Nesmíš se bát - 1.kapitola

První kapitola

 Nesmíš se bát

„Jsem ráda, že jsi mě pochopil. Budeme tedy jen kamarády.“
„Jsem jen trochu překvapen, ale myslím, že jsem tě pochopil.“ Odpověděl s lítostným a nechápajícím výrazem ve tváři.
„Ale nejsi naštvaný…“
„Ne, jen mě to překvapilo. Něco podobného se stalo kamarádovi a tam to dopadlo špatně…“vypověděl jí, že jeho kamarádovi řekla jedna dívka to samé, ale že přátelé už nikdy nebyli. Viděli se pár dnů po jejich rozhovoru, ale pak na něj zapomněla.
„Ale já chci být kamarádka!“
„To ona také říkala“
„Chápu, že mi nevěříš, ale všechny nejsme stejné…“chtěla pokračovat, ale nedovolil jí to.
„Věřím ti a chápu tě. Respektuji to. Jen si stále tak nějak myslím, že je to kvůli mně.“
„Ne, kvůli tobě to opravdu není, jsi fajn kluk, ta chyba je ve mně…“
„To není chyba, je to tvoje přirozené chování..“
„Ale špatné a hloupé chování. Je to mnou.“
„Ne, není!“marně se jí snažil přesvědčit.
„Nebudeme se hádat. Myslím, že je to vyřešené..“
„já myslím, že ano.“
„Budeme tedy kamarády“
Přikývl a společně se konečně bez žádných rozporů začali dívat na hokej, za kterým sem přišli.


Bylo štěstí, že to byla sobotu, co se ním rozešla. Nemusela tak čelit všem těm otázkám spolužaček, kterém by přišlo divné její zamyšlené chování. Unikla tomu i v první dny v týdnu, bylo volno.
Stejně to ale musela někomu vypovědět, týrala sebe sama, když to tak v sobě dusila. Nemusela ale dlouho přemýšlet, při vybírání mailové služby ji na dálku odchytla nejlepší kamarádka na kus řeči.
Nejen, že si vylila srdíčko, ale zlepšila se jí i nálada.
„Tak říkáš, že to pochopil?“
„Jo, teda tvrdil to:o)“
„Tak to gratuluju!“
„Že nevíš, s kým jsem si včera povídala?!“
„S Lukášem:o)“
„To nemá cenu!“
„Říkal, že jste si docela popovídali. O Tomášovi a tak“
„To ti stačí.“
„To jsi mi toho teda o moc víc neřekla!“
„Ale ptala jsem se ho na názor Tomáš a víš co napsal, že bychom se k sobě prý hodili- a víc než vy dva:o)“
„já ho zabiju!“
„Ne, nezabíjej ho!“
„Sice má pravdu,ale Hus taky zemřel i když měl pravdu!:o)“
„Ale Lukáš není hus, ale Dawson!“
„Ale Dawson miluje Joe-nebo jak se to píše“
„Však říkám, mně to přijde legrační:o)“
„Tebe taky zabiju:o)“

Tyhle rozhovory jí vždy pobavili a měla z nich velikou radost. Jen jí bylo líto, že tam není i Tomáš, dlouho s ním nemluvila a sama se přesvědčila, že ho má asi opravdu ráda víc než pouhého kamaráda.


