Poslední přání Pierra Leviho

Poslední přání Pierra Leviho

I.

            Biskup Pierre Levi byl starý a nemocný. Po probdělé noci byl navíc i nekonečně unavený. Ale nespavost nepatřila do četného stádečka jeho chorob. Bděl dobrovolně, protože čekal na východ slunce. Mohl sice jít večer spát a vstát před ránem, ale připadalo mu, že bez únavy z celonočního bdění by požitek z východu slunce nebyl ten pravý. Navíc, dlouhé bdění ho přivádělo do stavu blízkého Bohu. Do stavu, kdy sním dokázal mluvit a kdy měl dojem, že mu Bůh naslouchá. I když, bohužel, musel připustit, že tento pocit se dostavuje stále vzácněji. Začal se obávat, že jeho celoživotní dialog s Bohem, by mohl být pouhým monologem.

            Místo, ze kterého čas od času pozoroval východ slunce, sloužilo právě tomuto a žádnému jinému účelu. Pohodlné kožené křeslo stálo před oknem sahajícím od podlahy až téměř ke stropu. Směřovalo na východ a v cestě mu nestálo vůbec nic. Dům biskupa Leviho stál na střeše štrasburské katedrály, vysoko nad všemi domy, stromy a lidmi.

            Do východu slunce zbývalo ještě půl hodiny a starý biskup přemítal, zda si zbytek čekání zpříjemní šálkem čaje, nebo sklenkou koňaku. Nakonec sáhl po karafě s koňakem.

            Zakroužil karafou a zálibně pozoroval líný pohyb zlatavé tekutiny po skle. V tu chvíli prolétl oknem paprsek světla, rozběhl se po stropě a odrazil se ve skle karafy. Pierr Levi nevěřícně vzhlédl. Nejistým pohybem postavil karafu na stůl a znovu se podíval na strop. Jak je to možné, blesklo mu hlavou. Vždyť do východu slunce zbývá půl hodiny!

            Kdyby měl čas, asi by zaklel. Světlo se ale rozlévalo po stropě jako povodeň. Spěchal ke křeslu a viděl, jak slunce stoupá nad obzor. Když do křesla s heknutím dosedl, pochopil, že to nemůže být slunce. Světelný kruh by příliš velký a blížil se k němu rychlostí rozjetého vlaku.

            Biskupův žaludek sevřel strach. Podíval se přímo do světelného kotouče a strach vystřídala křeč naděje. Světlem kráčela postava v bílém rouchu, s dlouhými kaštanovými vlasy a trnovou korunou na hlavě.

            Pierre Levi zvedl ruku a začal příchozímu mávat. Mával a měl nutkání zavolat: „Tady jsem Pane, tady!“

            Světlo i postava v něm však náhle zmizely a biskup napřahoval ruku do tmy a prázdna.

            „Ne, Bože,“ hlesl. „Neodcházej.“

            Zíral do tmy a třásl se. V místnosti však nebyl sám. Za ním se ozval tichý hlas.

            „Takhle sis to představoval?“

            Pierre Levi se lekl a kdyby neseděl v křesle, asi by upadl. Třásl se. Uhodl, kdo za ním stojí. Vstát nedokázal, ale pohnul alespoň nohama natolik, aby se křeslo otočilo a on viděl svému hostu do tváře.

                                                           II.

„Ano, takhle jsem si Tvůj příchod představoval, Pane,“ odpověděl biskup Levi. „Bylo by Tě to hodno.“ Úlek pominul a již se netřásl. Jak by ne, vždyť si tuhle scénu představoval tolikrát.

            „Bylo by to hodno mne, nebo tebe, biskupe Levi?“ otázal se Ježíš.

            „Promiň mi, Pane, mé neskromné představy, ale sama poloha mého domu vybízí k příchodu, jaký jsem si vysnil.“

            „Tvého domu, biskupe Levi?“ Přes nepříjemný směr i třetí otázky byl Ježíšův hlas stále mírný až konejšivý.

            „Promiň Pane, jistě, katedrálu jsme postavili pro Tebe a tento dům jsem postavil na jejím vrcholu, abych Ti byl co nejblíže. Přesto odpusť, že se tu cítím doma, a přijmi moje pozvání. Buď mým hostem.“

            Ježíš se ale ptal dál: „Jak jsi mohl doufat, že po tolika staletích navštívím právě tebe?“

            Pierre Levi polkl, chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Neřekl jsi sám, že pastýř se má starat především o ty ovce, které se zaběhnou?“

            „Máš pravdu,“ přisvědčil Ježíš a usmál se. „A ty jsi se zaběhl opravdu daleko. Vidím, že diskutovat s tebou bude zábavné.“

            Diskutovat! To bylo to slovo, které si biskup Levi přál slyšet. Měl chuť vyskočit a jásat, ale ovládl se. „Jsi laskavý Pane, mám tolik otázek,“ řekl a konečně se mu podařilo rozplést křečovitě sevřené prsty. „Ale než položím první, udělej si prosím pohodlí.“ Ukázal na tři z menších křesel kolem stolu a znovu Ježíše vybídl: „Posaď se, musíš být po cestě unavený.“

                                                           III.

            V sále se z několika míst ozval přidušený smích. Věta biskupa Leviho o cestou unaveném Ježíši Kristu rozesmála ty z přítomných hostů, které smích lechtal v žaludku už při Ježíšových narážkách na biskupovo pověstné velikášství.

            S chutí se zřejmě zasmál i Ježíš, ale projekce po biskupově nechtěném vtipu skončila. K řečnickému pultíku přistoupil zástupce společnosti Digital Soul a ukončil smuteční obřad slovy: „Vážení hosté, viděli jste úvodní část rozhovoru mezi Ježíšem Kristem a duší zesnulého biskupa Pierra Leviho. Tento rozhovor může pokračovat věčně a biskup Levi tak zůstane s námi, dokud nás Bůh nerozdělí. Jménem svým a jménem příbuzných vám děkuji, že jste se přišli rozloučit s váženým biskupem Pierrem Levim, a prosím jeho nejbližší příbuzné, aby si přišli převzít urnu s duší.

            Obřadní síň se vylidnila. Odešli zástupci církve, zástupci města, odešli přátelé a známí Pierra Leviho. Zůstal pouze muž ve středních letech, jehož se za ruku držel malý chlapec. Muž převzal od konferenciéra urnu a uložil ji do kožené tašky. Chlapec z ní nespouštěl oči. Když vyšli ven, zeptal se: „Tati, můžu ji nést?“

            Muž smutně zavrtěl hlavou. „Nemůžeš Tristane, to není hračka.“

            „A tati, děda tam opravdu je?“

            „Je tam a mluví s Ježíšem. Viděl jsi to přece při projekci.“

            „A proč mluví s Ježíšem?“

            „Protože si to přál.“

            „A proč nemluví třeba s babičkou?“

            Muž si povzdechl a očima začal hledat nejbližší stánek se zmrzlinou.

                                              -----------