Co se skrývá v dětských očích /ze sbírky Doteky z r. 1980/

Co se skrývá v dětských očích

   Kde to bude, až se vdáš, říkám své dcerce, když jí foukám na modřinu, stejně jako to tvrdí všechny babičky a mámy. A s těmi slovy mi přichází na mysl i slova dávno zapadlá: Jsi moc velká, máš křivé zuby, šmatleš, nikdo si tě nevezme. Slova vyřčená snad v legraci. A vida. Dnes mám už své děti a hodně přemýšlím, co jim kdy říci. Jen ještě dobře nevím, co jim řeknu, až se jednou budou ptát na mé dětství. Bylo dobré či špatné? Tak to vůbec nelze říci. Jistě jim povím o všem pěkném, co si pamatuji, neboť hezkých vzpomínek mám v paměti také dost /a možná, že si všechno nechám pro sebe/.

¨

   Kterou květinu máš nejraději? Fialky a kopretiny. Já taky kopretiny. Nevoní, a přesto jsou nejkrásnější. Nepotřebují na sebe upozorňovat svou vůní, jsou krásné jen tak, svou obyčejnou tichou prostotou.

   Když jsem přišla, slunce mě vítalo a hrálo si se mnou. A ve mně svitla naděje života, když mezi prstíky mi klouzalo na tvář. Těšilo se mnou: Holka, pojď si hrát. Na co? Třeba na svítání. Pojď ať tě to naučím.

   Pod dotekem prvních paprsků se zachvěly listy na stromech a hnízda. Kapky na květech se zaleskly a sluneční víla se narodila, aby je posbírala a poslala po větru. Malíř se zachvěl spolu s květy při tom každodenním zázraku. Namíchal barvy svítání a maloval. Náhle však položil hlavu do dlaní a rozplakal se. Ještě mnoho slz osušila sluneční víla, než pochopil a schoval štětce hluboko do kapsy.

   Dali mi jméno po květině. Mysleli asi, že mohu růst jen tak, bez slunečních paprsků a bez chladivé kapky rosy nad ránem. Stačí mi jen střípek teplého sluncovatého štěstí a trocha vlhka na bolesti. Prosím …

¨

   Proč se utíkáš do ulice, do tmy, za šerem? Jak to? Já vůbec nemám ráda šero a tmy se dokonce bojím. Nemám ráda tmu, neboť miluji slunce, jehož odraz hledám ve vás. Jak může někdo nechápat… Když dítě bolí křivda, vždycky utíká. Chtěla bych v takovou chvíli utéct hodně daleko, nebo hrozně moc blízko k máminu pohlazení. Jenže právě v takovou chvíli se mi to blízko zdá ještě mnohem dál, než to, kam se utíkám. Hodiny na věži odbíjejí šestkrát – podle babičky prý v tuto dobu chodí klekánice – a brzy nato zvoní osmkrát. Sedím už přes hodinu na schodech domu, kde mám mít svůj domov, a já se bojím vrátit. Před chvílí jsem se jen netěšila, ale jak času přibývá /oko zvonice mi jej stále připomíná/, padá na mne předtucha výprasku, že jdu pozdě. Několikrát vezmu za kliku a zase stáhnu ruku zpět. Nevím přesně ani proč, přesně vím jen to, že za pět minut se budu bát jít domů ještě víc. A za hodinu? Přelezu plot a schovám se do kůlny. Bojím se tam v té tmě a pozoruji přes dvůr světlo okna a vidím občas přejít postavu. V tu chvilku se chci zmenšit na bobeček, aby mne nikdo nenašel. Čekají na mne. Čekají na nehodné děcko, které zaslouží, ne na mne. Když zaslechnu zvýšené hlasy volat mé jméno, steče mi po tváři slaná slza. Olíznu si ji se rtů a rozpláču se. Dveře do dvora vrznou a zarachotí svým vyschlým dřevem. Hrozně se bojím pavouků a stínů a těším se na teplo objetí. Tati… tisknu se k němu a čekám. Vezme hrst mých vlasů do dlaně a řekne – to je dost, že jdeš… Raduji se, že teď už mne nikdo nebude bít.