Do školy přeci jen nakonec musela jít. Byla sice už středa a na sobotu jakoby zapomněla. Ale jen vešla do třídy a spolužačka jí oznámila, že se těší do tanečních vzpomněla si na Matěje a na hokej. Jako zázrakem na to i stejně rychle zapomněla. Neuplynulo ani pár hodin a všichni co věděli o jejím novém příteli věděli i to, že se sním v sobotu rozešla.
„To jste tedy spolu moc dlouho nechodili.“
„Šest dní.“ Stručně ale výstižně odpověděla, aby Julie pochopila, že se nemá ptát.
Během hodiny jí ale přišel složený papírek s nadpisem TEREZKA. Vzala ho a začala číst. Automaticky přeskakovala a reagovala stále stejnými větami na téma, že ta učitelka je hrozná. Věděla, že jí kamarádka nepíše nadarmo a chce si popovídat o něčem jiném. Znala ji. Kupodivu se ale neptala na Matěje, což Terezu překvapilo. Ale začalo opět téma taneční a Juliin vysněný Martin. To se Tereze líbilo. Ráda pomáhá ostatním, hlavně když ví, že je to jednoduché a že ona sama by to zvládla. Hravě přeskočila téma Matěj, ale nad typickou a známou otázkou, na kterou čekala se přeci jen zamyslela. Stále dokola četla tu samou větu CO TOMÁŠ? Zachránilo ji jen to, že místo na papíře došlo a k tomu zazvonilo konec hodiny.

Cestou ze školy opravdu ale přemýšlela o něm. O tom klukovi, kterého má tak ráda.

Druhý den ve škole už ale nebyl zdaleka tak poklidný jako ten předešlý. Sice nebyly žádné debaty na téma Matěj nebo Tomáš, ale zato byla jedna písemka za druhou a do toho furt ta samá slova …Já se těším do tanečních. Neměla to Julii za zlé. Sama to dělává, jen ne dnes.

Večer se blížil. Tereza se ještě dlouho učila než ji maminka konečně přemluvila, aby se začala připravovat.
„Tak honem, vždyť to nestihneš, nebo tam snad dnes nejdeš?!“ popoháněla jí matka
„Jo, jo…však víš, že zítra píšeme.“nechtělo se jí a zároveň se tak těšila.
Napsal ji odpoledne Tomáš, ať mu koupí tu vstupenku, že přijde. Zvala ho na jejich prodlouženou hodinu v tanečních. Tatínek nemohl a nechtěla tam být sama. Tak to řekla mamince, ale pravda byla, že chtěla vidět Toma.
Zároveň ji ale tížilo svědomí, že tam bude s Tomem a jde tam za Matějem, kterému to slíbila a který si už stěžoval, že mu nepíše.
Nakonec se ale přesto oblékla do dlouhých béžových šatů, kterým byl přidán babiččin šperk a tím bylo dodáno na plné kráse.
Jako princezna vyšla do deštivého dne a cupitala na zastávku.
Před kulturním domem na ni již čekaly kamarádky a spolu se svojí spolujezdkyní z autobusu Martinou, se kterou dřív chodila do školy, se vydaly směrem k nim. Julie jim nadšeně vypověděla, že Martin přišel a pozdravil ji a že už se moc těší až si sním zatančí. Všichni se zimou třásly a myslely si, že je Tereza blázen, když chce ještě chvíli být venku a čekat na rodiče. Nebyli to ale rodiče pro které mrzla. Byl to Tomáš, na kterého čekala. Netrvalo dlouho a opravdu přišel. Tereza ho viděla už zdáli, ale nebyla si jista, zda je to on a raději nemávala.
„Nemusela jsi čekat venku a mrznout!“
„Já ráda.“ Tiše, ale hrdě odpověděla .
„Tak už pojď dovnitř, ať ještě nezmrzneš, aby si pak mohla tancovat!“
„Neboj a dík, že jsi přišel, udělal jsi mi radost.“Byla nesmírně šťastna, že přišel. I kdyby to nebylo jen kvůli ní.

V sále potkala Matěje s kamarády. Trochu ji zamrazilo, ale byla ráda, že se usmíval a choval se normálně. Jako kamarád.
„Jsem rád, že jsi přišla.“
„Málem jsem venku zmrzla, tak jsem nemusela přijít, ale slíbila jsem ti to.“Divila se, jak ji napadla tak krásná odpověď.
„A přišel ten kamarád jak jsi říkala.?Ten místo tatínka.“Snažil se usmát, aby nebylo vidět, že se bojí odpovědi.
Tereza zapřemýšlela. On ji neviděl přicházet s Tomášem.? Však ji doprovázel až k místu?!
„Jo……přišel…nakonec přišel.“
„Tak to je super, ne?“ Odpověděl trochu zklamaně.

