Emanuelovo tančení

Spáč Emanuel ležel se strachem v bílé smaltované vaně a třásl se v chladu. Ležel a spal a ve snění hleděl na sebe, sleduje své škubání se mezi můrami. Ležel sám v prázdné vaně; odráželo se v ní světlo a vzduch v ní jej tížil uprostřed bludného města, kam vyjel, aby zapomněl na své výčitky.

„Konečné možnosti nás dostanou.“ to byla slova, jež vyvolávaly jeho rty, zatímco on byl duchem jinde. „Když čtu tvý dopisy, chytáš mý žebra...“ V blouznění přemýšlel, proč vlastně spí lidé ve vaně; svět byl koupelna paneláková. Jiný svět nebyl, nikde nebylo nikoho, jen Emanuel se díval do spár mezi kachlemi na strach, jenž ho rozchvíval do bíle chimerické labutě. Svými dlouhými, kudrnatými vlasy temně vybledlými se zarýval do smaltu a strašlivým zoufalstvím z prázdna a nihilismu vytlačil z nich prach a dehet — inkoust zatracených, který se dlouhá léta do vláken ukládá, jako peří do plic alergikům.
Budil se častokrát nevyspalý. Pot — jeho pot plnil vanu zatuchlinou a plesnivá kůže svírala dech.

Probudil se, protože ve snu zahlédl vedle klečícího přítele se světlými vlasy a dioptrickými brýlemi. Probudil se a vylekaný z toho, co vlasy vyleptaly do mrtvého lože jeho, četl ve sloupcích seřazené antické počty matematické.
Četl spíš se zděšením než, aby se snažil porozumět těm starým pravdám, které lze ve snech objevit.

Jeho přítel Milan klečel před ním — mlčel. Emanuel ho dosud nikdy neviděl. Nebylo to zrovna nejlepší probuzení. Na Milana jeho oči nepohlédly. Emanuelova mysl, která byla stále ještě ve snění mimo tělo, se k němu ale ohlížela a snažila se vysvětlit, proč tam ten člověk klečí, a tak, jakoby soucitně, sklání hlavu k vaně, na níž ulpívaly špinavé zkrvavené stopy Emanuelových prstů. Z kohoutku ukápl pomalu další řetízek kapek vody k pravé lopatce Emanuelových zad. Stekl, prodíraje se špínou v povrchu vany, a spojil se s kalužkou u záhybu jeho prsu.

Čekal, že dnes přijede jeho milovaná žena. Věděl, že se s ním přijede rozejít. Věděl, že tomu nezabrání. Jeho milovaná žena se s ním přejela rozejít, protože si ji dosud nevzal, ačkoliv chtěl; protože přestal být všímavý, aniž by chtěl, aniž by o tom dřív věděl. Bál se toho, a těšil se na ni. Bál se jejích rukou. Věděl, že nepřijede sama, že přijede obrněna a nebude jednoduché k ní promluvit.

Vzduch byl hnědý a zelený. Nevím, na co přesně myslel, ale podle všeho nevěděl, kde to je, bál se pohlédnout do rohů a koutů, ale musel — potřeboval zjistit, zda přízraky včerejšího konce světa ještě žijí. Bál se rukou.

Vzduch zelený, žlutý a hnědý zaplňoval Emanuelovy plíce, vstřebával se do cév a prostupoval již veškeré jeho tělo; přeplňoval orgány divnobarevným bahnem, jenž vzniklo smíšením atmosféry a Emanuelovy krve.

Smutek — samota — prázdno —
Prázdno — teď jen, jenom čekal.

„Jestli se zeptáte někdo na počáteční cestu, nenajdou vás. Jestli se zeptáte někdo na zpáteční cestu, neodpovím vám nikomu, nerad bych vás poslal špatně; mohu vám říci, kudy jsem šel já, ale to už nebude chtít vy, protože věříte, že to víte.“ Milan odešel, a zanechal po sobě tento vzkaz. Jestli Emanuel něčemu nerozuměl, pak to byla právě Milanova přítomnost a jeho slovům se spíš smál. Popravdě... vlastně se nesmál. Dnes se bál.

Bylo léto. Nebo podzim: to nevěděl jistě, jistě nevěděl, zda je vůbec nějaký čas. Nikde nebyly hodiny, nikde, kudy šel.

Z počátečních rozpaků z tohoto světa si již mnoho nepamatoval: najednou jej vnímal jinak, začínal si uvědomovat, že toto je jeho svět, že do tohoto světa patří. A někde uvnitř měl jistotu, kterou se neodvažoval přiznat, protože nechtěl o tento svět přijít, někde uvnitř si byl jist, že tento svět patří jemu, že tento svět jest Emanuel.

