Možná to půjde

S kamarádem, nebo svým klukem jsme vyrazili na oběd. Pracujeme ve stejné dílně strojírenského podniku, a tak máme přestávku na oběd ve stejnou dobu.

Jídelnu máme (teď nově) nad jednou z dílen. Mně se to moc nelíbí, protože cestou k ní musíme absolvovat strmé železné schody blízce připomínající žebřík. Navíc jsou spolu se zábradlím poněkud ostré, takže tlačí do bot. Také jsou celé rezavé.

Protože to můj kamarád neví, říkám mu, aby do mě na těch schodech nestrkal, ale ani trošku. Šel první, ještě mě předběhla některá z kolegyň. Přede mnou se všichni tlačili, zamnou se všichni tlačili, no prostě hrůza. Kdo zas tohle vymyslel?!

Už mám skoro všechny ty otřesné schody za sebou. Držím se zábradlí, přestože se mi hnusí. Nahoře se pošťuchuje kamarád s mou kolegyní. Jenže jedno šťouchnutí nečekala, zapotácela se a strčila do mě. Neudržela jsem se a pár schodů sklouzla. Jako na potvoru za mnou v tu chvíli byla mezera, skoro až dolů. Několikrát jsem se uhodila do tváře, nejspíš o zábradlí. Těsně před tvrdým dopadem mě zachytil muž, co byl pod schodama.

Chytl mě kolem pasu a postavil. Stoupl si se mnou stranou a pravou ruku mi položil na rozpálenou tvář a levou na čelo. Ruce měl hebké a tak trochu studené, jeho dotyk byl na tváři velmi příjemný. Chladil ji a já cítila, jako by bolest v místech, kde se mě dotýkal, polevovala.

Vzhlédla jsem maličko nad sebe. Přestože bylo šero, všimla jsem si krásných oříškových očí a tmavých havraních vlasů. Byl asi o hlavu vyšší než já. V jeho náručí jsem nebyla schopná stát – podlamovala se mi kolena.

Zlehka se ještě dotkl mé druhé tváře, jeho ruce už sice hřály, ale přesto mé škrábance ochladily.

„Tak pojď,“ vzal mě zlehka kolem pasu, „půjdeme se najíst.“

Nebyla jsem schopná odporovat. Nebyla jsem schopná se mu představit, nebyla jsem schopná, zeptat se, kdo je, proč ho neznám. Nebyla jsem schopná ničeho. Hlavně že tu byl. Na schůdcích už se udělalo místo, a tak jsme je zdolali za chvilku. Vzali jsme si oběd a posadili se ke stolu. Během jídla jsme ani jeden nepromluvili. Dojedl rychleji, ale počkal, až dojím i já. Potěšilo mě to. Potom se zeptal, jestli chci donést pití. Když jsme šli zpátky do dílen, představil se: „Jsem Jirka a stal jsem se vedoucím odbytu.“

„Tam pracuji,“ posmutněla jsem. „A jsem Adriana.“ Vztah na pracovišti? Ne, to není nic pro mě.

„Proč tak smutně?“ zeptal se a jeho oči mě při tom rentgenovaly.

„Protože nemůžu mít někoho ze stejného pracoviště,“ vyhrkla jsem a snažila se utéct.

Lehce mě dohonil: „Počkej,“ chytl mě za ruku. Otočila jsem se k němu. Druhou rukou mi zajel do vlasů a aniž by na něco čekal, mě políbil. Málem jsem se rozplynula, bylo to tak krásné!

Když přestal, zvedla jsem k němu oči a zašeptala: „Možná to půjde.“

^-*^-*^-*^-

Má to tam být?????? Mile se usmál.Tak mile to snad nikdo jiný neumí.

Chtěl po mně, abych mu ukázala kancelář. Tam mě znovu políbil. A pak chtěl vidět celý podnik. Ochotně jsem mu ho ukázala. Z mého nového šéfa se vyklubal senzační sympaťák. Už se těším na naši spolupráci a taky na… „sexuální obtěžování na pracovišti“.

Konec