Do konce několika tanců už se bavili jen o všeobecných věcech. Matěj věděl, že jí přijde hloupé se o Tomášovi bavit a Tereza věděla, že Matěj s o Tomovi bavit taky nechce.

Po přestávce pan učitel tance vysvětli, co znamená prodloužená a zadal pokyn k tanci s rodinou. Tereza se vydala směrem k Tomášovi. Po cestě se ještě podívala na Matěje a požádala Toma o tanec. Tančili spolu stále a povídali si o všem co je napadlo. Tereza byla opět šťastná. Ale stejně jako na některé ostatní i na ně padla únava a šli se napít k baru. Sedli si ke stolku a dál si povídali.
Tereza již při tanci vysvětli Tomovi hru s otázkami. Navzájem se pokládají otázky a druhý musí odpovědět.
„ Oblíbená skupina?“ pokračovala ve hře
Tomáš se zasmál a odpověděl „Nemám. Oblíbená skupina?“
„Všechny a žádná.“
„Víš, že takhle se nic nedovím!“ protestoval.
„Ale já prostě nemám žádnou oblíbenou, leda Červánek.“Oba se zasmáli.
„Máš hlad?“
„Ne“
„Co budeš dělat po škole?“pokračovala
„Teď se ptám já!“hájil se Tom
„Dobrá!“Věděla, že boj nevyhraje.
„Nic mě nenapadá…“
„Můžeš se ptát i jako puberťák. Kdo se Ti líbí a tak“
„Kdo se ti líbí a musím ho znát!“
„Upřímně?“
„Ano“
„Ty…Ale třeba Lukáš taky není ošklivý“
zarazil se ale Tereze neunikl úsměv na jeho tváři
„Stejná otázka“ využila ho.
„Upřímně?“Zasmál se
„Opičáku, jistě!“
„Ty…A třeba Martina taky není ošklivá nebo Verča.“
„Dobrá. A koho máš z nich nejraději?“
„Teď se ptám já!“ Bránil se
„Dobrá, omlouvám se“
„A koho máš z nich nejraději?“
„Kradeš mi otázky! Upřímně?“
Opět se zasmál „Upřímně.“
„Tebe.“
„Stejná otázka.“
„Upřímně?“
„Upřímně.“
„Tebe.“
Oba se na sebe usmáli. Věděli, že se mají rádi.
„A proč zrovna mě?“ptala se dál
„Ptám se já! A proč zrovna mě?“
„Zloději!“ pokračovala „Jsi mi sympatický už delší dobu a dlouho tě mám i ráda. Jsi fajn kluk a je s tebou legrace.“Přiznala se
pokračovala „A proč zrovna mě?“
„Jsi fajn holka a dobře se s tebou povídá. Jsi pohodářka, pěkná a je s tebou legrace.“
Tereza cítila napětí a jen slabě vyslovila: „Škoda, že jsi můj kamarád.“
Nevěděla, jestli chtěla, aby to slyšel. Ale slyšel to.
„ Proč?“
„Nepřemýšlej nad tím.“ Pokračovala „Bojí se.“
„Kdo?“
„Jedna dívka. Má ráda kamaráda, ale neřekla mu to.“
„Proč mu to neřekla“ vyzvídal
„Bojí se, že pokazí přátelství, že ji pak nebude mít tak rád.“ „Myslíš, že je hloupá, že mu to neřekla?“
„Měla by mu to říct.“
„Ale ona se bojí, co myslíš, že bude až mu to poví?“
„Je určitě rozumný a ví, jestli jí má rád a řekne jí to.“
„A myslíš, že jí má rád?“
pochopil. „určitě“
„Ale ona se stále bojí, jak mu má tedy říct, že nechce být jen kamarádka?“
„Nesmí se bát.“
„A jak myslíš, že on zareaguje?“
„Má ji přece rád. A určitě si sní už dříve povídal a poznal ji. Určitě by řekl ano.“
„a?“
„A co by podle tebe odpověděla ona?“
„Má ho přeci ráda už dlouho. Dala by mu polibek na ústa a doufala, že pochopí, že je to ano.“
„Určitě by to pochopil a myslím, že by byl šťasten.“
Pak se zahleděli do očí a Tereza jemně políbila Tomáše. Ten jí polibek opětoval a jemně sevřel její ruku. Potom se na sebe jen dlouho dívali. Oba věděli co to znamená.
Cítila, jak se jí splnil sen.

