Krev II

Slunce oslňuje ulice, lidé chodí do práce, děti do školy. Silnice jsou ucpané, provoz, hluk a špína. To on, on to nevidí, není jeho čas. Spánek mu nic nedopřává, jenom přečkává další den, den chaosu, aby brzy sám pozvedl svůj zrak a pohrdajíce těmi tvory ukončil jejich trápení. Říká se, že děti jsou nevinné, ale je to pravda nebo je to jenom rozšířená fáma? I takové otázky si kladl, aby se zbavil výčitek. Odpolední hodiny se blíží, Slunce tehdy neskutečně pálilo, nechtějíc se přidat k prachu ještě čeká, ale jeho chvíle se blíží. Už je cítit jak se stmívá, pomalu, ale jistě nastává jeho den, jeho tmavý den beznaděje a krutosti, které říká hra. Možná je to i trest, ale děj se vůle boží. Naposled se pomodlí a vyráží. Noční život ho náramně uspokojuje. Muže létat, skákat, připadá si jako vládce, to on tu je teď králem. Nikdo mu teď nezabrání, dělat věci jaké chce a kdy, jenom Slunce je jeho nepřítel a jediný, kdo ho dokáže zastavit, ale to ho nyní netrápí. Chce se jenom napít, vyspalý je dost. Jeho čas je noc a ten nebohý pán, co ještě pospíchá domů ani netuší, že je to marný běh. Chycen za ramena ztratil svůj život na úkor jeho nekonečné žízni aniž by stihl cokoliv říct, možná trpěl možná ne, ale to ho nezajímá, stejně jako rozbité zrcadlo v jeho koupelně…..