Útěk

  „V Tuzle bylo líp. Žádný voják; nikde nikdo. Člověk se ani nemusel bát, každý druhý byl
od Titových partyzánů, ale tady jako by si Němci dělali manévry i v noci. Ale jinak  ta krajina je nádherná, ty hory nad městem svítí do noci, v dálce je cítit moře; na člověka padají divné nálady, to z té tmy a sem tam prosvítajících paprsků nočního osvětlení, ani Rembrandt by nezvládl ten šerosvit. A pak někdy zamrazí, to když nějaký Němec zařve to své Achtung! nebo Was ist den Los?, a člověk neví, co má dělat, schovat se nemá ostatně kam, a tak dělá, že je na světě omylem, že se nahoře prostě zmýlili, že on měl žít někde na jiné planetě, kde se nemusí nikdo schovávat, kde platí jiné zákony. V tom mám dávno jasno; ředitel Zeměkoule je pan Hitler v Berlíně, ale ředitel vesmíru má zcela jistě zelenou barvu a má anténky; pan Wells by se divil, ale jak..., Bože, jak se dostat z Mostaru? Ech, v Tuzle, tam to ještě šlo, i když člověk musel hned, jak vylezl z města, padnout na nos a škrábat se polem po ksichtě; mluvíš jak dlaždič, to se na bývalého učitele nesluší. Plazení to bylo ošklivé, neboť za noci, kdy měsíc svítí tak, že je světla jako ve dne, uvidí tě, i kdyby nechtěli. Ale Tuzla je nadobro prázdná; ďábel má rád Mostar; Mostar je hezčí než Tuzla, nedivím se, že se mu tu líbí víc, já bych nějraději k moři, tam obeplavat  Pelešac, pak si to namířit na Viš a odtamtud, po krátké přestávce, plácat se až k Makaronům. To ale nesmím dřepět pořád v tom příkopu. Do rána tu stejně nemůžu zůstat, našli by mě hned při první obchůzce...“
     Vyhrabal se ze škarpy, obezřetně se rozhlédl, zda jej nikdo nepozoruje, a rozběhl se směrem k těm několika málo domům, jež stály opodál. Zastavil se u jednoho z nich; schoval
se pod balkon. Nikde nikdo. Žádný šrapnel, ač je to k nevíře, žádná kulka, nic nepřiletělo.
Tak. Pokračujeme. Hlídka na deseti hodinách; dva Němci v plné polní řinčí cestou: klap,
cink, žuch... jde z nich sice strach, ale zaplaťpánbu, že jsou slyšet na míle daleko, není to
tak nebezpečné, jen si haraště, kamarádi; ale pravda, řinčení má i jistý odstrašující efekt,
člověka někdy pokryje studený pot, když je slyší. Schovává se pod balkonem; nohy by
raději neměl, neboť když je uvidí, oni dřív střílejí a pak až se ptají; Jugoslávec není člověk,
to je otrok, však  ani sám Plato by s otroky nezacházel jinak, i on rozlišoval lidi na řády a druhy, každý to tak dělá, ale Plato pak ještě říkal: Starajíce se o štěstí druhých, nacházíme své vlastní.
     „Pánové v černých holínkách poodešli dál. Jen si to užijte, pánové, jste najedení až k prasknutí, spát se vám nechce, spali jste na dnešní večer dosyta;  v žaludku kručí mně,
nespal jsem tři dni, a přesto honíte vy mě. Hle, kdo by chtěl hledat spravednost na světě,
skončí v blázinci. Tak,  žádné sáhodlouhé přemítání; rychle pryč. Přeběhnout silnici tak,
aby mě nikdo neviděl, bývala náplň mých dětských her, když jsem neměl co na práci;
ve chvíli, kdy jde o život, budu ještě lepší. Teď ne, ještě nemůžu, co nevidět musí vyřinčet
zpoza rohu druhá hlídka, počkám chvíli,“ ale najednou, ani nevěděl, jak k tomu došlo, a běžel. Běžel jako o život, ač přece chtěl vyčkat, až měsíc zajde za mrak, nohy jej neposlechly. Vždy byl zbrklý až hrůza, vyrazil,  aniž by si uvědomoval cokoliv z vnějšího světa; pudy nefungovaly, nastalo zatmění mozku. Když v tom - klap, cink, žuch... běží ještě kus, ale pak se zastaví ve stínu... jako na povel. Stín je velký, díky Bože. Stojí v jednom rohu náměstí, Němci si klábosí na druhém.