„Půjdeme si zatančit?“ požádal ji o tanec.
„Ráda.“ Odpověděla s úsměvem na tváři.
Ruku v ruce se vydali na parket kde se ostatní snažili napodobit polku. Uviděla jak ji Matěj pozoruje. Nevěděla co má dělat a nechtěla, aby byl zklamaný a také ho nechtěla ztratit. Byl to její dobrý kamarád, přesto, že ho znala jen chvíli.
„Tome?“
„Ano?“

„Měla bych si jít zatančit s Matějem. Slíbila jsem mu, že na něj dnes nezapomenu. Přišel jen kvůli mně.“
„Jo, jen běž.“ Snažil se napodobit úsměv, ale prokoukla ho.
„Nezlob se, ale byl by na mě naštvaný a to já nechci, ale také nechci, aby si byl ty nahněvaný. Tebe mám raději!“
usmála se a políbila ho.
„Já tě mám taky rád.“ Poznala, že je to upřímné a že mu to nevadí.
Chvíli přemýšlela, jestli mu má povědět o tom, že Matěj byl její přítel. Ale rozhodla se, že to nebude říkat, nechtěla ho polekat. „Ale hned další tanec si tě opět zabírám!“ zasmála se „Můžeš si jít zatančit třeba s Julkou.

„Ahoj Matěji, smím prosit?“
„Jestli to nebude vadit tvému kamarádovi..“ nedokázal skrýt, jak mu vadí, že si všímá jen Tomáše.
„Matěji!“ jemně ho okřikla „jdu si s tebou zatancovat, protože tě mám ráda, protože jsi můj kamarád.“
„Já tě mám taky rád. Ale …ne nic.“
„Jen to dopověz! Myslíš si, že nevíš na čem jsi, že tě nemám ráda? Že si tě nevážím…“
„no…“ jeho výraz prozradil, že má pravdu.
„já si tě opravdu moc vážím, jsi můj dobrý kamarád. Pro mě jsou kamarádi jedno z nejdůležitějšího, co bych si bez nich počala. Pro mě jsou kamarádi někdy víc než přítel.“ Pohlédla na Toma.
„ A myslíš, že bychom někdy…“
„Nevím.“ Skočila mu do řeči „Třeba ano, ale teď určitě ne. Podívej, už teď na tebe nemám čas. Ne že bych ho neměla pro tebe, ale dobře víš, že toho mám hodně. Mám tě ráda prostě jako kamaráda, jako dobrého kamaráda. Našla jsem v tobě kouzlo, které mě dostalo, které mě ohromilo, ale nestačí na lásku, nestačí na jemné city….ale je dostačující na věrné kamarádství..“
Poslouchal ji napjatě a pozorně, nechtěl aby mu uniklo jediné slovíčko.
„Když myslíš, ale stejně bych měl ještě otázku.“
Ulekla se „No, jen povídej, můžeš se ptát na cokoli.“
„Ten Tomáš, chodíš s ním?“
Přemýšlela jestli to má povědět. Ale proč by to neměl vědět? Má právo na pravdu. „Ano“ vydechla
„hm“ jeho nepřítomný a podivný výraz už Tereza znala, ale nyní, jakoby ho nemohla rozluštit
Vadí mu to? Je naštvaný? Spousta otázek se jí honila hlavou…
„Jak dlouho? Chodila jsi s ním už onehdy, kdy jsi se semnou rozešla?Bylo to kvůli němu?!“ ptal se jako by nic, ale jeho v očích byla nejistota a zklamání
„Ne, chodím s ním krátce…“
skočil jí do řeči „Je mi to jasné, krátce. Rozešla jsi se semnou kvůli němu, prostě jsem tě přestal bavit..“
„To není pravda!“ vykřikla chtěla pokračovat, ale nedovolil jí to. Odešel. Nechal jí tam stát samotnou se slzami v očích.


