Zima na Vysočině

        Po dvou měsících strávených v Praze odjíždím dnes na Vysočinu. Vstávání  a čekání na autobus tedy moc nemiluji. Když už pak sedím v autobuse to je jiné. Rád pozoruji krajinu míhající se za okny. Čím více se blížíme Táboru, tím více je kolem sněhu. Tím pádem pro mě i zimní romantiky. V Táboře přesedám na další autobus do Pacova.

          Odtud už jdu pak pěšky až domů do Moravče. Což je zhruba deset km Sněhu je tak akorát, aby se vněm dalo i docela pohodlně jít. Je však poměrně chladno, především proto, že fouká studený severní vítr. Nejprve procházím Novou Vsí. Krásně zapadanou a mající kouzlo ztracené samotářské vesnice. Po dvou kilometrech pak projdu vesničkou Důl. Za touto obcí končí asfaltka a tak se musím asi opět dva kilometry brodit sněhem, zhruba třicet cm hlubokým. Je to sice chvílemi dost namáhavé, ale zároveň si tu dřinu a stupňující únavu užívám. Také si vychutnávám ten klid kolem. Nikde ani živáčka široko daleko „pouze“ nádherně bílý sníh a zasněžené tiché lesy.

     Pomalým tempem, jak jen to terén dovolí se blížím k další vesničce Nový Dvůr. Vypadá to tu jak na konci světa. Ze tří stran odříznutá osada. Odkud vede jen jedna prohrnutá úzká asfaltka.. Po té pokračuji dále. Z obou stran tu cestu lemují břízky a břízy a závěje sněhu.

     Teď už mi moc z cesty do Moravče nezbývá, tak tři kilometry. Blížím se k místu, která mám  z celé té cesty nejraději. Je to krátký prudký kopec s  třešněmi okolo cesty. V létě na nich rostou moc chutné plody. Především však je tu nádherný rozhled do krajiny. Je odtud vidět na obzoru se rýsující siluetu dominanty kraje, hradu Kámen a opět do dáli se táhnoucí nekonečné smrkové lesy. Chvíli se zastavuji a vychutnávám si ten pohled. Vítr tu však dnes mimořádně nepříjemně fouká a tak pokračuji po malé chvilce raději dál.

     Procházím stále více zasněženou krajinou. Vždyť teď už jsem v nad mořské výšce cca 600 m. To je oproti Praze přeci jen rozdíl. Taky tu může být, tak o 4 stupně méně jak tam. Zároveň pociťuji i ten kontrast uspěchaného velkoměsta z idylou teď už další vesničky Vysoké Lhoty. I když nakonec vše má svůj rub  i líc.. Vesnice je tedy doopravdy zasypána sněhem. Nikde, nikdo jen vítr se prohání po návsi a víří sníh.

    Teď mně čeká už jen  mírný kopeček na jehož konci jen vidět cíl mé cesty Moraveč. Teď je ten kopeček zavátý sněhem, který sahá až ke kolenům. Proto jdu raději po poli, kde je sníh přeci jen  sfoukaný a jde se zde o poznání lehčeji. Zároveň mě míjí na mé cestě první človíček vedoucí psa.

    Na vršku kopečka už vidím naši vesnici. Obklopenou samozřejmě smrkovými lesy a taky pro Vysočinu tolik typickými rybníky. Já teď vidím jeden z nich a také červenou věž místního kostela. Tyhle výhledy to je pro mně to nejhezčí z tohoto kraje. Pokračuji z táhlého kopečka a užívám si již brzký konec mé cesty podpořený ještě tím nádherným rozhledem.

     Tak taková je tedy skutečná zima na Vysočině. Trochu drsná, ale také velice zajímavá, inspirující a obohacující.