, když se začal nezadržitelně smát. Patrně scénce, která se odehrávala před ním. Chudák chlápek stojí u svého oprýskaného auta a Thomi okolo něj pobíhá, rozhazuje rukama všemi směry, i na čelo si snad zaťukal a kdyby nebyla tma, daly by se vidět naběhlé žíly na spánku rozzuřeného Thomiho. Oba byli červenomodří a dvanácti strunná kytara dávala celému výjevu groteskní příchuť. Na chvíli se Thomi zastaví, založí ruce v bok za opasek a strnule kouká na barevného pána. Pak se náhle otočí a namíří si to svižným krokem zpět do policejního auta. “Co se děje Thomi?” ptá se rozesmátý a v teple rozvalený příslušník svého kolegy. Thomi se posadil vedle něj, vzal do ruky vysílačku, ztlumil country rádio, podíval se na žvýkajícího parťáka a chtěl mu právě začít vysvětlovat co se mu přihodilo, když najednou zírá na předpaženou ruku kolegy. Pomalu sjíždí po paži v uniformě, která končí nataženým ukazováčkem. Thomiho oči už jen zahlédnou brzdová světla auta pana Čase, jak nenávratně mizí v červenomodré mlze. Ale nechá to tak, jen mávne rukou a řekne “Zas nějakej blázen”.

      Začíná se rozednívat a Thomi s parťákem snídají čerstvé koblihy s horkou kávou v levném motelu u silnice. Na obrazovce televize, která je zavěšená nad barem, běží 258. díl seriálu “Tak jde čas” a ve městě Ráno, jiný policista zastavuje dobou opotřebované auto pana Čase. Thomi mlčky zírá někam do neurčita přes výlohu levného motelu a hlavou mu běží pan Čas. A jen tak pro sebe, v duchu si povídá “Ále co, jestli existuje” chvíli ticho “zítra je tu znova!”