„Co se Ti stalo?“ polekaně se zeptal Tomáš, když uviděl Terezu, jak se po něm shání.
„Tome!“ vykřikla téměř zoufale. Místo vysvětlení se mu rozplakala na rameno. Nechtěla to tak, nechtěla, aby mu hned na začátku plakala na rameni, nikdy to nechtěla…Ale stalo se to a byla ráda, že ho má.
„Tome, pojďme domů…“ požádalo ho opatrně.
„Jistě, jen pojďme. Dojdi pro bundy a já se zastavím ještě za holkami, aby se nestrachovali, kde jsi“
Přikývla a dala se směrem šatny. Cestou potkala několik kamarádů. Ale zakryla tvář a s pokusem o úsměv pozdravila. Neměla zapotřebí, aby všichni přítomni věděli o její pláči.
Když došla k šatně a vyzvedla dvě teplé bundy uviděla u dveří stát Matěje. Nechtěla se sním bavit, ale chtěla mu vše vyjasnit. Hleděl na ni lítostně a pohrdavě. Nebyl to ani pro jednoho příjemný pohled. Hrnuly se jí opět slzy do očí. Uviděl to, nešlo to přehlédnout. Na jeho tváři se objevil lítostný výraz, nevěděl co má udělat a co říct. Opatrně vykročil směrem k ní. Couvla aby dala najevo, že s ním nechce mluvit. Sama sobě tím lhala, věděla, že by mu to nejraději všechno řekla…Nevěděla, jak z té pekelné situace dostat. Matěj se blížil…
„Můžeme jít? Ozval se hlas vedle ní. Byl to Tomáš, jemně ji objal a pomohl jí do kabátu. Ulekla se, ale byla šťastna, že je tu . Pohlédla ještě naposled na Matěje. Uviděl to však i Tomáš. Pohlédl též na Matěje. Jejich pohledy se střetly a v té krátké době se mezi jejich myšlenky utkal boj, který vyhrál Tomáš. Zlostně, ale přesto nechápavě pohlédl na svého protivníka a odvedl Terezu do mrazu ven.

Tomáš se ani nemusel ptát, pochopil, že slzy, které Tereza uronila byly kvůli dotyčnému, který s ním před chvílí bojoval.
Už neplakala, ale cítila se provinile. Bála se podívat na svého milého, ale našla v sobě odvahu.
„Tome?“
„Ano?“
„Já..“ nenechal ji domluvit
„Já vím, nemusíš mi nic vysvětlovat, jen….“
„Byl to můj bývalý“
Tato věta vše dořešila, už se o tom více nebavili.
„Aha, dík….stejnak tě mám rád.“
Vlepila mu velkou pusu a hned se jí zlepšila nálada
„Já tě mám taky moc moc moc ráda!!“
Společně se šli projít do nedalekého parku. Šťastně se drželi za ruce a kráčeli mezi stromy tmou. Nad hlavami jim v dáli svítil měsíc. Přemýšlela nad tím, proč plakala kvůli Matějovi, vždyť je to jeho chyba, že jí nechtěl vyslechnout, ale když nechce, tak prosím, ona se mu vnucovat nebude. Byla naštvaná, ale zároveň zklamaná, že se v Matějovi tak hodně zmýlila. Nebo to nebylo hodně a bylo to její chybou. Zavrtěla hlavou. Nechtěla už nad tím dál přemýšlet, dál se tím trápit. Byla tu přece s Tomem a nechtěla si kazit tu nádherou chvíli.