     Nějaké oči na něj zasvítí ze tmy. „Ne, jen to ne. Zelená očka má jenom kočka. Psa
bych spražil pohledem a měl bych pokoj, ale na kočky nezabírá nic. Jen aby ji nenapadlo
vyluzovat nějaké zvuky. Kočky jsou, jak známo, nevyzpytatelné. Nikdy nevíš, na čem
u nich jsi. Pes je hlupák, ale když jej zapřáhneš, táhne. Kočku nelze nikdy ochočit, ta je
magické zvíře; a vždy pozná, kdo je jejímu umění nakloněn. Celý život mě stíhá magie,
třeba mě i zabije, ale ne dnes, kdyby to zvíře dělalo nějaké problémy, ještě jej můžu
udusit.
     Ale ta je možná rovněž hloupá. Nepoznala mě, o tisíciré díky, matko Nút. Když vtom
kočka se hne, otočí hlavičkou a zamňouká. To se ještě dá vydržet; nechám ji být, pánové
nacisti snad do zvířat nestřílejí. Zas. A hlasitěji. Matko Nút, já ji zabiju, vypros mi u
Isis hezké místo v pekle; zeptal bych se Anubise sám, ale Isida je mi milejší, ostatně je to její
zvíře, co nyní už doslova křepčí; asi jsem byl objeven, poznán a téměř zneškodněn...“
     Pomaloučku se přikrade ke kočce. Za temna ji téměř nevidí, jen její očka svítí do tmy,
těžce nahmatává její drobné tělíčko; když ji zvedá do výše, kočka ještě trošku vypískne.
Nad Mostarem svítí měsíc, dnes poněkud krvavý, je smutný z toho, že si nemůže vzít občas
dovolenou, vždyť budou i hezčí noci.
     „Tak, a teď jí rychle zakroutit krkem,“ říkal si stín. Pak se ale spokojil s tím, že jí mezi zoubky nacpal prst, který měl za několik okamžiků dost rozkousaný. To už ale dva němečtí vojáci postupovali směrem k němu. Vždyť kdo kdy viděl pár zelených očí metr a půl nad zemí?
     „Jsem blbééc! Blb! Blb! Rychle pryč. Mám sto metrů náskok. Kam? Matko Nút, prozraď, kam mám utéct; vlevo, vpravo? hlavně pryč, jedno kterým směrem. Hlavně běžet, kdo běží rychle, toho ani kat nedohoní. Kdo věří, že je nezranitelný, skutečně jím je.
Vlevo. Tam to bude jistější. Kurva. Plot. Takže tam ne; vpravo řeka, tam taky ne. Jsem ztracen, musím rovně. Matko Nút, proč zrovna tolik světla je najednou v Mostaru? Vždyť
mě vidí jako na střelnici. Ej, teď mi to hvízdlo kus od hlavy. Matko Nút, proč musím celý
život utíkat? Konečně příčná ulice; vlevo. Né!!! Budova, na níž je nápis: <<POLIZEI>>;
vpravo. Dělej, dělej, běhat jako Owen umí u nás v Celetné každá baba z trafiky, když jí
znárodníš noviny! Ti ale mají výdrž! Prásk. Zas. Člověka by utahali. Doháje! Rantl.
Sakra, ta bolest. Ale jen na okamžik. Vstát, a to hned. Když spadneš, okamžitě se zvedni, říkávala babička. Rád bych věděl, co by řekla nyní... Když spadneš a honí tě Němci, okamžitě se zvedni a utíkej... Jenže ty nevíš, babi, že mi ten pád zničil koleno, na oko nevidím a
v boku mě píchá. Vlevo. Sídliště, nějaké činžáky. Tedy běžíme už pěkně dlouho... Oběhnout
ty průlezky. Hezký plácek tu mají děti na hraní. Pískoviště. Díky, Matko Nút, za ty betonové
okraje; a leží se tu hezky, píseček jako na Istrii. A teď ani nedutat.“
      Němci, již značně utahaní, běželi rovnou za nosem a pískoviště si ani nevšimli. Posléze
se asi dohodnou, že nebudou nic hlásit, neboť od té doby, co existuje východní fronta, na vlastní chyby upozorňovat se nevyplácí.  
      „Tak, a teď se zorientovat, kam jsem soudruhy nacisty zavedl,“ vynořil hlavu z písku
náš hrdina. Protřel si oči, zamžoural na svět, a když zjistil, že svět zůstal stejný, opět je zavřel.
Silou vůle se přinutil neusnout, ráno by jej očichávali nemečtí ovčáci, a tak se převalil na záda. Hvězdy v oparu na obloze, a pak! Hory, hory hned u nosu. Za dvěma činžákama už
je les, až na několik malých světýlek nikde nic; člověk zabředá do pohádkové říše lesních
skřítků a víl. Kdepak jsi, královno Maive?
      Na zem již padá ranní rosa; musí si pospíšit.
      Sídlištěm běžel živý stín a hvězdy mu svítily na cestu, vodník v jezírku zdravil
návštěvu z Čech.
      Nahoře již prosvítaly červánky. 

      Ale ne na dlouho.