Už nebyla pouze koupelna. Očištěn viděl jasněji; v zelených a hnědých barvách... a v dálce chyběla šeď. Dveře jeho bytu, kde se probudil, byly žluté. Žluté dveře, kterými bylo lze projít do svobodného světa, jehož obmezení si mohl vytvořit sám.

Emanuel seděl v lodžii a přes zelené linie zábradlí díval se na kopce a cestu. Dnes měla přijet jeho milovaná žena. Dveře zůstaly zatím zavřené.

Slunce se dotklo cesty, a ta se rozsvítila v odstínech žluté a temné červené. Přijela jeho žena. Smutná žena. Přišel s ní Milan. Netušil, proč tam Milan je, nicméně to ale očekával. Chvílemi to vypadalo, že Noira hledá v Milanovi oporu. Bála se svých rukou stejně, jako se jich obával Emanuel. Mlčeli. Tím nemyslím, že nemluvili. Mlčeli, hleděli každý jinam, nikdo z nich nic neviděl. Milan, jakkoliv byl starý, neuměl pochopit, co se to přesně děje, nerozuměl ani žlutým dveřím, natož, proč jsou ještě zavřené; pro něj zůstaly pouze dveřmi, a za nimi nemělo být nic zajímavého.

Emanuel, když viděl, že Milan sedí a netrpělivě pobízí, aby šli ven, počal s Noirou upřímný rozhovor v myšlenkách... a ona jemu odpovídala.

Šli tedy. Noira s Emanuelem prošli žlutými dveřmi a vydali se po světelné, rudé a hnědožluté cestě. Milan prošel dveřmi a chvílemi promluvil. Emanuel stále více nechápal, z jakého důvodu tam Milan je. Noira ve svém smutném pohledu ukrývala pravdu o lásce. Emanuel, byv zahleděn upřímně do tajů slov, rozuměl jejím myšlenkám. Věděl ale, že to, k čemu směřují výsledky úvah jeho krásné ženy, není pravdivé; byly by možností, ale Emanuel nemohl dovolit, aby se někdy uskutečnily.

Do světa, kterého byl Emanuel tvůrcem, mohli oba manželé vejít až nyní. Po té, co Emanuel poznal, kde končí ten předešlý, kdy poznal ztrátu tepla a vědomí jeho zemdlelo pomalou degenerací; probudil se znovu, když zahlédl naději. Probudil se sice s jistotou, že nic nezmůže. Ale dokud byl v blouznění, ještě věděl, že zmůže, pokud nebude sám: měl naději.

Mluvili smutně. Cesta vedla kolem jezera a často ji zakrývaly stromy. Cestou potkávali hudebníky. Každých několik desítek kroků, při každé dobré myšlence, přicházel k židli u cesty, která s přecházejícím dnem zlátla, muzikant; jednou violoncellista, jindy houslista a hudebníci se starými trubkami a pozouny, lesními rohy (nejvíce ale bylo smyčců). Emanuel byl rád, že tam jsou, byl šťastný z toho, jak si sedají na barové stoličky kolem celého jezera a počínají se rozcvičovat velekrásnými motivy. Emanuel si právě uvědomil, že tento svět není jeho, ale že je stvořen pro něj a jeho ženu Noiru, že sám nikdo nezmůže nic. Byl šťastný z toho, jak se jí tento svět zalíbí.

Noira viděla hudebníky, mírně se smála v duchu a poklepávala prsty, nicméně stále byla smutná z důvodu, kvůli kterému za Emanuelem přijela.

Milan hovořil něco o souhvězdích a pohazoval si kameny.

Již se stmívalo. Trojice obešla celé jezero. Milan seděl na dřevěné lavičce a nevěděl, co dělat. Nadhodil něco o konci. Noira si uvědomila, co chtěla říci svému muži, a o čem toto setkání přemýšlela. Emanuel ji chytl za ruku. Pohlédli současně k obzoru, který v tomto světě nebyl, neboť zde bylo vše tak poutavé, jako obzor; vše, co v obzor promění dvě krásné duše. Hleděli v krásných barvách, ještě smutni a zamyšleni, přitom prosti úvah, a jim vlastní překrásná hudba kouzelných hudců počla hrát současně s pohlazením, společným pozvednutím dlaní v lehounkém a tolik vyjadřujícím dotyku a s jejich prvním krokem.

Tančili... a to bylo vše, co bylo právě jejich světem. Tančili spolu a zdálo se jim, že je země lehčí, a že je jejich. Ve svém království...

Milan odešel, nebavilo ho přemýšlet nad láskou, přemítal o vaně a nerozuměl tomu, proč měl ráno brýle.

Noira s Emanuelem spolu dnes poprvé uviděli usínat slunce. A když mu Noira zpívala píseň pro laskavé snění, usnul i Emanuel a Noira k němu ráda ulehla... bezpečná a krásná, těhotná.