¨

   První boule s pláčem, druhá taky. Třetí bolest odešla, ani nevím kam, a dodnes mám po ní jizvy na kolenou /od koukání do nebe/

   Proč se taky nemazlíš se zemí, proč jsi tak čistá, bílá, chodíš jak princezna a mají tě rádi? Škoda, že nevíš, jak voní bláto, když měkce proklouzává mezi prsty. Proč se nemazlíš se zemí? Pojď to zkusit se mnou. Kdo umí stavět hrady z bláta, postaví je i z květin na louce… Ty si myslíš, že nevím, co je to špína? Přece když se černou barvou kreslí po slunci… No, když nechceš, tak nech tak. Skoro všichni říkají, že jsem horší než kluk a co prý ze mne vyroste. Co je mi po tom, co říkají, já vím své; jak voní země a provoní mýma rukama docela…

¨

   Proč se touláš sama a večer, když už mají děti spát, ptají se ti, co to se mnou myslí dobře. Proč, proč, pro slepičí kvoč! Proč si myslíte, že jsem tak malá? Je mi třeba deset a vám sto, ale nevíte, co je to láska. Proč bych ji jinak stále hledala? Berete mne do rukou a obracíte tam a zpět a vzhůru nohama. Nevidíte, že nejsem něco, ale někdo? Vím, že se s vámi asi měřit nemohu – vy Velcí, ale je tak těžké pochopit, že také cítím? a že přemýšlím? O vás, lidé, o vaší lásce? Co mi chcete vložit do rukou, které po vás stále natahuji, místo ní? Jakou zase náhražku… Proč si nevšímáte očí zabláceného dítěte a nezkoumáte, co ten smutek znamená?

¨

   Přinesla jsem v uzlíku ostudu. Bylo to ještě ve školce a pak ještě mnohokrát. To když jsem se probouzela do mokra na lehátku a vedle mne klidně spaly nic netušící děti. Jaké hrozné procitnutí, až zamrazí. A strach. V neštěstí se celá rozpláču. Učitelka přistoupí a řekne to své: Zase? nebo: Zase! Nebo se jen tak podívá, že má zase práci a snad mne už i za to nenávidí, nevím. Pak mi všechno sváže do ranečku a já si tu ostudu nesu domů. Doma ho položím před mámu, k němu své poplašené nic nechápající srdíčko. Máma uzlíček nevezme do dlaně, jen ho zvedne. A já se stále víc a víc bojím jít spát.

¨

   Když jsem se poprvé zamilovala, a to ve druhé třídě, šeptala jsem svému milému slova, co stejně nikdy neslyšel. Láska je smyslem mého života. Ty jsi kousek mého slunce, které hledám. Děkuji ti za to, že tu jsi.

   Tenkrát kromě toho, že mi bylo lidí, co neznali lásku, líto, jsem dokázala i nenávidět. Pak jsem ale tajně brečela nad kaluží, aby se mne nikdo neptal proč.

¨

   Jsem zmatena. To prázdno kolem. A pak už nic? Nechápu to nic a nevěřím. Jenže ono je až příliš hmatatelné a přiléhá mi na prsa. Copak jste si nevšimli, že mám dvě černé oči a v nich touhu? Vždyť vy určitě musíte vědět, co je to touha po troše něhy a štěstí, vždyť jste na světě mnohem déle nežli já! Tak proč na mne padají jeho úlomky, bodavé úlomky a zabodávají se mi pod kůži a ještě mnohem hloub. Proč malujete po slunci? Proč je mi zima, když mne pohladíte z lítosti nebo když si náhodou vzpomenete, že tu jsem.

   Usínám s divokými pocity. Zdá se mi navíc, že tu někde táhne zpod dveří. Usínám těžce. Jaké bude probuzení? … Vím. Opět do světa dospělých, do světa s ježčí kůží. Vždyť dítě přece není malý dospělý člověk…