„Kde je Terka?“ vyptávala se Katka holek.

„Tom říkal, že ji nemáme hledat, že už půjdou.“ Mrkla Julka na ostatní dívky, které se zajímaly o totéž.

„Jo tak. Tak to potom jo.“ Dívky se rozchechtaly, všichni si myslely to samé.

„Holky!“ přiběhla Monika „Nejprve jsem viděla uplakanou Terku jak jde pryč s Tomem a potom Matěje. Byl takovej divnej, takovej ňákej přešlej.“

 Holky naráz zmlkly.

„Co se stalo?“ ptala se Julka

„Nevím.“

Dívky se na sebe podívaly. Tak to nebude tak jak si to myslely. I přes všechny dohady se nemohly dohodnout ,co se stalo.

„Tak se zeptáme Matěje, ne?“ nadějně se zeptala Julka téměř nastejno s Katkou.

Všechny souhlasily, ale nikdo neměl dost odvahy na to, aby šel za ním a zeptal se.

„Půjdeme všechny.“ Rozhodla Julka

„To bude hloupé!“ bránila se Monika

„Tak tam běž sama!“ odsekla Katka

„Ne, nejdu! Ale když půjdeme všechny..“ opět se bránila Monika

„Tak běž teda sama, když jsi tak chytrá, jen  běž!“ Katka měla zlost

„Monika má pravdu, když půjdeme všechny, jen se lekne a stejnak nám nic neřekne.“ Bránila Martina Moniku

„To je fakt!“dopověděla Julka“ Měl by tam jít někdo, koho zná a s kým se už bavil…“

„Marťo…“dodala Katka

„Je mi to jasné.Už jsme spolu mluvili, můžeme i teď.“ Řekla Martina a vydala se k Matějovi

Dlouho nemohla najít. Prošla celý sál. Bylo zde hodně lidí. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, pomyslela si. Ale najednou uviděla známou postavu, oblékající se do teplé bundy.

„Matěji!“ zavolala na něj

otočil se nechápavě hleděl před sebe. Nevěděl a ani netušil, jaký dívčí hlas by na něj mohl tady volat. Zamávala na něj a dala mu najevo, aby počkal.

Ahoj Marti.“ Pozdravil ji.

„Ahoj“ oplatila pozdrav „Nevíš kde je Terka?“ zeptala se nenápadně

„To tedy bohužel netuším.“ Snažil se být také nenápadný

„Tak nic. Ale já vím, že jsi ji musel potkat..“

„Potkal jsem ji, no a co?!“

„A že plakala určitě nevíš, viď?!!“

„To tedy nevím.“

„Matěji!“ okřikla ho, věděla, že lže.

„Dobrá. Vím to, ale nevím co se jí stalo..“

„Matěji!!“

„…..mluvili jsme spolu. Ptal jsem se jí, na Toma….jak dlouho spolu…“

„Dobrý, je mi to jasný! Ale ona s ním začala chodit až dnes víš!!! Vsadím se, že neměla ani příležitost ti to říct.“

„Bože, to ne! Chtěla mi to vysvětlit…“

„Typickej kluk! Ale to se dá napravit!! To by si ale musel chtít..“

„No, já jsem s ní pak chtěl ještě promluvit a ona…“

„Tak chceš nebo ne?!!!“

„Jo, chci. Co mám udělat?“

„Pojď semnou. Něco už s holkama vymyslíme.“ Odvedla ho ke stolu, kde seděly ostatní holky.

„Jasně, může za to“ zasmála se Martina

„Dobrý, tak já zas půjdu.“ Odsekl Matěj

„Ne, jen tu zůstaň!“

Holky se potichu smály, ale jako vždy jim to moc nešlo.

„Tak co se stalo?“ ptala se Katka